František Kalenda: V Íránu se masivně oslavovalo čtyřicetileté výročí od tzv. islámské revoluce. Na první pohled to vypadá, že vzpomínky na revoluci jsou stále velmi živé. Jaké je ale skutečný odkaz revoluce v dnešní íránské společnosti a na íránské politické scéně?

Z hlediska íránského vedení je revoluce klíčovým pilířem legitimity. Pro nás je dnes možná slovo revoluce hanlivým výrazem, ale pro Íránce představuje základní kámen současného režimu. Ve chvíli, kdy by režim povolil v opakování revolučních dogmat a hesel, lidé by se mohli začít ptát, na čem dnes Islámská republika stojí.

Pak je tu ale íránská společnost a pro její podstatnou část je revoluce minulost, kterou většina dnešních Íránců buď vůbec nezažila, nebo ji zažila ve velmi mladém věku. Jejich přístup je takový, že je potřeba naučit se lavírovat, to znamená neprovokovat silnými politickými postoji. Snaží se přežít ekonomicky, mít rozhozené sítě, aby každý z rodiny někde pracoval, a nemíchat se do politiky. Samozřejmě jsou i disidenti, kteří jsou se současnými poměry otevřeně nespokojeni a vůči těm režim postupuje razantně, často i brutálně.

FK: Disidenti a politická opozice se odkazují na koho? Na předrevoluční Írán, nebo naopak s ohledem na pád šáha panuje společný konsensus napříč společností bez odhledu na to, jestli podporují vládu nebo opozici? Existuje výrazná skupina, která by idealizovala předrevoluční režim?

Existuje monarchistický tábor, který je ale víceméně v exilu. V Paříži stále žije vdova po posledním šáhovi Farah Díba a ve Spojených státech žije jeho syn Rezá Pahlaví, který je monarchisty považován za nástupce trůnu. On sám mimochodem prohlašuje, že netrvá na obnovení monarchie. Před několika lety mi řekl osobně: „Zaveďme demokracii a potom ať se Íránci sami rozhodnou jaký režim chtějí. Chtějí-li monarchii a budou-li chtít mě, klidně se šáhem stanu.“

To je ale poměrně malý tábor. Jinak většina lidí, například kurdští disidenti, kteří bojují za větší autonomii a národnostní práva, velmi dobře vědí, že nic takového neměli ani za šáha. Těžko by se tedy mohli odkazovat k předrevoluční éře.

Fatima Rahimi: V Evropě jsou viditelní například Lidoví modžáhedové…

To je asi nejhlasitější proud íránské opozice, ale současně ten nejméně důležitý. Jsou hluční na Západě, například v Paříži pořádají shromáždění s desítkami tisíc účastníků. Ve skutečnosti tam ale svážejí studenty z východní Evropy, kteří často vůbec netuší, kam jedou. Tam jim rozdají mávátka a plakáty a zase je pošlou zpátky. Zvou a platí i západní politiky, včetně českých.

Přitom v samotném Íránu mají velmi špatné renomé, protože v osmdesátých letech za irácko-íránské války pomáhali Saddámu Husajnovi. Z hlediska Íránců jsou to zrádci, a kdyby dnes padl současný režim, neznamená to, že by se k moci dostali zrovna tito lidé. Za celou dobu, co navštěvuji Írán, jsem ještě nikdy nenašel nikoho, kdo by k nim vzhlížel, obdivoval nebo je podporoval.

FR: Vraťme se k  revoluci. Jaké byly podle vás její příčiny? Co vedlo k nepokojům a svržení šáha?

Jedním z faktorů je, že se šáh snažil omezovat vliv duchovenstva, čímž popudil část společnosti, pro kterou mělo duchovenstvo autoritu. Írán se ale potýkal s celou řadou sociálních a hlavně politických problémů. Šáh byl autoritář, který na konci svého života budoval kult osobnosti, a zároveň v něm narůstala paranoia vůči jakýmkoli kritickým projevům. Velmi tvrdým potíráním opozičních politických aktivit se mu dařilo rozšiřovat armádu odpůrců.

FR: Docházelo během revoluce k nějaké neočekávané spolupráci?

Ano, společný nepřítel tehdy spojil řadu zcela protichůdných směrů. Té revoluci se dnes sice říká islámská, protože islámský tábor nakonec převážil, ale ve skutečnosti se na ní podíleli liberálové, komunisté, perští nacionalisté, kurdští nacionalisté, maoisté a dokonce i teheránští Židé.

Marxistické skupiny tak například začaly spolupracovat s islamisty. Ale ve chvíli, kdy byl odstraněn šáh, se samozřejmě marxisté nemohli smířit s islámskou republikou, začali proti ní vystupovat a následně se stali cílem tvrdé perzekuce.

FR: Co účastníci revolučního hnutí od změny režimu očekávali?

Každý očekával něco jiného. Všichni čekali svobodu pro vlastní skupinu, čekali demokracii... Na jaře všichni mysleli, že země bude svobodná, v dubnu vyšlo najevo, že to bude islámská republika, což mnoha lidem pochopitelně nevonělo, a na podzimu, kdy byla schválena ústava, se ukázalo, že vytoužené svobody nebudou zdaleka takové, jak si řada účastníků revoluce představovala.

Z nové ústavy vyplynulo, že v čele vlády bude fakticky stát duchovní, že bude mít velmi výraznou moc nad všemi složkami politického života, a stane se jakýmsi dočasným náměstkem a vykonavatelem boží vůle na zemi. To vychází z konceptu, který Chomejní zformuloval během iráckého exilu. V následujících dvou letech pak revoluce začala „požírat své děti“ a lidé, kteří se s vítězným směřováním odmítali smířit, skončili ve vězení, v exilu nebo na popravišti.

FR: V souvislosti s islámskou revolucí se často mluví o nezáviděníhodném postavení žen v Íránu. Nedávno jsem ale na BBC Persian narazila na zajímavý článek, který srovnával například gramotnost žen za šáha a po jeho pádu. Zatímco před revolucí studovaly na univerzitách tři procenta žen, dnes je to přes padesát procent. A pak je tu třeba rozvodovost — podle zmíněného textu se dnes íránské ženy rozvádějí čtyřikrát častěji než před revolucí. Jak si to vysvětlit?

To, že se zvýšila výrazně gramotnost žen, je prokazatelné. V Íránu dnes studuje vysoké školy větší procento žen než v České republice. Za šáha bylo v rámci „modernizace“ zakázáno zahalování ve veřejných budovách i na školách a studentky z konzervativnějších a chudších rodin, které trvaly na tom, že budou nosit šátek, pak neměly přístup ke vzdělání. Chomejního režim se k tomu postavil opačně. Když po revoluci znovu otevřeli vysoké školy, zahalování bylo povinné, čímž se univerzity paradoxně zpřístupnily i ženám z konzervativnějších rodin.

Co se týče rozvodovosti, tak ano, konzervativci s tím dnes velmi bojují. Země se liberalizuje, ženy se emancipují, mají vyšší vzdělání a často se živí samy. Už nepotřebují ten tradiční model, kdy je živí muži. Žena si pak díky takové míře soběstačnosti může dovolit se rozvést. Je to fenomén, s nímž si zatím stát kvůli nepředvídatelným dopadům neví úplně rady.

FK: Co se týče porevolučního vývoje, občas to bývá reprezentováno, jako kdyby příliš nezáleželo, jestli jsou zrovna u moci konzervativci, nebo takzvaní reformisté. Pozorujete nějaké výrazné výkyvy, ať už v zahraniční nebo domácí politice? Je v případě Íránu možné hovořit o skutečném politickém soupeření?

Jistě. Přestože každá paralela kulhá, dovolil bych si to připodobnit ke Spojeným státům. V USA spolu také soupeří dvě politické strany, které vedou velké spory o podobu zdravotnické nebo sociální politiky. Při vystupování navenek ale panuje mnohem delší setrvačnost a konsensus o zahraničněpolitickém směřování — to se s určitými výkyvy dlouhodobě výrazně nemění.

Podobně je to s Íránem. Navenek je Írán revoluční silou, která samozřejmě nevyhovuje západním a izraelským zájmům na Blízkém východě, ale uvnitř probíhají vzrušené debaty ohledně sociální politiky nebo hospodářství. Často varuji před tím srovnávat íránský režim s tím komunistickým v Československu, kde se debaty vedly pouze na oko. Kdežto v Íránu se tato dvě křídla velmi tvrdě perou. Vezměte si třeba, jak často jsou kvůli nedůvěře parlamentu odvoláváni ministři.

FK: Můžete uvést nějaké konkrétní kroky, kterými se vláda reformisty, jako je třeba Rouhání (od r. 2013), liší od vlády konzervativce typu Ahmadínežáda (2005—2013)?

Je důležité si uvědomit, že už kvůli roli nejvyššího vůdce Chámeneího nemůžeme čekat razantní změny. Ájatolláh Chameneí bude v létě u moci už třicet let a jeho často podceňovanou úlohou je právě vyvažování protichůdných tendencí s cílem udržovat stabilitu režimu. Chámeneí nikdy nedovolí, aby se kyvadlo příliš vychýlilo na stranu reformistů nebo konzervativců, protože by to ohrozilo celé porevoluční uspořádání.

Reformní kroky, na které se ptáte, jsou tak z podstaty věci limitované. Můžu zmínit například uvolnění cen včetně dlouhodobě dotovaných cen pohonných hmot nebo tendenci liberalizovat média a přístup k informacím. Za vlády reformního prezidenta Chátamího (1997—2005) se vydávaly licence desítkám nových deníků, i když paradoxně za této vlády skončilo víc novinářů ve vězení a víc médií muselo zavřít krám než za vlády konzervativních prezidentů. Reformista Chátamí tak sice povolil nová média, zároveň je však právě v rámci politiky vyvažování zakazovali konzervativně naladění soudci.