Břetislav Tureček: Nesrovnávejte porevoluční Írán s komunistickým Československem

S odborníkem na Blízký východ z Metropolitní univerzity Praha a autorem knihy Labyrintem Íránu jsme hovořili o dědictví „islámské revoluce“ z roku 1979, od které v únoru uplynulo čtyřicet let.

František Kalenda: V Íránu se masivně oslavovalo čtyřicetileté výročí od tzv. islámské revoluce. Na první pohled to vypadá, že vzpomínky na revoluci jsou stále velmi živé. Jaké je ale skutečný odkaz revoluce v dnešní íránské společnosti a na íránské politické scéně?
Z hlediska íránského vedení je revoluce klíčovým pilířem legitimity. Pro nás je dnes možná slovo revoluce hanlivým výrazem, ale pro Íránce představuje základní kámen současného režimu. Ve chvíli, kdy by režim povolil v opakování revolučních dogmat a hesel, lidé by se mohli začít ptát, na čem dnes Islámská republika stojí.

Pak je tu ale íránská společnost a pro její podstatnou část je revoluce minulost, kterou většina dnešních Íránců buď vůbec nezažila, nebo ji zažila ve velmi mladém věku. Jejich přístup je takový, že je potřeba naučit se lavírovat, to znamená neprovokovat silnými politickými postoji. Snaží se přežít ekonomicky, mít rozhozené sítě, aby každý z rodiny někde pracoval, a nemíchat se do politiky. Samozřejmě jsou i disidenti, kteří jsou se současnými poměry otevřeně nespokojeni a vůči těm režim postupuje razantně, často i brutálně.

Turecek_frBřetislav Tureček působil více než pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Dnes působí jako vedoucí Centra pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha. Írán navštěvuje od roku 1996. Foto DR

FK: Disidenti a politická opozice se odkazují na koho? Na předrevoluční Írán, nebo naopak s ohledem na pád šáha panuje společný konsensus napříč společností bez odhledu na to, jestli podporují vládu nebo opozici? Existuje výrazná skupina, která by idealizovala předrevoluční režim?
Existuje monarchistický tábor, který je ale víceméně v exilu. V Paříži stále žije vdova po posledním šáhovi Farah Díba a ve Spojených státech žije jeho syn Rezá Pahlaví, který je monarchisty považován za nástupce trůnu. On sám mimochodem prohlašuje, že netrvá na obnovení monarchie. Před několika lety mi řekl osobně: „Zaveďme demokracii a potom ať se Íránci sami rozhodnou jaký režim chtějí. Chtějí-li monarchii a budou-li chtít mě, klidně se šáhem stanu.“

To je ale poměrně malý tábor. Jinak většina lidí, například kurdští disidenti, kteří bojují za větší autonomii a národnostní práva, velmi dobře vědí, že nic takového neměli ani za šáha. Těžko by se tedy mohli odkazovat k předrevoluční éře.

Fatima Rahimi: V Evropě jsou viditelní například Lidoví modžáhedové…
To je asi nejhlasitější proud íránské opozice, ale současně ten nejméně důležitý. Jsou hluční na Západě, například v Paříži pořádají shromáždění s desítkami tisíc účastníků. Ve skutečnosti tam ale svážejí studenty z východní Evropy, kteří často vůbec netuší, kam jedou. Tam jim rozdají mávátka a plakáty a zase je pošlou zpátky. Zvou a platí i západní politiky, včetně českých.

Přitom v samotném Íránu mají velmi špatné renomé, protože v osmdesátých letech za irácko-íránské války pomáhali Saddámu Husajnovi. Z hlediska Íránců jsou to zrádci, a kdyby dnes padl současný režim, neznamená to, že by se k moci dostali zrovna tito lidé. Za celou dobu, co navštěvuji Írán, jsem ještě nikdy nenašel nikoho, kdo by k nim vzhlížel, obdivoval nebo je podporoval.

FR: Vraťme se k revoluci. Jaké byly podle vás její příčiny? Co vedlo k nepokojům a svržení šáha?
Jedním z faktorů je, že se šáh snažil omezovat vliv duchovenstva, čímž popudil část společnosti, pro kterou mělo duchovenstvo autoritu. Írán se ale potýkal s celou řadou sociálních a hlavně politických problémů. Šáh byl autoritář, který na konci svého života budoval kult osobnosti, a zároveň v něm narůstala paranoia vůči jakýmkoli kritickým projevům. Velmi tvrdým potíráním opozičních politických aktivit se mu dařilo rozšiřovat armádu odpůrců.

FR: Docházelo během revoluce k nějaké neočekávané spolupráci?
Ano, společný nepřítel tehdy spojil řadu zcela protichůdných směrů. Té revoluci se dnes sice říká islámská, protože islámský tábor nakonec převážil, ale ve skutečnosti se na ní podíleli liberálové, komunisté, perští nacionalisté, kurdští nacionalisté, maoisté a dokonce i teheránští Židé.

Marxistické skupiny tak například začaly spolupracovat s islamisty. Ale ve chvíli, kdy byl odstraněn šáh, se samozřejmě marxisté nemohli smířit s islámskou republikou, začali proti ní vystupovat a následně se stali cílem tvrdé perzekuce.

FR: Co účastníci revolučního hnutí od změny režimu očekávali?
Každý očekával něco jiného. Všichni čekali svobodu pro vlastní skupinu, čekali demokracii... Na jaře všichni mysleli, že země bude svobodná, v dubnu vyšlo najevo, že to bude islámská republika, což mnoha lidem pochopitelně nevonělo, a na podzimu, kdy byla schválena ústava, se ukázalo, že vytoužené svobody nebudou zdaleka takové, jak si řada účastníků revoluce představovala.

Z nové ústavy vyplynulo, že v čele vlády bude fakticky stát duchovní, že bude mít velmi výraznou moc nad všemi složkami politického života, a stane se jakýmsi dočasným náměstkem a vykonavatelem boží vůle na zemi. To vychází z konceptu, který Chomejní zformuloval během iráckého exilu. V následujících dvou letech pak revoluce začala „požírat své děti“ a lidé, kteří se s vítězným směřováním odmítali smířit, skončili ve vězení, v exilu nebo na popravišti.

FR: V souvislosti s islámskou revolucí se často mluví o nezáviděníhodném postavení žen v Íránu. Nedávno jsem ale na BBC Persian narazila na zajímavý článek, který srovnával například gramotnost žen za šáha a po jeho pádu. Zatímco před revolucí studovaly na univerzitách tři procenta žen, dnes je to přes padesát procent. A pak je tu třeba rozvodovost – podle zmíněného textu se dnes íránské ženy rozvádějí čtyřikrát častěji než před revolucí. Jak si to vysvětlit?
To, že se zvýšila výrazně gramotnost žen, je prokazatelné. V Íránu dnes studuje vysoké školy větší procento žen než v České republice. Za šáha bylo v rámci „modernizace“ zakázáno zahalování ve veřejných budovách i na školách a studentky z konzervativnějších a chudších rodin, které trvaly na tom, že budou nosit šátek, pak neměly přístup ke vzdělání. Chomejního režim se k tomu postavil opačně. Když po revoluci znovu otevřeli vysoké školy, zahalování bylo povinné, čímž se univerzity paradoxně zpřístupnily i ženám z konzervativnějších rodin.

Co se týče rozvodovosti, tak ano, konzervativci s tím dnes velmi bojují. Země se liberalizuje, ženy se emancipují, mají vyšší vzdělání a často se živí samy. Už nepotřebují ten tradiční model, kdy je živí muži. Žena si pak díky takové míře soběstačnosti může dovolit se rozvést. Je to fenomén, s nímž si zatím stát kvůli nepředvídatelným dopadům neví úplně rady.

FK: Co se týče porevolučního vývoje, občas to bývá reprezentováno, jako kdyby příliš nezáleželo, jestli jsou zrovna u moci konzervativci, nebo takzvaní reformisté. Pozorujete nějaké výrazné výkyvy, ať už v zahraniční nebo domácí politice? Je v případě Íránu možné hovořit o skutečném politickém soupeření?
Jistě. Přestože každá paralela kulhá, dovolil bych si to připodobnit ke Spojeným státům. V USA spolu také soupeří dvě politické strany, které vedou velké spory o podobu zdravotnické nebo sociální politiky. Při vystupování navenek ale panuje mnohem delší setrvačnost a konsensus o zahraničněpolitickém směřování – to se s určitými výkyvy dlouhodobě výrazně nemění.

Podobně je to s Íránem. Navenek je Írán revoluční silou, která samozřejmě nevyhovuje západním a izraelským zájmům na Blízkém východě, ale uvnitř probíhají vzrušené debaty ohledně sociální politiky nebo hospodářství. Často varuji před tím srovnávat íránský režim s tím komunistickým v Československu, kde se debaty vedly pouze na oko. Kdežto v Íránu se tato dvě křídla velmi tvrdě perou. Vezměte si třeba, jak často jsou kvůli nedůvěře parlamentu odvoláváni ministři.

FK: Můžete uvést nějaké konkrétní kroky, kterými se vláda reformisty, jako je třeba Rouhání (od r. 2013), liší od vlády konzervativce typu Ahmadínežáda (2005–2013)?
Je důležité si uvědomit, že už kvůli roli nejvyššího vůdce Chámeneího nemůžeme čekat razantní změny. Ájatolláh Chameneí bude v létě u moci už třicet let a jeho často podceňovanou úlohou je právě vyvažování protichůdných tendencí s cílem udržovat stabilitu režimu. Chámeneí nikdy nedovolí, aby se kyvadlo příliš vychýlilo na stranu reformistů nebo konzervativců, protože by to ohrozilo celé porevoluční uspořádání.

Reformní kroky, na které se ptáte, jsou tak z podstaty věci limitované. Můžu zmínit například uvolnění cen včetně dlouhodobě dotovaných cen pohonných hmot nebo tendenci liberalizovat média a přístup k informacím. Za vlády reformního prezidenta Chátamího (1997–2005) se vydávaly licence desítkám nových deníků, i když paradoxně za této vlády skončilo víc novinářů ve vězení a víc médií muselo zavřít krám než za vlády konzervativních prezidentů. Reformista Chátamí tak sice povolil nová média, zároveň je však právě v rámci politiky vyvažování zakazovali konzervativně naladění soudci.

FK: Jedna z otázek, které oba soupeřící proudy v Íránu bezpochyby spojuje, je vztah k Izraeli. Z jakého důvodu hraje zrovna Izrael tak důležitou roli na íránské politické scéně?
Troufám si říct, že většině Íránců je izraelsko-palestinský konflikt ukradený a řada z nich naopak vzhlíží k Izraeli jako k modernímu, technologicky vyspělému státu. Nicméně pro íránský režim je to jedno z nosných témat: Izrael pro ně představuje prodlouženou ruku Západu a západního kolonialismu, Palestinci jsou mezi utlačovanými, jejichž ochranu má Írán dokonce zakotvenou v ústavě. Důvodem jsou i opakovaně neúspěšné pokusy sblížit se v posledních čtyřech dekádách se Spojenými státy.

Když Íránci v roce 2003 diskrétně oslovili diplomatickými kanály prezidenta Bushe s nabídkou všeobjímajícího plánu na urovnání vztahů, Američané je odmítli s tím, že se tehdejší „osou zla“ nebudou bavit. Írán je tak do určité míry tlačen do role, kdy neochotu k dohodě a uznání své legitimity oplácí podporou Hizballáhu, extrémistických palestinských skupin a tak podobně.

FK: Hraje ve vztahu Íránu k Izraeli nějakou roli antisemitismus?
Žádnou, to se dezinterpretuje. Antisemitismus je evropský křesťanský koncept, se kterým nemají Íránci zkušenost. V zemi ostatně žije na Blízkém východě po Izraeli druhá nejpočetnější židovská komunita – oficiálně čítá zhruba dvacet pět tisíc lidí, kteří mají svého zástupce v parlamentu, a režim si zakládá na bezproblémovém soužití. Říká: copak jsme nějací antisemité? Vždyť u nás máme židovské školy, nemocnice a synagogy! Nebojujeme proti Židům, ale proti Izraeli jako okupačnímu sionistickému projektu.

FR: Jaký vztah mají k Izraeli samotní íránští Židé?
Jsou ve velmi svízelné situaci, protože mají často v Izraeli příbuzné a mnozí z nich se tam chystají vycestovat, jezdí tam diskrétně přes Turecko na návštěvy. Když však dojde na lámání chleba, íránský režim je využívá k vlastní propagandě. Postaví je například před televizní kameru, kde jsou nuceni Izrael kritizovat.

FK: Stejně jako je Izrael důležitou součástí íránské propagandy, stal se Írán klíčovým tématem izraelské politiky. Z jakého důvodu a k čemu Írán izraelským politikům slouží?
Nutno říct, že k razantnímu protiíránskému postoji v Izraeli nahrávají mnozí Íránci samotní, jako třeba ti, kteří zpochybňují holocaust. Jako politici a velitelé íránských ozbrojených složek, kteří občas prohlásí, že jsou schopni během několika minut srovnat Izrael se zemí, čímž dodávají protiíránskému tónu legitimitu.

Řada vysoce postavených lidí v izraelských bezpečnostních složkách vám po vypnutí mikrofonu přizná, že vědí, že je Íránci nenapadnou, protože by to byla pro režim sebevražda. Jenomže pak se mikrofony zase zapnou a izraelští vůdci a politici a premiér Netanjahu zejména musí tvrdit, že je to pro ně existenční hrozba. Izraelský politik zodpovědný svým voličům si nemůže dovolit nebrat hrozby o srovnání Izraele se zemí vážně.

A pak jsou tu vnitropolitické ohledy, kdy má Netanjahu na krku několik korupčních skandálů a jeho vlastní strana Likud se mu rozpadá pod rukama. Vnější nepřítel mu slouží jako všude na světě ke sjednocení příznivců a upevnění vlastní moci.

FK: Na druhou stranu se nezdá, že by izraelská opozice razila vůči Íránu nějaký alternativní přístup.
Nemůže si to dovolit. Mezi politiky levicových stran, jako je Strana práce nebo Merec, je možné najít kritické hlasy vůči přehnané protiíránské rétorice. Každý vidí, že Netanjahu odvádí pozornost od svých problémů, ale nemůže to říkat moc nahlas. Hlavně ne teď před volbami. Byl by okamžitě osočen, že bagatelizuje nebezpečí.

Izraelská levice se proto raději těmto bezpečnostním otázkám vyhýbá, aby se nedostala pod palbu. Místo toho zdůrazňují domácí témata či vztahy s Palestinci, protože velmi dobře vědí, že v ostrých zahraničněpolitických postojích nemohou Netanjahuovi konkurovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 17.Února 2019, 11:49:27

Hm, o Quds a Hizballáhu ani slovo?
Co potom ti Izraelci v Sýrii bombardují?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.