Stále to vypadá více na klasickou trumpovinu či staré americko-íránské tance, jak si je pamatujeme ještě z dob Bushe mladšího. Sílí ale i názor, že se dočkáme skutečně války. Nemělo by jít o válku invazní, na níž nemají USA v oblasti síly a která je ostatně u obrovského lidnatého Íránu těžko myslitelná. Spíše půjde o nějaké to odstřelování a bombardování radarů, raketových odpališť či skladů techniky Revolučních gard na straně jedné a útoky na lodi a americké základny v oblasti na druhé.

Nemusí z toho být nakonec nic jako už tolikrát dříve, nebo může jít jenom o jednu dvě demonstrační akce. Mohou však přijít i posuny v íránském režimu, a to spíš k horšímu než k lepšímu, nebo i konflikt v celém regionu, protože Írán má svoje věrné v Libanonu, Sýrii i v Iráku. Jak píše Jonathan Marcus ve svém What would a US-Iran conflict look like? na BBC, dnešní války se nevyhrávají konvenčními způsoby.

↗

Americké lodě mířící do Zálivu, foceno v Suezkém průplavu. Foto Darion Chanelle, US Navy

Jde-li o bezprostředního viníka — pravdu o posledních incidentech, například zda skutečně nakladly íránské Revoluční gardy miny do blízkosti japonského tankeru a proč tak učinily zrovna v době, kdy byl v Íránu na návštěvě žádán o pomoc japonský premiér, či co byla ta „letící tělesa“, která způsobila výbuch podle výpovědí posádky tankeru, tuto pravdu bohužel neznáme.

Avšak z vývoje v posledních měsících, týdnech a dnech můžeme myslím spolehlivě odvodit, o co obecně se Spojené státy v oblasti snaží. Jeden diplomat to kdysi shrnul v rozhovoru do věty: „Různými prostředky a stupňovaným tlakem docílit ne nutně regime change, ale zásadní policy change“. Slovníkem našich babišovců to lze vyjádřit přitom i jednodušeji: Prostě na ně zaklekneme.

Zatlačit, přidusit a zase znovu

„Zaklekávání“ USA na Írán probíhá už od minulého května, kdy Trumpova administrativa stáhla Spojené státy z dohody o íránském jaderném programu, kterou prohlásila za neúčinnou. Následovalo stupňování sankcí — nejprve sankce neformální, tedy šíření nejistoty ohledně dalšího postupu, které od Íránu odhání potenciální investory, poté sankce primární postihující Írán přímo; dále sekundární sankce zaměřené na země, které by chtěly kupovat od Íránu strategické komodity, a na firmy, jež by tam chtěly dělat kšeft, a nakonec doprovodná opatření: prohlášení Revolučních gard za teroristickou organizaci a hrozba postihem všem zemím, které by Íránu pomáhaly.

Takřka každá velká firma raději oželí podnikatelské možnosti v Íránu, než by si nesla cejch nežádoucího pro americké klienty a banky. Íránské ekonomické oživení, s jehož příslibem vyhrál pragmatik Hasan Rúhání poslední i předposlední volby, tak bylo to tam. Ještě na jaře 2018 byl dolar za 50 tisíc riálů, letos je za 150 tisíc. Hospodářství je v recesi, HDP vykazuje pokles pět procent oproti minulému roku a reálné příjmy klesají.

Trump přitom neustále vzkazuje, že je ochoten jednat — ovšem jen o nové dohodě, která krom zavedení důslednějšího jaderného dohledu (ten minulý se vyjednával několik let) omezí i íránskou výrobu balistických střel a přiměje Teherán k ukončení podpory vojenským skupinám v jiných státech regionu... tedy v podstatě ke stažení se z oblastí, kde Írán soupeří o vliv se arabskými monarchiemi, a ke vzdání se zbraní, kterými konkuruje Saúdům a svým způsobem ohrožuje Izrael.

Trump říká, že nikam nespěchá. To ale není pravda. Íránské zásoby jaderného materiálu, který teď nemůže vyvést, překročí už za několik dní kvótu, kterou stanovuje stará dohoda. Íránský režim dal také evropským zemím lhůtu, aby do začátku července nalezly způsob, jak režim staré dohody zachránit, jinak z ní odstoupí rovněž.

Co chtějí Trumpovy USA dělat, pokud se Írán nepodvolí? Dosáhnout stavu, který by se dal v očích potenciálních Trumpových voličů vyložit jako lepší než předchozí. Může jít o nějakou menší, sice dílčí, ale přísnější dohodu nebo o ještě důslednější blokádu, izolaci. Anebo také o útok na zařízení související s jaderným cyklem, po němž volají už léta letoucí američtí, izraelští i saúdští jestřábové.

Rizika enormní

To, co se děje dnes v Perském zálivu, je zatím ta nejnebezpečnější z Trumpových iniciativ. Může mu vyjít a přinést nejen další volební vítězství, ale i omezení íránských aktivit v regionu a trvalý obdiv zastánců americké velmocenské politiky. Rizika jsou ale ohromná, a to i ekonomicky vzato. Z oblasti pochází pětina ropné produkce. A na osmdesát procent své spotřeby sytí z tamní ropy Japonsko nebo Čína.

S úspěchem dohody o jaderném programu a ukončením izolace svázali svůj vzestup íránští pragmatičtí politikové — křídlo, jež v zemi zápasí s fundamentalisty a militaristy. A každá podobná bezpečnostní epizoda sbližuje íránský režim s Ruskem.

V krajní situaci nelze vyloučit ani povstání a svržení režimu zdola, řekl před časem DR íránský novinář žijící u nás. Je možné, že s tím současná americká administrativa počítá? Všechny scénáře jsou stále otevřené. Ale člověk má spíše těžkou hlavu, než aby s nadějí očekával, co vše se při dnešním zaklekávání na Írán otřese.