Ovčí mozek

V dalším díle letního seriálu o zajímavých omylech a ponaučeních vzpomíná někdejší vedoucí rubriky Svět DR na dávnou cestu do Íránu, na své dobové předsudky a střet s realitou.

V1

Petr Jedlička

29.08.2018 07:45

Letní seriál 2018

76996

V čem jsem se v životě nejvíc mýlil/a

Volné letní dny vybízejí k sebereflexi a k zamyšlení, a to nejen nad věcmi vážnými, jako je profesní život či názory na společnost a politiku. Časem přehodnocujeme i věci jiné, jako je hudební vkus, vztah k cestování nebo ochota pouštět se do více či méně výstředních podniků. Zeptali jsme se proto dvou desítek našich přispěvatelů a přispěvatelek, které svoje životní zvraty a okliky považují za pamětihodné a proč.

Přihodilo se to v Teheránu, v létě 2004. Bloumal jsem tehdy s kamarády ulicemi, měli jsme hlad, ale skoro žádné peníze. A tu, jako na zavolanou, klasické okénko s rychlým občerstvením pro chudší místní – oblíbená kategorie cheap not clean. V nabídce vystaven poněkud vysušený kebab, olejnatý falafel a smržovité houby oválené v kari.

Říkám si: Nu co, na houbě není co pokazit, ač vegetarián, smrže jsem ještě nejedl. Ukázal jsem na kousek velký jak polovina pštrosího vejce, afghánský uprchlík za pultem se pousmál a už jej rožnil.

Chuť byla poněkud nezvyklá, jemnější, a přitom hutnější než u klasických hub, něco mezi bedlou a pudingem. Kari jsem necítil, cena byla však příznivá a porce značná. Jedl jsem normálně v parku na lavičce, hladovými příkusy z ubrousku.

Ještě večer jsme diskutovali, co konkrétně to mohlo být za houbu a zda se tam, na severu Íránu, kde je vlídnější klima, houbaří stejně vášnivě jako u nás. Tehdy myslím že poprvé někdo zmínil, že to taky nemusela být vůbec houba. A věru nebyla.

Autor textu (vpravo nahoře) před čtrnácti lety, se spolucestujícími a několika íránskými vojáky. Foto archiv PJ

Během života se mi přihodily jistě i větší omyly. Ostatně už ten první, na nějž si pamatuji, měl přímo biblické rozměry – žil jsem totiž asi až do sedmi let v přesvědčení, že Kristus nebyl ukřižován pouze jednou, ale na každém místě, kde stojí boží muka nebo křížek.

Jistou učitelkou v mateřské školce mi bylo řečeno, že „to“ je „na památku Ježíškova ukřižování“. A tak jsem si reálně představoval, že Krista vláčeli světem a takřka na každém kopci, u každé vesnice, přibili, sundali, a zase táhli dále.

Je to však právě zážitek z Teheránu, jenž chci tady zdůraznit nad jiné. Pro naší tehdejší cestu totiž nebyl mimořádný, ale typický. Před překročením turecko-íránské hranice jsme nevěděli o Íránu nic kromě obsahu starého průvodce Lonely Planet, článků z médií a informací z encyklopedií. A v očekáváních jsme se mýlili takřka ve všem.

Na naši obranu: Jediný česko-perský slovník, který jsme v roce 2004 sehnali, obsahoval fráze typu „Kde najdu nejbliží seraj?“, „Karavana je v nebezpečí“ či „Hol mne!“ A k internetovým blogerským cestopisům jsme se také nedostali, protože Islámská republika vydávala do té doby jen víza tranzitní, na cestu do Indie a Pákistánu.

Celá naše pětičlenná skupina tedy čekala ultrakonzervativní zemi s všudypřítomnou mravnostní a náboženskou policií, zemi, kde nesmí muž na cizí ženu ani pohlédnout a kde se vůbec bojí lid jakkoliv pípnout; zároveň ale zemi, kde se konzumují doslova orientální lahůdky.

Ve skutečnosti jsme náboženskou policii neviděli za celý měsíc ani jednou, holky v čádorech na nás na ulici hvízdaly jak Italové na blondýny a téměř každý den si chtěl někdo povídat o diktatuře nebo o revoluci.

Strava v Íránu byla naopak překvapivě sprostá, spousta kostí a vnitřností.

Ukázky z programu kina v severoíránském Tabrízu v roce 2004. Hitem pouštěným na videu v dálkových autobusech byl tehdy íránský remake filmu Brutální Nikita. Foto archiv PJ

Ze svých životních omylů bych vůbec nejraději vzal zpět to, že jsem se vecpal hned v osmnácti na univerzitu namísto učení se cizím jazykům v zahraničí, a to navíc na sociologii, na obor, na který jsem neměl v dané době ani rozhledem a vhledem, ani studijními návyky.

Také bych škrtl rád nějaké telecí omyly v lásce a způsobech dvoření. Mám-li však vyzvednout jeden velký omyl s opravdu účinným ponaučením, pak je to vskutku série překvapení a intenzivních zážitků z předahmadínežádovského Íránu. Upřímně věřím, že nic od té doby nepodnítilo mou ostražitost vůči předsudkům a stereotypům tak jako měsíční zkušenost, v rámci které jsem kromě jiného snědl v Teheránu na parkové lavičce celý ovčí mozek.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.