„Jsi si jistá, že nechceš přespat tady?“ opakuje Ali, zatímco jeho matka na zemi prostírá umělohmotný ubrus. Po čase stráveném v Íránu nechápu, proč se někdo namáhal s vynalézáním jídelního stolu. K večeři se servíruje kuře s omáčkou, výborná rýže, lehce pikantní nakládaná zelenina a mléčný nápoj doogh. Íránská klasika.

Turecko-íránské hranice jsem překročila sotva před hodinou a už se hřeji doma u desetičlenné rodiny, která mě vysvobodila ze spárů taxikářů magnetizovaných mým evropským obličejem. Rovněž íránská klasika.

Ne že by se mi po východní vřelosti nestýskalo, ale spěchám. „Díky, ale raději bych odjela do Teheránu ještě dnes,“ trvám na svém. „A chceš jet autobusem nebo taxíkem?“ táže se Ali. Od Teheránu nás dělí osm set kilometrů. „Autobusem! Nepojedu takovou vzdálenost taxíkem. Že jsem z Evropy neznamená, že jsem bohatá,“ vysvětluji se smíchem. „Však my si nemyslíme, že jsi bohatá. Ale eura teď mají v Íránu obrovskou hodnotu. Vyšlo by tě to asi na třicet pět eur,“ reaguje bez emocí Ali.

Íránci jsou na krizi zvyklí, ale

Přijela jsem na počátku října, v okamžiku, kdy íránský riál dosahoval svého historického dna. Dvě stě tisíc riálů za jedno euro. Ne že by Íránci nebyli na nepředvídatelné kolísání své měny zvyklí. Hodnota riálu od islámské revoluce v roce 1979 nepřetržitě klesá. Tehdy stál jeden americký dolar sedmdesát riálů.

Propadání do marasmu však dočasně pozastavil nástup reformistického prezidenta Hasana Rúháního v roce 2013 a hlavně o dva roky později sjednaná dohoda o jaderném programu. Írán se tehdy šestici světových velmocí zavázal, že nebude usilovat o vývoj jaderné zbraně, a to výměnou za stažení protiíránských sankcí.

Jenže na podzim 2016 zvítězil v amerických prezidentských volbách protiíránský kandidát Donald Trump, a ten dubnu 2017 odmítl potvrdit setrvání Spojených států v dohodě. Hodnota riálu se po čtyřech letech stability propadla o třetinu. Na přelomu roku 2017 a 2018 vyšli Íránci do ulic a volali po důstojnějších životních podmínkách. Demonstrace jako vždy skončila tvrdou represí. V ulicích zemřelo jednadvacet lidí.

V květnu 2018 Trump oznámil vystoupení Spojených států amerických z dohody a obnovení sankcí na íránské zboží, lodě, banky — a hlavně na ropu. Tehdy stálo jedno euro šedesát tisíc riálů. O měsíc později už to bylo dvakrát tolik. A to přesto, že sankce vešly postupně v platnost až v srpnu a v listopadu a že ostatní země slibovaly nalézt způsob, jak dohodu udržet.

V hrůzné předzvěsti prázdných regálů začali lidé panicky skupovat zásoby rýže, oleje, obilnin a dalších základních surovin. Gradující ekonomická frustrace vyhnala Íránce napříč zemí v červenci a v srpnu do ulic. Ještě před svým příjezdem jsem slyšela historky o půlhodinových frontách na chleba. O šířícím se veřejném tajemství, že brzy dojde ovoce a zelenina. Připravovala jsem se na to, že dost možná přijedu do zubožené hladovějící země, do rozpuku pouličních nepokojů.

Fronta v pekařství čítá dva lidi, uspokojivá teplá vůně čerstvého chleba nepřestává sálat. Ulice okolo bazaru, tedy tržiště, nadále vibrují životem, prodavači vyřvávají nabídky, kádě přetékají oříšky i olivami. Jen pár nizozemských turistek se diví, že je oběd v luxusní restauraci vyšel na dvě eura.

Jako zima za nehty

„Víš, kolik tohle teď stojí?“ vyprskne Sohrab, když si zapaluji tureckou Camelku. To už se válíme na gauči v jeho zšeřelém teheránském bytě. Sohrab kouří Bahmanky, kultovní a nejlevnější íránské cigarety. Jenže i ty podražily. „Pamatuješ si, kolik stály, když jsi tu byla na jaře? Dvacet tisíc riálů. Během dvou měsíců podražily na šedesát. Rajčatový protlak stál osm tisíc. Teď stojí devatenáct. A pračka! Ta stojí sedmkrát víc než moje auto,“ vrtí hlavou.

V dlani svírá svazek fialových pětisettisícových bankovek, jež odpoledne vyměnil na černém trhu za má eura. Oficiálním směnárnám v červnu vláda byznys zatrhla v marné snaze shrábnout riály a jejich hodnotu pod centrální kontrolu. „Pamatuji si doby, kdy bylo pět set tisíc riálů něco, peníze! Když s touhle bankovkou otec platil v obchodě, prodavač nás poslal pryč, ať ji rozměníme, že nemá nazpátek. Teď si za ní nekoupím ani chlast,“ dodává trpce.

Sohrabovi na jaře diagnostikovali vážnou nemoc. Léky zpočátku bral. Teď už ne. I jejich cena vzrostla na téměř trojnásobek. Zodpovědnost a opatrnost vyžadující práci stavebního inženýra vzdal. Stres je poslední kyselina, kterou se svou chorobou potřebuje.

Pamatuji si ho jako muže s úsměvem přes celou tvář, který by mohl svým elánem pohánět ropné tankery. Jako muže se zářícíma očima, odhodlaného poznat každé íránské zrnko písku — když holt nesmí vycestovat ze země… Teď leží celé dny apaticky v posteli a opakuje, že nenávidí život. „Takhle to přeci nemůže jít dál. Ale co je cesta? Revoluce? Jenže revoluce zemi často zničí,“ úpí, zatímco přepíná mezi televizními seriály.

Íránská ekonomická krize je jako zima za nehty. Na první letmý pohled si jí člověk nemusí všimnout. Ale každý ji cítí. Každý o ní mluví. A zároveň většina jenom promrzle čeká, jestli zítra teplota vlivem příznivého větru nepovyskočí alespoň o jediný nadějný stupeň nahoru.

Plenková krize

Ceny v Íránu za poslední rok stouply průměrně o třicet pět procent. Jídlo podražilo průměrně o čtyřicet osm procent. Nejvíce šplhaly ceny všeho, co během procesu výroby vyžaduje účast čehokoliv importovaného ze zahraničí. Třeba ryby stojí málem dvojnásobek, a to proto, že se ze zahraničí dováží jejich krmení.

„V létě se jeden muž pokusil vyloupit banku. Víš, čím se hájil? Neměl na plenky,“ líčí Sohrab. Cena plenek vzrostla čtyřnásobně. Balení Pampersek vyjde na dvacet eur. Rovněž i tuzemské značky se vyrábějí z dováženého materiálu. A stejně nejsou k dostání. Hodnota příjmu průměrné íránské domácnosti se přitom vzhledem k devalvaci měny propadla na zhruba dvě stě eur měsíčně.

V říjnu začali stávkovat řidiči kamionů. Ti v Íránu pracují sami na sebe. Nesou veškeré náklady od údržby kamionu přes pohonné hmoty. Netřeba dodávat, že náklady za poslední rok neúnosně vzrostly, zatímco taxy za práci řidičů poskočily o nedostatečných deset procent. Mnoho zanedbaných kamionů teď trčí v garážích, protože jejich majitelé nemají na opravu.

Dlouhodobě mrzké mzdy přiměly týž měsíc ke stávkám a protestům i učitele. A co hůř. Některým pracovníkům přestali zaměstnavatelé platit. Od listopadu tak stávkují a demonstrují zaměstnanci oceláren či rafinérií v provincii Chúzistán. Týká se to i veřejného sektoru.

K protestům se přidali i zaměstnanci nemocnice na ostrově Kešm nebo hasiči v provincii Kermán. Většina z nich nepožaduje nic jiného než dodržování nejzákladnějšího pracovního práva: dostat svou — beztak ubohou — výplatu.