František Kalenda: V Íránu se masivně oslavovalo čtyřicetileté výročí od tzv. islámské revoluce. Na první pohled to vypadá, že vzpomínky na revoluci jsou stále velmi živé. Jaké je ale skutečný odkaz revoluce v dnešní íránské společnosti a na íránské politické scéně?

Z hlediska íránského vedení je revoluce klíčovým pilířem legitimity. Pro nás je dnes možná slovo revoluce hanlivým výrazem, ale pro Íránce představuje základní kámen současného režimu. Ve chvíli, kdy by režim povolil v opakování revolučních dogmat a hesel, lidé by se mohli začít ptát, na čem dnes Islámská republika stojí.

Pak je tu ale íránská společnost a pro její podstatnou část je revoluce minulost, kterou většina dnešních Íránců buď vůbec nezažila, nebo ji zažila ve velmi mladém věku. Jejich přístup je takový, že je potřeba naučit se lavírovat, to znamená neprovokovat silnými politickými postoji. Snaží se přežít ekonomicky, mít rozhozené sítě, aby každý z rodiny někde pracoval, a nemíchat se do politiky. Samozřejmě jsou i disidenti, kteří jsou se současnými poměry otevřeně nespokojeni a vůči těm režim postupuje razantně, často i brutálně.

FK: Disidenti a politická opozice se odkazují na koho? Na předrevoluční Írán, nebo naopak s ohledem na pád šáha panuje společný konsensus napříč společností bez odhledu na to, jestli podporují vládu nebo opozici? Existuje výrazná skupina, která by idealizovala předrevoluční režim?

Existuje monarchistický tábor, který je ale víceméně v exilu. V Paříži stále žije vdova po posledním šáhovi Farah Díba a ve Spojených státech žije jeho syn Rezá Pahlaví, který je monarchisty považován za nástupce trůnu. On sám mimochodem prohlašuje, že netrvá na obnovení monarchie. Před několika lety mi řekl osobně: „Zaveďme demokracii a potom ať se Íránci sami rozhodnou jaký režim chtějí. Chtějí-li monarchii a budou-li chtít mě, klidně se šáhem stanu.“

To je ale poměrně malý tábor. Jinak většina lidí, například kurdští disidenti, kteří bojují za větší autonomii a národnostní práva, velmi dobře vědí, že nic takového neměli ani za šáha. Těžko by se tedy mohli odkazovat k předrevoluční éře.

Fatima Rahimi: V Evropě jsou viditelní například Lidoví modžáhedové…

To je asi nejhlasitější proud íránské opozice, ale současně ten nejméně důležitý. Jsou hluční na Západě, například v Paříži pořádají shromáždění s desítkami tisíc účastníků. Ve skutečnosti tam ale svážejí studenty z východní Evropy, kteří často vůbec netuší, kam jedou. Tam jim rozdají mávátka a plakáty a zase je pošlou zpátky. Zvou a platí i západní politiky, včetně českých.

Přitom v samotném Íránu mají velmi špatné renomé, protože v osmdesátých letech za irácko-íránské války pomáhali Saddámu Husajnovi. Z hlediska Íránců jsou to zrádci, a kdyby dnes padl současný režim, neznamená to, že by se k moci dostali zrovna tito lidé. Za celou dobu, co navštěvuji Írán, jsem ještě nikdy nenašel nikoho, kdo by k nim vzhlížel, obdivoval nebo je podporoval.

FR: Vraťme se k  revoluci. Jaké byly podle vás její příčiny? Co vedlo k nepokojům a svržení šáha?

Jedním z faktorů je, že se šáh snažil omezovat vliv duchovenstva, čímž popudil část společnosti, pro kterou mělo duchovenstvo autoritu. Írán se ale potýkal s celou řadou sociálních a hlavně politických problémů. Šáh byl autoritář, který na konci svého života budoval kult osobnosti, a zároveň v něm narůstala paranoia vůči jakýmkoli kritickým projevům. Velmi tvrdým potíráním opozičních politických aktivit se mu dařilo rozšiřovat armádu odpůrců.

FR: Docházelo během revoluce k nějaké neočekávané spolupráci?