USA: Sněmovna schválila Trumpův impeachment, třetí prezidentský v historii
Petr JedličkaAmeričtí poslanci odhlasovali oba body ústavní žaloby. Prezident se dle nich dopustil zneužití pravomocí, když si chtěl vynutit od ukrajinského protějšku postup, který by mu pomohl v kampani proti Joe Bidenovi. Měl také mařit vyšetřování.
Sněmovna reprezentantů Kongresu USA schválila oba články ústavní žaloby na prezidenta Donalda Trumpa, tzv. prezidentského impeachmentu. Stalo se tak v noci ze středy na čtvrtek, po tříměsíčním vyšetřování a desetihodinové rozpravě. Trump byl tímto způsobem obviněn jednak ze zneužití pravomocí, které mu dává úřad (Abuse of Office, Abuse of Power), a jednak z bránění průchodu spravedlnosti, respektive obstrukce Kongresu (Obstruction of Congress).
Prvního z přečinů se měl dopustit v červenci 2019 nátlakem na nového ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby shromáždil a Trumpovu právníkovi předal případné kompromitující informace o aktivitách Huntera Bidena a jeho otce Joa Bidena na Ukrajině.
Trump chtěl tyto informace dle žalujících využít v prezidentských volbách 2020, v nichž míní Joe Biden kandidovat proti němu. A jako formu nátlaku měl použít mimojiné pozdržení vojenské pomoci Ukrajině v hodnotě 400 milionů dolarů.
Bránit průchodu spravedlnosti měl pak Trump tím, že odmítal se Sněmovnou spolupracovat při vyšetřování, že jeho úřad blokoval vydávání požadovaných dokumentů a že apeloval na podřízené, aby bojkotovali vyšetřování rovněž.
První z článků ústavní žaloby byl schválen v poměru 230 pro, 197 proti, druhý v poměru 229 pro, 198 proti. Proti impechmentu hlasoval v obou případech celý 197členný republikánský klub, který přejal prezidentovu argumentaci, že jde o čistě politický pokus levice o jeho odstranění a o hon na čarodějnice bez důkazů.
Demokraté byli v drtivé většině pro.
„ Američané po staletí válčili a umírali, aby ubránili lidem demokracii. Dnes však bohužel ohrožují tuto vizi našich otců zakladatelů aktivity samotného Bílého domu (...) Pokud bychom nejednali teď, zanedbali bychom tím svoje povinnosti. Je to opravdu smutné, leč kvůli prezidentovým lehkovážným činům je tento impeachment nezbytný. Nedal nám jinou možnost,“ uvedla před hlasováním předsedkyně Sněmovny, demokratka Nancy Pelosiová.
„Zatímco my vytváříme pracovní místa a bojujeme za Michigan, krajní levici v Kongresu stravuje závist, nenávist a vztek. No, však vidíte, co se děje,“ uvedl k imepachmentu sám Donald Trump, který během hlasování řečnil na mítinku v michiganském Battle Creeku.
Co bude dále
Důvodnost vznesené žaloby bude teď posuzovat Senát Kongresu USA, který při impeachmentu funguje jako kvazisoud. Příslušná jednání má naplánována na leden 2020. Záleží na republikánském vedení komory, zda pojme proces pouze formálně v maximálně zkrácené verzi, nebo zda bude žádat další svědky a vyšetřování. V takovém případě se může proces protáhnout i na několik měsíců.
Předseda republikánské většiny v Senátu Mitch McConnell je zatím pro maximálně krátký proces — u něj je totiž krajně nepravděpodobné, že nějak změní dosavadní vůli potřebného počtu senátorů shledat Trumpa nevinným.
K shledání prezidenta vinným a následnému sesazení z funkce je při prezidentském impeachmentu zapotřebí dvoutřetinové senátorské většiny. Republikáni drží aktuálně 53 křesel, demokraté 45 a dva senátoři jsou nezávislí.
Sám Donald Trump se nicméně nechal slyšet, že by mu nevadil dlouhý proces, kde by promluvily všechny zainteresované osoby. V takovém případě se by se mohly vyjevit ještě nějaké nové skutečnosti a postoj senátorů proměnit.
„Z mého pohledu bude zajímavé sledovat, zda se všichni republikánští senátoři zachovají stejně jako republikánští poslanci. Zda také zcela přijmou prezidentovu figuru, že vše je kampaň a hon na čarodějnice, anebo zda alespoň připustí, že prezident udělal něco špatně, byť to třeba dle nich na sesazení z funkce nestačí,“ zhodnotil na Channel 4 Jeff Flake, bývalý republikánský senátor za Arizonu.
„Je třeba připomenout, že Bílý dům zatím neuvolnil Kongresu jediného svědka, nepředal mu jediný dokument, jedinou nahrávku či jediné telefonní číslo (...) Senát by neměl věc rozhodně jen tak přejít,“ uvedl na Chnnel 4 Neal Katyal, autor, který se americkými impeachmenty zabývá.
Případ a důkazy
Vyšetřování Sněmovny vedoucí k aktuálnímu impeachmentu spustila letní stížnost whistleblowera z řad CIA odvolávající se na telefonát mezi Trumpem a Zelenským právě z července 2019. V konverzaci mezi oběma prezidenty zazněl i požadavek na prověření dvojice Bidenů.
Důvodnost stížnosti a podezření Sněmovny potvrdilo následně celkem sedmnáct předvolaných osob. Dosvědčili, že Trump mluvil o prověřování Bidenů také při jiných příležitostech i že chtěl provázat bidenovskou otázku s poskytováním vojenské pomoci.
Během podzimního vyšetřování vyšlo dále najevo, že Bílý dům se snažil přepis telefonátu mezi Trumpem a Zelenským utajit, a že prezident využívá vedle oficiální americké diplomacie ještě vlastní stínovou, jíž vedou jeho osobní zmocněnci zcela netransparentně a bez jakékoliv kontroly zákonodárců.
Trumpova obhajoba
Prezident Trump zaujal k vyšetřování i celému procesu impeachamentu hned od počátku útočný postoj. Stále opakuje, že se nedopustil ničeho špatného, že demokratům jde čistě o jeho odstranění a že neexistuje důkaz o postupu „něco za něco“. V dopise předsedkyni Sněmovny Pelosiové ze středy 18. prosince popisuje impeachment přímo jako „pokus o převrat“ či „útok na americkou demokracii“.
Trump se zároveň neustále přirovnává k obětem čarodějnických procesů ze Salemu z konce 17. století. Starostka Salemu mu proto v poslední twitterové přestřelce připomněla, že tehdejší oběti nebyly nejmocnějšími osobami v zemi, neměly možnost se hájit a nerozhodovali o nich jim naklonění soudcové.
Ta část Trumpových obhájců, jež argumentuje racionálně, jinak brání prezidenta v zásadě čtyřmi tezemi:
- vše se odehrávalo pouze v rovině nezávazné konverzace,
- prezident Zelenskyj sám několikrát uvedl, že se pod tlakem ze strany Trumpa necítil,
- původně zadržená vojenská pomoc, jež měla sloužit jako prostředek nátlaku, byla posléze uvolněna,
- na obecném apelu na prověření kontroverzních aktivit bidenovského dua na Ukrajině není nic špatného.
Bylo toho více
Atmosférou navazuje aktuální impeachment na stará pozření o propojení mezi Trumpovým vnitřním kruhem a vlivovými strukturami Ruska. Trump totiž v telefonátu a při dalších příležitostech tlačil i na výměnu ukrajinských diplomatů vyslaných do USA za vlády exprezidenta Porošenka (které chtěl nicméně Zelenskyj vyměnit stejně) a částečně také na výměnu amerických diplomatů působících na Ukrajině a vyslaných do země po pádu Janukovyčova režimu v roce 2014, za vlády Obamy a právě Bidena.
Vedení sněmovního zastoupení Demokratické strany se ale rozhodlo pro ústavní žalobu pouze ve dvou zmiňovaných bodech. Řada komentátorů se přitom domnívá, že politicky účinnější by bylo zahrnout do žaloby i Trumpovy finanční přečiny z prezidentské kampaně 2015 a 2016, které odhalilo Mullerovo vyšetřování na jaře letošního roku. Americká veřejnost totiž tradičně jinak reaguje na obecné otázky ohledně zneužití pravomocí a jinak na porušení zákona spojené s penězi.
Vedení demokratů ovšem nechtělo případ rozmělňovat, a tak zvolilo konzervativní postup. Americká veřejnost je v postoji k Trumpovu impeachmentu nyní rozdělena přibližně na poloviny. Některé průzkumy ukazují mírnou převahu těch, kdo si myslí, že žalované přečiny jsou dostatečně podloženy pro to, aby byl Donald Trump sesazen.
Dříve v americké historii schválila Sněmovna impeachment pouze dvou prezidentů: Andrewa Johnsona v roce 1868 a Billa Clintona v roce 1997, Senát však uznal oba posléze za nevinné. Vůbec nejznámější impeachment hrozil v roce 1974 Richardu Nixonovi po aféře Watergate. Nixon však odstoupil sám ještě před tím, než Sněmovna stačila žalobu odhlasovat.
Další informace:
The Guardian Trump impeached by House of Representatives in historic vote
The Guardian Trump impeachment — what happens next?
BBC News Trump impeachment: US House ready for historic vote
BBC News Trump impeachment: President pens angry letter to Pelosi on eve of vote
BBC News Trump impeachment inquiry: A simple guide
TYT Trump Fighting With Mitch McConnell Over Impeachment Trial
Channel 4 News Trump faces House impeachment vote
https://kunstler.com/writings/clusterfuck-nation/
na blogu Jamese Howarda Kunstlera nazvaném Clusterfuck Nation (překlad nechám na lepších angličtinářích, výraz clusterfuck v češtině nemá jednoslovný ekvivalent nebo ho aspoň neznám, pochází z US armádního slangu a označuje situaci, kdy se pokazilo a zhatilo všechno, co se dalo, a to především díky subordinaci a bezmyšlenkovitému přebírání a plnění nesmyslných rozkazů odshora dolů; možná řetězový průser, takže ten Kunstlerův blog by se česky mohl jmenovat například Národ v totálním průseru...). JHK byl aktivním členem a volebním aktivistou Demokratické strany, napomáhal ve státě New York zvolení Obamy i při demokratické kampani před posledními volbami. Je nicméně drsným kritikem praktik Hillary Clintonové i jejího štábu, dále toho, čemu se v USA říká Deep State, tzn. neformálních struktur především tajných služeb, resortu spravedlnosti a dalších represivních složek prorostlých do státního aparátu, způsobu, jakým tyto struktury od jeho zvolení na Trumpa útočí (i když si zároveň od samého začátku dělá srandu z jeho blbosti a namyšlenosti a ani vůči němu si vůbec nebere servítky) a především z role, kterou v tom všem sehrávají kdysi důvěryhodná mainstreamová média jako CNN, New York Time a Washington Post, která se podle něho stala stranickými hlásnými troubami lidí kolem Clintonové. J. H. Kunstler se domnívá, že snaha o svržení Trumpa pomocí orgánů činných v trestním řízení je posledním hřebíkem do rakve americké demokracie, nota bene když samy tyto orgány při vyšetřování Trumpa prokazatelně porušují zákony - na blogu uvádí řadu konkrétních situací a příkladů, kdy a jak k tomu dochází, takže případní zájemci si to tam mohou načíst sami.
A ještě je nutno dodat něco, co někteří čeští kandidáti na opinion makery zřejmě neuslyší rádi: JHK opět na konkrétních příkladech dokazuje, že ruské ovlivňování současné vnitřní politiky USA je součástí té demokratické propagandy, protože před vyšetřovateli a soudy nikdo zatím nedokázal, že k něčemu takovému dochází.
Samozřejmě někdo může namítnout, že jde o jeden hlas, který by se neměl přeceňovat. JHK je spisovatel, publicista a také malíř. Jde o typického novoanglického intelektuála, v amerických poměrech dosti radikálního levičáka; před zvolením Trumpa byla jeho hlavním tématem environmentální agenda a obecný úpadek života středních a nižších vrstev v USA. Nicméně základní linie jeho úvahy, totiž že jde o politický boj a jako takový by se tedy měl vést odpovídajícími metodami, je snad přijatelná i pro zdejší demokraty. Demokracii neprospívá, když se pro někoho nepříznivé volební výsledky řeší u soudů. A jestliže lid v některých situacích reaguje při volbách tak, že si na něj postižení politici ublíženě stěžují, vypovídá to něco především o těch politicích. Lidu někdy nezbývá nic jiného než do toho těm politikům, kteří si mysleli, že mají svá koryta propachtovaná na doživotí, házet vidle volbou jiných politiků, kteří tuto náladu umějí beze zbytku využít, třeba i s pomocí mediální manipulace. Takhle, nota bene standardními demokratickými mechanismy, se dostali do funkcí všichni, koho údajně nejsprávnější a nejmorálnější demokrati všech zemí nemůžou ani cítit, od Trumpa a Johnsona přes Orbána a Kaczynského až po Babiše.
Připomeňme si napřed zcela původní, ryzí ideu (respektive ideál) americké demokracie: lidé si zvolí ve svobodných volbách své zástupce, své představitele, kteří budou podle rozumného úsudku a podle nejlepšího svědomí řídit společný stát; tedy uvažovat a rozhodovat o tom, co je správné a co je špatné, falešné.
Máme zde tedy dánu konkrétní "kauzu Trump". Se zcela jasným obviněným (doloženým několika svědectvími z první ruky), že americký prezident se dopustil takového jednání, kdy postavil zájmy osobní nad zájmy státu; a k tomu zneužil svého mocenského postavení.
Bylo by tedy možno očekávat, že tito "moudří zástupci" lidu se společně sejdou, společně - a nezaujatě - projednají danou záležitost, a pak společně rozhodnou, s prakticky jasným výsledkem: vinen.
Jenže - jaký stav zde máme ve skutečnosti? Téměř zcela bez výjimky zde stojí tábor demokratů, s výrokem "vinen" - a proti němu stojí falanga republikánů, která naprosto zavile odmítá přiznat jakoukoli vinu.
I kdybychom pro tuto chvíli vyšli z předpokladu, že vina D. Trumpa není zcela jistá, i pak by se nevyhnutelně stavěla otázka: jak je možné, že jedna část "zástupců lidu" dochází ke zcela diametrálně jinému úsudku než ta druhá? Přesněji řečeno: jak vysvětlit, že ta hranice mezi nálezem "vinen - nevinen" je prakticky totožná s hranicí mezi dvěma konkurenčními politickými tábory? Je snad fungování mozků příslušníků strany republikánů založeno na nějakém zcela jiném principu, nežli jak je tomu u příslušníků tábora demokratů? Že tedy jednu a tu samou kauzu vyloží zcela protichůdným způsobem?!...
Vysvětlení je mnohem prozaičtější: ta původní idealistická představa o "zástupcích lidu" rozhodujících o státních záležitostech podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se tu ukazuje být naprostou fikcí. Absolutně rozhodující je jediné: vlastní partajní zájmy. O nějakou "pravdu" v objektivním slova smyslu, ani o nějaké "blaho národa" se tu nejedná ani v nejmenším. Republikáni budou až do poslední chvíle hájit svého prezidenta; a i kdyby samotný Zelenskij doznal že Trump na něj činil jednoznačný nátlak, stejně tak republikáni budou i nadále tvrdit opak.
Partaj republikánů se vlastně chová naprosto přesně podle železného zákona českého psychiatra Plzáka, dané v souvislosti s manželskou nevěrou: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat. A když to praskne - zatloukat dál!"
S odkazem na toho Kunstlera se Vás zeptám: Jak je možné, že prozatím žádné orgány, které to mají v popisu práce, Trumpovu vinu - ve smyslu toho, z čeho je obviňován, tj. konkrétního porušování konkrétních zákonů - neshledaly a neprokázaly?
Nebo si myslíte, že i tyto orgány už jsou zcela pod vlivem nějaké protrumpovské mafie?
Tož tak.
Zcela souhlasím s panem Poláčkem. Dost formální, ba ubohé je demokratická stafáž. Divné a smutné. Zvláště uvážíme-li, jak citlivé zahraničněpolitické a bezpečnostní zájmy USA mohou být dotčeny.
Pana Kalouse bych se zeptal, jak se dívá na Trumpovu impeachmentovou kauzu v porovnání s předchozími - Nixonovou a Clintonovou?
Prezident USA ve funkci nemůže být ze spáchání zločinu oficiálně obviněn. Ba co víc, žádný justiční orgán proti němu nemůže vystoupit, natož aby ho poslal před nezávislý soud (i když je to jen zaběhaná praxe, před Nejvyšším soudem tato věc ještě nebyla, takže definitivně se to neví. Důvodem je zde, že prezident nemůže být souzen, má imunitu, a tudíž by se proti obvinění nemohl brátnit klasicky, pokud by před tím nerezignoval. Proto není ani obviňován).
Obivinit prezidenta může jedině Kongres právě v impeacmentu a zde jde o politickou, ne legální formau obžaloby... čili opět žádný nezávislý soud.
Důsledkem této skutečnosti je, že i když má nějaký orgán důkazy o prezidentově protiprávním jednání, často je nezveřejní. A i když by normálně stačili třeba na obvinění, zůstanou bez užitku. Mullerovo vyšetřování bylo klasickým příkladem.
Paradoxní zde je, že na základě důkazů z vyšetřování prezidenta mohou být obviněni spolupachatelé. A to se v případě Mullerova vyšetřování také stalo -- v případech ilegálních machinací během Trumpovi kampaně, konkrétně například při nezaevidovaného proplácení peněz za mlčení Trumpovým bývalým milenkám. Za to skončil ve vězení jeden člověk právě jako Trumpův spolupachatel...
Navíc žádat cizí stát o politiku, která je v zájmu vaší vlastní kampaně, je v USA nelegální i bez prokázání „něco za něco“. A podle vyšetřování Kongresu si o to Trump řekl prokazatelně osmkrát. Je možné, že by si dokázal při impeachmentovém slyšení obhájit, že požadavek nebyl pro vlastní kamapň, ale v zájmu celých USA. Jenže Trump právě takovému hledání spravedlnosti aktivně brání a hájí se jenom protiútoky na Twitteru.
Nelze podle mě věrohodně volat po důkazech, když zároveň blokujete vyšetřování.
Pokud jde o konkrétní věci z kauz nabalených na Trumpa a jeho okolí, nechce se mi to tady tapetovat texty z toho Kunstlera za poslední 3 roky. Zkuste si ten blog namátkou prolistovat sám; koneckonců jste na rozdíl ode mě profesionál, tak si třeba uděláte kvalifikovanější názor než já na věrohodnost jeho argumentace.
Slovy Bena Franklina, jde o nástroj, který umožňuje zástupcům lidu sesadit hlavu státu, aniž by ji museli zlikvidovat. Senát nemůže udělit žádný trest; neposílá do vězení, nemůže si vynutit ani pokutu. Může jen odvolat z funkce.
V tomto smyslu jde o politický proces. (A také v procedurálním symslu, a ještě i v dalších ale to tu není tak podstatné).
Při posuzování impeachmentu ale nerozhodují jen stranické zájmy, musí tam být nějaká podstata. Navíc senátoři bývají v USA mnohem nezávislejší než poslanci a jejich rozhodování v podobných případech tvoří precedenty, což si hodně z nich uvědomuje. Clintonův impeachment je dobrý příklad a možná na to demokraté spoléhají i dnes...
Ale já bych především upozornil, že já jsem mluvil vlastně o něčem zcela jiném: totiž o podstatě americké demokracie.
A o té zcela zásadní a fatální diskrepanci mezi původním ideálem (americké, ale i všeobecné) demokracie na straně jedné, jakožto nástrojem legitimní "vlády lidu" - a mezi reálnou politickou praxí, kdy tato "vláda lidu" je na prach rozdrcena mezi partikulárními zájmy jednotlivých politických partají a frakcí, sledujících výhradně své vlastní mocenské a ideologické zájmy.
Tady není ani tak rozhodující jestli se Trump opravdu dopustil či nedopustil nezákonného jednání (jakože téměř určitě ano) - ale jde o to, že pravda o tom nakonec vůbec nikoho nezajímá. Demokraté chtějí za každou cenu odstřelit svého politického protivníka; zatímco republikáni, jak napsal pan Horák, zase "brání svého šerifa". A to ne proto, že je šerif; nýbrž prostě prosto, že je "jejich".
Ostatně, i Nixonovi po jeho Watergate až do posledního okamžiku přicházely celé balíky telegramů jeho skalních příznivců, že oni pevně stojí za ním, a ať neodstupuje.
Jinak média v USA ve vztahu k impeachmentu nepřistupují vůbec v tak jednolitých blocích, jak se může na první pohled zdát. U velkých deníků je to pestřejší než za Clintona, u televizí se to štěpí na analýze -- na otázkách, zda demokraté postupovali správně a zda to má celé i jiný smysl než obecný.
I v tvrdě republikánské Fox panují mimochodem různé názory na to, zda se Trump dopustil něčeho odsouzeníhodného, zda by měla exekutiva spolupracovat s vyšetřovateli či jaké bude mít impeachment důsledky. (I když to, že by měl být Trump sesazen, tam pravda nikdo netvrdí)
https://www.mintpressnews.com/war-pillaging-and-peace-why-tulsi-gabbard-did-not-vote-to-impeach-trump/263657/
Tento názor mezi komentátory
"You can’t impeach a president based on hearsay, opinions, conjecture or personal interpretations of words s/he said. But that’s all I’ve seen and read and heard."
není ojedinělý.
(Citát je odtud: https://www.theautomaticearth.com/2019/12/only-the-damage-to-america-is-real/. Autor Raúl Meijer aka Ilargi přitom ani zdaleka není Trumpův příznivec, podobně jako dříve zmiňovaný J. H. Kunstler. Neumím posoudit, jak moc početné tyto hlasy jsou, ale některé jejich autory čtu už léta a jsou přinejmenším konsistentní ve svých postojích, takže je považuji za důvěryhodné.)
"The Democrats have unleashed powers yesterday (and the previous 3-4 years) that they cannot control."
(Odtud: https://www.theautomaticearth.com/2019/12/debt-rattle-december-19-2019/)
K této leckdy se objevující rozporuplnosti hodnocení je nutno si uvědomit toto:
Za prvé, je sice víceméně zřejmé, že Trump se dopustil protizákonného jednání. Jenže - na rozdíl od Nixona, který masivním způsobem naboural samotné základy americké demokracie, Trump své jednání vykonal na území cizího státu, kde to běžného Američana přece jenom tak nepálí.
A za druhé: Američané stále žijí v pocitu (či vědomí), že jsou vedoucí světovou mocností. A že jim tedy musí být - v rámci jejich mocenských hrátek - leccos tolerováno. Zkrátka: quod licet iovi...
To znamená: to že americký prezident nutil představitele cizího státu k tomu, aby se sklonil před jeho (Američanovým) přáním - tak v tomhle velká část americké populace spatřuje jenom zcela kavalírský delikt. A to leckdy bez ohledu na stranickou příslušnost.
Navíc pro Trumpa hovoří i to, že Zelenského v podstatě netlačil k ničemu vysloveně ilegálnímu. Naopak, šlo o to prošetřit, zda ekonomické aktivity syna jeho politického odpůrce nejsou ilegální.
Takže ve hře je tu přece jenom více aspektů, které celou věc přece jenom činí ne tak zcela jednoznačnou. (Navíc Trump sám má jak známo jedinečnou schopnost všechny své problémy od sebe prostě odmrštit. I kdyby osobně zabil Abela a Bůh sám ho přitom chytil za ruku, i pak by Trump dozajista prohlásil: "Ach co, vždyť on mě přece sám vyprovokoval, a ostatně to že by se jednalo o nějakou vraždu jsou všechno jenom podlé pomluvy mých politických nepřátel!"
Mainstreamová média už nejsou objektivní a lidé to cítí. Když máte rád Trumpa, budete se dívat na Fox News, když ne, tak budete sledovat CNN a číst The New York Times. To ale znamená, že nechcete, aby vaše názory někdo zpochybňoval. To znamená, že jste líný konzument zpráv. A lidé chtějí být takto utvrzeni ve své nenávisti či náklonnosti. Média už nezpochybňují naše vidění světa. Jen pár lidí se dnes snaží podávat objektivní obraz reality. Žijeme ve velmi divné době.
Živé organismy potřebují znát pravdu proto, aby mohly činit správná rozhodnutí, která mohou zajistit jejich přežití. (viz Wikipedie).
Zdá se, že pravda jako hodnota sama o sobě (nikoli v zájmu přežití) je čistě lidskou záležitostí.
Pro každého člověka je v prvé řadě rozhodující udržet si pocit své vlastní integrity, a své vlastní identity. (Shodou okolností jsem prakticky o tom samém právě něco napsal v diskusi pod textem "Přijde Spravedlivý?") A ten "Maxwellův démon" sedí u vstupní brány jeho vědomí, a všechny přicházející informace důkladně přezkušuje na to, které jsou v souladu s vlastní identitou, a které by ji mohly narušit. A ty které by ji mohly narušit, ty vůbec nevpustí dovnitř. Ostatně, Freud v tom samém smyslu mluví přímo o "cenzuře".
Zkrátka: musíme se už jednou konečně nějak smířit a vypořádat s tím, že člověk je tvor, který nesnáší pravdu. Tedy pravdu celou, pravdu úplnou. Protože on vůbec není nastavený na to, aby tu pravdu dokázal pochopit, do sebe samotného pojmout v celé její úplnosti.
Celé neštěstí člověka spočívá vlastně v tom, že je neustále rozpolcený mezi principiální univerzalismus svého ducha, a mezi partikularismus svého já. Kdyby byl jenom partikularistický (jako zvíře), pak by neměl zásadní problémy; žil by svůj vlastní (specifický, tedy partikulární) způsob života, a nestaral by se o nic jiného. A toto "jiné" by ho tedy také nijak nepálilo.
Neštěstí člověka je v tom, že vedle toho svého přirozeného partikularismu má v sobě i univerzalismus svého ducha. Tento univerzalistický duch se principiálně nemůže spokojit s partikularismem jakéhokoli druhu; protože každý partikularismus znamená nevyhnutelně omezení. Ale duch nechce, nemůže, nesmí být omezený; on touží být svobodný, a proto hledá univerzální, úplnou, nezkrácenou a neomezenou pravdu. Která se ovšem hledá, dosahuje, nalézá extrémně obtížně.
Člověk pak tento svůj bytostný rozpor mezi svým partikularismem a svým univerzalismem pravidelně řeší tím, že (svou vlastní) partikulární pravdu prohlásí za pravdu celou, za pravdu univerzální. A potom jak řečeno si prostřednictvím své autocenzury vůbec nevpustí do svého vědomí nic, co by mu tento fundamentální rozpor mezi jeho vlastní, partikulární pravdou a mezi pravdou skutečnou mohlo ukázat a dokázat.
Už jsem vlastně jednou napsal: člověk je ten s odstupem nejprolhanější tvor na celé planetě. A je to právě z těchto důvodů.
A je obrovská otázka, jestli je s tím vůbec možno něco udělat.
Ale co se té "nutnosti přežití" (a jejího vztahu k pravdě), to je docela zajímavá poznámka.
Samozřejmě že platí, že zvířata (respektive organismy vůbec) potřebují znát pravdu o okolním světě, aby mohly přežít. Ovšem takováto "pravda" je vlastně jenom realistická, objektivně správná informace; s "pravdou" ve vlastním smyslu to má jen dost málo společného. Snad nějaký zcela základní fundament, ale nic více.
Právě proto je "pravda" v pravém smyslu specificky lidskou záležitostí - protože překračuje úzký horizont této pouhé věcně objektivní správnosti, a vztahuje se na něco jiného, vyššího - na výklad, posouzení smyslu věcí, jejich charakteru, jejich kvality.
Řešením celého problému by ale bylo, kdyby se nakonec nějak ukázalo, že i člověk pravdu (totiž tu skutečnou, úplnou, nezkrácenou pravdu) taktéž potřebuje ke svému přežití.
Samozřejmě, on ji asi nikdy nebude potřebovat ke svému přežití čistě fyzickému (k tomu mu postačí ta objektivně správná informace); ale snad by bylo možné to jednou zařídit tak, aby člověk pochopil, že pravdu potřebuje ke svému "přežití" společenskému.
Už dnes by každý, kdo by najednou začal tvrdit, že 1 + 1 = 3, byl předmětem posměchu všech ostatních, a nikdo by ho nebral vážně. A svým způsobem všechno o co se jedná je to, tuto hranici "společenské smrti" posunout výše. Aby například takový senátor Kubera už nemohl veřejně tvrdit, že kouření je zdravé, ani Václav Klaus (starší a asi i mladší), že globální oteplování neexistuje, aniž by se tím vzápětí nestali předmětem posměchu a opovržení naprosté většiny jejich okolí. Protože potom by snad přece jenom začali trochu více přemýšlet o tom, jaký je skutečný stav věcí, a co je tedy skutečnou pravdou.
Ale ono to přece tak je. Čím víc lidstvo šťourá do věcí, které nestvořilo ani nevymyslelo a které většinou v plném rozsahu a ve všech souvislostech a důsledcích ani nechápe, tím víc je jeho přežití na poznání té skutečné nezkrácené pravdy závislé...
Tohle komentuje jeden z Murphyho zákonů: Na každou i sebesložitější otázku existuje nejméně jedna jednoduchá a snadno pochopitelná nesprávná odpověď.
Průšvih je v tom, že těchto nesprávných odpovědí se chápou média a politici a předkládají je svému publiku a svým voličům jako použitelná řešení.
Nedá se nic dělat, ale jednajícím subjektem je konec konců právě to lidské individuum, jednotlivý člověk. A ten si pro své vlastní individuální přežití většinou pořád ještě vystačí s tou "jednoduchou a snadno pochopitelnou" odpovědí. Sice objektivně nesprávnou, ale pohodlnou.
Tady je zřejmě zakopán pes. "Většinou" - ale ta většina se velice rychle zmenšuje. "Pořád ještě" - ale za chvíli (jednotky let?) už to většinou stačit nebude.
Nemluvě o tom, že bez lidstva jednotlivec samozřejmě nepřežije. A jestli jo, tak už to nebude člověk.
To by mohlo hrát roli v případě, kdyby lidstvo zaniklo naráz během krátké doby, kratší než trvá průměrný lidský život. Ale to se pravděpodobně nestane.
Bez lidstva jedinec nepřežije. To je pravda. Jenže on, tak jako tak, nepřežije ani s lidstvem, tedy nebude žít navěky, ani v případě, že lidstvo přetrvá.