„Jsi si jistá, že nechceš přespat tady?“ opakuje Ali, zatímco jeho matka na zemi prostírá umělohmotný ubrus. Po čase stráveném v Íránu nechápu, proč se někdo namáhal s vynalézáním jídelního stolu. K večeři se servíruje kuře s omáčkou, výborná rýže, lehce pikantní nakládaná zelenina a mléčný nápoj doogh. Íránská klasika.

Turecko-íránské hranice jsem překročila sotva před hodinou a už se hřeji doma u desetičlenné rodiny, která mě vysvobodila ze spárů taxikářů magnetizovaných mým evropským obličejem. Rovněž íránská klasika.

Ne že by se mi po východní vřelosti nestýskalo, ale spěchám. „Díky, ale raději bych odjela do Teheránu ještě dnes,“ trvám na svém. „A chceš jet autobusem nebo taxíkem?“ táže se Ali. Od Teheránu nás dělí osm set kilometrů. „Autobusem! Nepojedu takovou vzdálenost taxíkem. Že jsem z Evropy neznamená, že jsem bohatá,“ vysvětluji se smíchem. „Však my si nemyslíme, že jsi bohatá. Ale eura teď mají v Íránu obrovskou hodnotu. Vyšlo by tě to asi na třicet pět eur,“ reaguje bez emocí Ali.

Íránci jsou na krizi zvyklí, ale

Přijela jsem na počátku října, v okamžiku, kdy íránský riál dosahoval svého historického dna. Dvě stě tisíc riálů za jedno euro. Ne že by Íránci nebyli na nepředvídatelné kolísání své měny zvyklí. Hodnota riálu od islámské revoluce v roce 1979 nepřetržitě klesá. Tehdy stál jeden americký dolar sedmdesát riálů.

Propadání do marasmu však dočasně pozastavil nástup reformistického prezidenta Hasana Rúháního v roce 2013 a hlavně o dva roky později sjednaná dohoda o jaderném programu. Írán se tehdy šestici světových velmocí zavázal, že nebude usilovat o vývoj jaderné zbraně, a to výměnou za stažení protiíránských sankcí.

Jenže na podzim 2016 zvítězil v amerických prezidentských volbách protiíránský kandidát Donald Trump, a ten dubnu 2017 odmítl potvrdit setrvání Spojených států v dohodě. Hodnota riálu se po čtyřech letech stability propadla o třetinu. Na přelomu roku 2017 a 2018 vyšli Íránci do ulic a volali po důstojnějších životních podmínkách. Demonstrace jako vždy skončila tvrdou represí. V ulicích zemřelo jednadvacet lidí.

V květnu 2018 Trump oznámil vystoupení Spojených států amerických z dohody a obnovení sankcí na íránské zboží, lodě, banky — a hlavně na ropu. Tehdy stálo jedno euro šedesát tisíc riálů. O měsíc později už to bylo dvakrát tolik. A to přesto, že sankce vešly postupně v platnost až v srpnu a v listopadu a že ostatní země slibovaly nalézt způsob, jak dohodu udržet.

V hrůzné předzvěsti prázdných regálů začali lidé panicky skupovat zásoby rýže, oleje, obilnin a dalších základních surovin. Gradující ekonomická frustrace vyhnala Íránce napříč zemí v červenci a v srpnu do ulic. Ještě před svým příjezdem jsem slyšela historky o půlhodinových frontách na chleba. O šířícím se veřejném tajemství, že brzy dojde ovoce a zelenina. Připravovala jsem se na to, že dost možná přijedu do zubožené hladovějící země, do rozpuku pouličních nepokojů.

Fronta v pekařství čítá dva lidi, uspokojivá teplá vůně čerstvého chleba nepřestává sálat. Ulice okolo bazaru, tedy tržiště, nadále vibrují životem, prodavači vyřvávají nabídky, kádě přetékají oříšky i olivami. Jen pár nizozemských turistek se diví, že je oběd v luxusní restauraci vyšel na dvě eura.

Jako zima za nehty

„Víš, kolik tohle teď stojí?“ vyprskne Sohrab, když si zapaluji tureckou Camelku. To už se válíme na gauči v jeho zšeřelém teheránském bytě. Sohrab kouří Bahmanky, kultovní a nejlevnější íránské cigarety. Jenže i ty podražily. „Pamatuješ si, kolik stály, když jsi tu byla na jaře? Dvacet tisíc riálů. Během dvou měsíců podražily na šedesát. Rajčatový protlak stál osm tisíc. Teď stojí devatenáct. A pračka! Ta stojí sedmkrát víc než moje auto,“ vrtí hlavou.

V dlani svírá svazek fialových pětisettisícových bankovek, jež odpoledne vyměnil na černém trhu za má eura. Oficiálním směnárnám v červnu vláda byznys zatrhla v marné snaze shrábnout riály a jejich hodnotu pod centrální kontrolu. „Pamatuji si doby, kdy bylo pět set tisíc riálů něco, peníze! Když s touhle bankovkou otec platil v obchodě, prodavač nás poslal pryč, ať ji rozměníme, že nemá nazpátek. Teď si za ní nekoupím ani chlast,“ dodává trpce.

Sohrabovi na jaře diagnostikovali vážnou nemoc. Léky zpočátku bral. Teď už ne. I jejich cena vzrostla na téměř trojnásobek. Zodpovědnost a opatrnost vyžadující práci stavebního inženýra vzdal. Stres je poslední kyselina, kterou se svou chorobou potřebuje.

Pamatuji si ho jako muže s úsměvem přes celou tvář, který by mohl svým elánem pohánět ropné tankery. Jako muže se zářícíma očima, odhodlaného poznat každé íránské zrnko písku — když holt nesmí vycestovat ze země… Teď leží celé dny apaticky v posteli a opakuje, že nenávidí život. „Takhle to přeci nemůže jít dál. Ale co je cesta? Revoluce? Jenže revoluce zemi často zničí,“ úpí, zatímco přepíná mezi televizními seriály.

Íránská ekonomická krize je jako zima za nehty. Na první letmý pohled si jí člověk nemusí všimnout. Ale každý ji cítí. Každý o ní mluví. A zároveň většina jenom promrzle čeká, jestli zítra teplota vlivem příznivého větru nepovyskočí alespoň o jediný nadějný stupeň nahoru.

Plenková krize

Ceny v Íránu za poslední rok stouply průměrně o třicet pět procent. Jídlo podražilo průměrně o čtyřicet osm procent. Nejvíce šplhaly ceny všeho, co během procesu výroby vyžaduje účast čehokoliv importovaného ze zahraničí. Třeba ryby stojí málem dvojnásobek, a to proto, že se ze zahraničí dováží jejich krmení.

„V létě se jeden muž pokusil vyloupit banku. Víš, čím se hájil? Neměl na plenky,“ líčí Sohrab. Cena plenek vzrostla čtyřnásobně. Balení Pampersek vyjde na dvacet eur. Rovněž i tuzemské značky se vyrábějí z dováženého materiálu. A stejně nejsou k dostání. Hodnota příjmu průměrné íránské domácnosti se přitom vzhledem k devalvaci měny propadla na zhruba dvě stě eur měsíčně.

V říjnu začali stávkovat řidiči kamionů. Ti v Íránu pracují sami na sebe. Nesou veškeré náklady od údržby kamionu přes pohonné hmoty. Netřeba dodávat, že náklady za poslední rok neúnosně vzrostly, zatímco taxy za práci řidičů poskočily o nedostatečných deset procent. Mnoho zanedbaných kamionů teď trčí v garážích, protože jejich majitelé nemají na opravu.

Dlouhodobě mrzké mzdy přiměly týž měsíc ke stávkám a protestům i učitele. A co hůř. Některým pracovníkům přestali zaměstnavatelé platit. Od listopadu tak stávkují a demonstrují zaměstnanci oceláren či rafinérií v provincii Chúzistán. Týká se to i veřejného sektoru.

K protestům se přidali i zaměstnanci nemocnice na ostrově Kešm nebo hasiči v provincii Kermán. Většina z nich nepožaduje nic jiného než dodržování nejzákladnějšího pracovního práva: dostat svou — beztak ubohou — výplatu.

Ve vězení jsem myslel na Mandelu

„Nechci nic jiného, než být svobodný. Je to tak moc?“ klopí na mě své temné oči téměř dvoumetrový Mehran. I jeho jsem poznala už během svého jarního pobytu. Tenkrát jsme spolu sbírali barevné kameny na pláži ostrova v Perském zálivu, hlavy lehké a čisté. Neměla jsem nejmenší tušení, že už tehdy čekal na předvolání k soudu.

„Zatkli mě v prosinci 2017. Strávil jsem dva týdny ve vazbě, než za mě strýc zaplatil kauci. Cela měla třikrát jeden a půl metru a měl jsem nárok na tři cigarety denně. Myslel jsem na Nelsona Mandelu. Jak je možné, že se za sedmadvacet let ve vězení nezbláznil?“ popisuje, zatímco se naše ústa věnují kelímkům s mrkvovým džusem a zmrzlinou. Do řeči mu skáče vytrvalý hluk motorek a aut. Teherán nezná ticho.

Mehran si založil blog na Telegramu, asi nejpopulárnější komunikační platformě v Íránu, kterou vláda vloni zablokovala. Psal o hudbě, ale i o politice, v tvrdohlavé naději, že představuje až moc bezvýznamnou rybu na to, aby ho za protivládní příspěvky stíhali. Jenže nasbíral tisíce čtenářů a publikoval videa z demonstrací z přelomu roku 2017 a 2018. V srpnu ho odsoudili ke čtyřem měsícům. Odvolal se. Teď čeká na verdikt odvolacího soudu, jejž absolvoval pár dní zpátky.

Procházíme se areálem Golestánského paláce, pyšně blyštivým labyrintem zrcadlových mozaiek, když Mehran obdrží zprávu, že rozhodnutí soudu už je zveřejněné. Ztuhle se pokouší připojit ke svému internetovému účtu, v němž má být rozhodnutí zaneseno, a zároveň mě s nesnesitelnou ohleduplností přesvědčuje, že můžeme pokračovat v prohlídce palácové sbírky porcelánového nádobí.

K výsledkům se úspěšně proklikává až večer. To už sedíme doma u jeho kamaráda a zaléváme si dutiny nakyslým pseudopivem, které náš hostitel vyrobil za přičinění několikatýdenní trpělivosti z nealkoholického piva, kvasnic a cukru.

Tři měsíce vězení. Na Mehranově tváři ani záblesk emocí. Smířeně očima pronásleduje bezcílné loudání zlatých rybiček v akváriu naproti gauči. „Ve vazební cele bylo na zdech napsáno několik perských básní. Jedna z nich zněla: ‚Oblohou putují oblaka. Vane krotký vítr. Stojím na kraji jezera. Pode mnou plují ryby.’ Ta mě tehdy strašně uklidnila,“ popisuje a jeho rty se roztékají do zenovitého úsměvu.

Přes politickou a ekonomickou beznaděj v islámské republice Íránci nepřestávají s láskou citovat své milované básníky a poslouchat nádherný íránský folk. V provincii Kermán se mě každý ptal, zda jsem někdy spatřila noční nebe na poušti. „Občas říkáme, že Írán je jako cibule. Každá jeho vrstva tě rozbrečí,“ prohlásil Sohrab.

Mehran není zdaleka jediným, koho režim poslal v posledních měsících za mříže. Vláda zřídila speciální soud posuzující případy ekonomických zločinců a zatýká obchodníky se zlatem či cizí měnou. Cely se staly dočasným domovem pro odborové předáky a organizátory neutichajících demonstrací za vyplacení, případně zvýšení mezd.

Během prvního prosincového týdne policie zatkla více než sto občanů, kteří konvertovali od shora jim vnuceného islámu ke křesťanství. Pokračuje hon na kritické novináře a internetové aktivisty — jeden z nich, Vahíd Sajádí Nasirí, v prosinci za mřížemi po šedesátidenní hladovce zemřel.

Reformisté, hra skončila!

Mehran i Sohrab vzpomínali na vlnu protivládních demonstrací z roku 2009, takzvanou Zelenou revoluci. Tehdy protestovali proti vítězství radikálního prezidentského kandidáta Mahmúda Ahmadínežáda, který porazil svého reformistického — a populárního — soka Mír-Hosejna Musávího. Výsledky mnozí považovali za zmanipulované. Demonstrace však uhasil slzný plyn a hromadné zatýkání účastníků. Ahmadínežád setrval u moci až do dalších voleb v roce 2013.

Poté se prezidentského postu chopil zástupce reformistů Rúhání. „Nevěřím mu. Volila jsem Rúháního jenom proto, že jsem byla naprosto zděšená z jeho radikálního protikandidáta. Nešlo o nic jiného než o volbu mezi špatným a horším,“ komentovala stávajícího prezidenta kamarádka. Hlasitě se vymezit se ale i s ohledem na svou nemocnou matku bojí. Vláda už deset let zpátky popravila jejího bratra, na konzervativní vkus příliš progresivního profesora.

Rúhánímu nevěří ani Mehran ani Sohrab. Nevěří mu ani velmi pobožná matka mé kamarádky, nevěří mu kdokoliv z lidí, s nimiž jsem mluvila. Už během demonstrací na přelomu roku 2017 a 2018 Teherán skandoval: „Radikálové! Reformisté! Hra skončila!“ Naděje, že reformisté, kteří se s obnovením sankcí ocitli pod sílícím tlakem radikálů, utiší žízně po prodemokratické změně, umřely.

Modlitby za návrat krále

„Moje matka se každý den modlí za návrat králova syna. Každý den,“ líčí Bahram, zatímco se s batolecí neohrabaností učíme za tmy chodit bosí po oblázkové pláži. O sekulárních časech íránského království vypráví s nekritickou nostalgií mnoho odpůrců režimu, na tehdejší sociální nerovnosti či diskriminaci menšin, které vítězství islámské revoluce napomohly, nehledě.

Po revoluci prchla královská rodina do Ameriky. Král je mrtev, ale někteří stále doufají v návrat korunního prince Rezy Pahlavího. Potkala jsem třeba dívku, která každý večer s nepředstíraným dojetím projíždí Pahlavího instagramový účet.

Zítra se píše 5. listopad. V platnost vchází druhé kolo sankcí, tedy ty na íránskou ropu — nakonec s milosrdnou dočasnou výjimkou pro osm zemí, které jsou na íránské ropě závislé. Mé přátele to nijak nevzrušuje.

„Podívej! Kdybych byl na houbách, myslel bych si, že mám halucinace,“ kope Bahram rozjíveně do temných vod oceánu. Kolem hran jeho bosého chodidla víří malé vodní hvězdy. Svítící plankton. Čekají nás tři bezměsíčné noci. „Mám to tak raději, nebe bez měsíce. Uvidíme strašně moc hvězd,“ obrací vděčně svůj obličej k noční obloze. Těsně po revoluci prý měli někteří Íránci pocit, že krátery na měsíci tvoří obraz tváře ajatoláha Chomejního.

„Na Instagramu jsem zahlédla informace o zítřejších demonstracích,“ snažím se paličatě stočit debatu ještě na chvíli k politice. „Prosím tě, to jsou každoroční provládní manifestace. Platí to režim,“ vysvětluje Bahram. Mohlo mě napadnout, že si Trump pro spuštění sankcí zvolí pro režim významné výročí.

Čtvrtého listopadu 1979 demonstrující íránští studenti zaútočili na americkou ambasádu v Teheránu a vzali si za rukojmí šestašedesát amerických občanů. Pátého listopadu pak íránská vláda odstoupila od smluv se Spojenými státy americkými i se Sovětským svazem, které jim povolovaly vojenskou intervenci.

LSD si hipíci letos dovolit nemohou

Zatímco úplatní posluhovači propagandy v ulicích velkoměst pečují o falešný obraz lidové podpory režimu, po svobodě toužící mysli z celé země se sjíždějí na ostrov Hormuz v Perském zálivu.