Radovan Bartošek tu včera propojil páteční atentát na předního íránského generála s mentalitou Bushovy invaze do Iráku před sedmnácti lety a též s chováním Američanů v zemi poté: arogantním, krátkozrakým, a v posledku tragickým. Je to jeden možný pohled.

Jiný nabízející se a rovněž podložený nicméně varuje před unáhleným souzením. Příliš mnoho aspektů události stále neznáme. Americké ministerstvo obrany například tvrdí, že Kásim Sulejmání dokončoval přípravy konkrétní operace, jež měla stát mnoho životů — a tomu že bylo potřeba zabránit.

Jestliže by se ukázalo, že je na tomto tvrzení více pravdy, než bývá u podobných z Pentagonu obvyklé, začala by se vést úplně jiná debata.

↗

Dále je tu otázka, do jaké míry zapadá útok do nějaké americké strategie. Mohlo jít o tupou demonstraci síly reagující na řetězec předchozích násilných incidentů, plně odpovídající pověstem o intelektuálních schopnostech amerického prezidenta — je už mimochodem potvrzené, že útok nařídil sám Trump.

Mohlo však jít také o součást něčeho promyšlenějšího. Experti sezvaní BBC nabízejí hned několik eventualit:

• začátek kampaně proti proíránským silám v Iráku (v sobotu nad ránem byl zlikvidován další miliční konvoj!),
• demonstračně-zastrašující doplněk k trumpovské politice sankcí, respektive k íránské reakci na ni,
• nástroj nátlaku na iráckou vládu předcházející návratu USA jako silného hráče do regionu,
• akce související s brzkým hlasováním o Trumpově impeachmentu v Senátu či jeden z komponentů začínající prezidentské kampaně.

Něco jiného bude, pokud nebudou útočit Íránci, ale jejich klientské milice v Iráku, Sýrii, Jemenu či Libanonu. A úplně něco jiného, pokud by byla odveta pojata například jako teroristický útok na  území vlastních USA.

Není divu, že Trumpovi domácí kritikové reagují zatím spíše obecně — varováním, že se nebezpečně šťourá do vosího hnízda. Žádný významný politik v USA nechce být za obhájce Íránu, zvláště před případným odvetným útokem na americké životy.

Skutečně mozek?

Generál Kásim Sulejmání byl čelným představitelem Íránských revolučních gard, které USA přidaly po nástupu Trumpa na seznam teroristických organizací. Velel jednotkám Kuds, jež mají na starosti gardistické operace v zahraničí, a byl spojován s enormním posílením vlivu své země v regionu.

V Íránu je portrétován jako mučedník a národní hrdina, jako architekt všech „protiteroristických“ angažmá v Sýrii, Iráku i jinde. S výjimkou mučednictví měl takový obraz už za svého života — byl doslova celebritou. Často ho doprovázely kamery a každý voják s ním chtěl selfie.

Celou pravdu o jeho osobní roli, významu a dopadu jeho smrti na íránskou politiku ovšem opět neznáme.

Například: Sulejmání stojí, tedy alespoň oficiálně, za záchranou Asadova režimu před sunnitskými džihádisty, za vyhnáním ISIS z iráckého Mosulu, za přebudováním milic libanonského Hizballáhu v zkušenou bojovou sílu i za celým vytvořením tzv. Osy odporu — vyzbrojením a vycvičením desítek polovojenských skupin odporujících snahám USA a Saúdské Arábie v regionu.

Byl ale skutečně oním mozkem a geniálním plánovačem, bez něhož už nikdy nebude íránský vliv v Iráku a Sýrii tím, čím byl? Nebo jen propůjčil tvář politice, na které pracuje celý aparát a jíž teď bude představovat prostě někdo jiný?

Co víme, co tušíme

Jistého je v současné situaci skutečně velmi málo: víme, že Írán nemůže nechat atentát na takto významného důstojníka bez odpovědi; víme, že Američané posílají do Iráku další tři tisíce ozbrojenců k pěti tisícům současným (což není mnoho!), a víme, že Sulejmání zosobňoval vytlačení USA z Iráku jako rozhodujícího hráče, respektive jeho nahrazení Íránem.

Dále víme, že Donald Trump nebyl zvolen jako válečný prezident, ale jako protiíránský prezident ano a jeho stoupenci mu nějakou tu eskalaci zřejmě odpustí (nemuseli by ovšem novou vleklou válku). A  konečně víme, že jak v Íránu, tak v USA se letos konají velké volby.

Z dosavadních zkušeností se zdá, že postup, který Trump zvolil, toliko posílí íránské fundamentalisty a siloviky, což bude do volební kampaně vhodnější vnější nepřítel než například Čína. A že na jakoukoliv eskalaci mezi oběma zeměmi doplatí nejvíce Iráčané.

Jak konkrétně se ale vše nakonec vyvine, ukáží právě až příští dny nebo týdny. Neznámých proměnných je v situaci i s denním odstupem mnoho a obě mocnosti mohou stále dalšími překvapit.