Na rozkaz prezidenta Trumpa byl na bagdádském letišti spáchán atentát na Kásima Sulejmaního, jednoho z nejvýše postavených vojenských pohlavárů íránského režimu. Nemusíme trpět špetkou sympatií k teokratickému režimu Teheránu, abychom mohli jasně a nahlas říct následující: Jakýkoli politický režim, který bez soudu nebo byť jen snahy o formální proces popravuje své nepřátele, mimo své území, bez varování, bez vyhlášení války a bez toho, aby za takové jednání nesl jakékoli následky, se jednak dopouští válečného zločinu, jednak nemá sebemenší právo se zaštiťovat právem a spravedlností. Bez práva není demokracie a bez demokracie není a nemůže být svobody, té hodnoty, v jejímž jméně americký režim popravuje dekády své nepřátele.

↗

Generál Kásim Sulejmaní. Foto Mahmúd Hosejní, WmC

Je třeba položit několik otázek: Zaprvé, co je vlastně cílem Spojených států? Posledních šestnáct let bylo, doslova do zblbnutí, opakováno, že Operace Irácká svoboda, která v roce 2003 svrhla baasistický režim Saddáma Husajna, měla Iráku a potažmo celému regionu přinést svobodu, demokracii a stabilitu. Vše, co americká okupace přinesla, bylo úplným opakem těchto cílů. Irák i Blízký východ jsou rozvrácené a destabilizované na několik dekád dopředu, už druhá generace, která v nových poměrech vyrůstá, nepoznala vlastně nic jiného než válku. Počty civilních obětí nikdo nikdy nespočítá, že jdou dnes dobře přes milion, je více než zřejmé. Režim, který by za toto kolosální dějinné fiasko cítil alespoň špetku odpovědnosti, by se snažil o deeskalaci napětí, třeba za cenu dobře promyšlených ústupků a vyjednávání. Tomuto přístupu se kdysi také přezdívalo diplomacie. Režim, který se svými nepřáteli na diplomacii rezignoval, si přeje válku — válka s Íránem, nikoli studená nebo hybridní, ale skutečná válka, to je dnešní cíl Spojených států.

Z tohoto konstatování vyplývá druhá otázka: Jak by se měla k nové americké válce v Perském zálivu postavit Evropská unie? Evropa jako protagonista té nemoderní a politicky korektní hry na diplomacii bude proti. Možná bude proti hlasitě, třeba i nebude vyjednávat o nové obchodní dohodě se Spojenými státy, ale to bude asi tak všechno. Evropa se nepoučila z roku 2003, nemá efektivní aparát společné zahraniční politiky, nemá ani vojenskou sílu, která by jí zaručovala symbolické postavení velmoci. Nadto má sama spoustu svých vlastní problémů, brexitem počínaje a migrační dohodou s Erdoganem konče. Evropa se nedokáže účinně bránit ani vůči americkým sankcím vůči budování baltského plynovodu. Bude rozzlobeně přihlížet.

Rozzlobeně o to víc, že válka s Íránem, pokud se rozroste z konfliktu nízké intenzity do plnohodnotného regionálního střetnutí, hrozí vyvolat humanitární krizi, v porovnání s níž bude občanská válka v Sýrii vypadat jako hospodská rvačka. Růst islámského fundamentalismu, zločiny proti lidskosti, lidské strádání a bída, které se spíš dřív než později znovu vydá na pochod… Účet za americký intervencionismus budeme platit opět my.

To směřuje ke třetí otázce, pozici České republiky. Má-li Evropa omezené možnosti reagovat, jsou možnosti České republiky zvrátit mezinárodní dění nulové. Naše pozice v celé věci je symbolická. Symboly sice neřídí mezinárodní politiku, ale utvářejí nás samotné, naši identitu a naše dějinné svědomí. Pokud bude Česká republika jako doposud mlčet nebo americký postup podporovat, vyjadřuje tím buď tichý nebo úplný souhlas s destrukcí ideje mezinárodního práva, role diplomacie nebo té nejzákladnější odpovědnosti těch nejsilnějších vůči těm druhým. Vyjádříme-li podporu nynějšímu kurzu americké zahraniční politiky, jistě se budeme rádi podílet na sanaci jejích důsledků popsaných v předchozím odstavci…?

Protože už slyším nádech tuzemských euroatlantických káňat (hovořit o jestřábech mi v našich poměrech přijde mírně nepatřičné) o zajištění jakési imaginární bezpečnosti, znovu opakuji: Naši bezpečnost zásadním způsobem ohrožuje nynější politika a činy Spojených států. Válka s Íránem bude (také) bezpečnostní katastrofou. Fatálnější o to víc, jak komplexní (a tudíž neřešitelná nákupem libovolného množství předraženého šrotu) nová krize bude. Se Spojenými státy nejsme bezpečnější. Noha českého vojáka vstoupila za posledních dvacet let do zemí, do kterých se nedostala nikdy předtím v historii a podílela se přinejmenším na symbolické legitimizaci nejhorších geopolitických katastrof od konce druhé světové války, které se staly katalyzátorem všech dalších krizí společnosti a politiky.

Otázka po stanovisku České republiky pak samozřejmě znamená i otázku po postoji jednotlivých aktérů naší politické scény. Před jednou dekádou se na odporu proti zbytečnému budování brdského radaru dokázala spojit parlamentní levice s občanskou a aktivistickou společností, a nastartovali tak politický pohyb, který nakonec vedl ke konci neoliberálního šílenství pravicových vlád. Že by dnes proti americkému postupu rozhořčeně vystoupil Fiala nebo Kalousek, se asi očekávat nedá. Požadovat bychom to ale měli třeba po sociální demokracii, která na odporu proti militarismu z konce minulé dekády politicky vydělala jako nikdo druhý a v jejímž nejvlastnějším zájmu je, aby téma nespadlo do klína Okamurovi a dalším vypráskaným synkům.

To nejhorší, co by se nám mohlo stát, by totiž byla situace, kdy by odmítnutí války bylo možné jen v rámci širšího narativu odmítnutí nebo zpochybnění demokracie. Demokracie a svoboda se s útočnou válkou vylučují. Potřebujeme politické vůdce, kteří tuto jednoduchou pravdu začnou znova nahlas říkat. Stojíme na hraně propasti. Nemusíme přece poslechnout hlas velkého blondýna velící udělat rozhodný krok vpřed.