Je tomu právě čtyřicet let, co Íránci svrhli šáhovský režim. Změnili tím jak regionální, tak mezinárodní dynamiku a přinesli hluboké změny do celé společnosti. Poslední íránský šáh Mohammed Réza Pahlaví vládl v zemi od roku 1941, a to se silnou podporou Západu, zejména Spojených států. Jeho autoritářský režim a zasahování cizinců do dění v zemi ale dlouhodobě vyvolávalo odpor, který vyvrcholil na konci sedmdesátých let.

V roce 1978 vypukly masové demonstrace, které na konci ledna 1979 vyhnaly šáha ze země. Přes Egypt se královská rodina dostala do Spojených států, kterým Íránci stále zazlívají, že jej nevydali k soudu. Po jejím odjezdu do země dorazil ajatolláh Chomejní, dlouhodobý vůdce disentu, který z exilu celé roky posílal nahrávky svých přednášek a proslavil se politickou teorií, známou jako vláda duchovních.

Toto jeho stěžejní dílo se stalo základem pro budoucí stát. Ačkoliv Chomejní nebyl jediným vůdcem a ideologem protišáhovské opozice, jeho vliv zanedlouho převládl. Mimo jiné i díky brutálním čistkám, kterým padla za oběť velká část íránských elit, prošáhovských, protišáhovských i nedostatečně pro-chomejníjovských.

↗

Nový stát ovládaný ultrakonzervativními duchovními a odporem k Západu získal podporu zejména mezi frustrovanou nižší třídou. Repro Al Jazeera

V červnu 1979 byla vyhlášena Islámská republika, nový stát ovládaný ultrakonzervativními duchovními a odporem k západnímu, zejména americkému vlivu. Podporu získal mezi frustrovanou nižší třídou, která byla nábožensky založená a neměla žádný přístup k bohatství země. Pro sekulární a vzdělanou městskou vrstvu nastaly časy změn. Ženy odložily západní oblečení a oblékly dlouhé černé čádory. Muži si nechali narůst vousy. Byl zakázán alkohol a tanec a Írán se odřízl od celého světa. Revoluční heslo „Ani Východ, ani Západ!“ označilo novou epochu, ve které půjde Írán vlastní cestou.

Od té doby uběhlo čtyřicet let a řada věcí se změnila. Když procházíte ulicemi Teheránu, kolem vás září světla butiků, nabízejících západní zboží. Mnohé dívky jsou oblečené do moderního oblečení, s šátky často téměř padajícími z hlav, muži mají upnuté košile a dokonale upravené vlasy. Revoluce ale nezmizela.

Z domů, plakátů a vývěsních tabulí shlíží tváře ajatolláha Chomejního, současného vůdce ajatolláha Chameneího, ale také mučedníků, zabitých při dlouhé irácko-íránské válce. Vězení jsou plná politických aktivistů, kterých bylo podle Amnesty International v roce 2018 zatčeno na sedm tisíc. Vláda se snaží posílit roli náboženství v zemi novými zákony, omezujícími například způsoby odívání pro ženy. I přesto je ale Írán nejsekulárnější zemí regionu a vzdělanost populace dosahuje 98 procent, přičemž nadpoloviční většina vysokoškolsky vzdělaných jsou ženy.

V posledních letech se vláda musí potýkat s protesty, a to jak z řad odpůrců režimu, tak z řad jeho příznivců. Všem vadí vysoká inflace, nezaměstnanost a nedostatečný rozvoj této na nerosty velmi bohaté země. Íránská populace navíc stárne — nedostatek životních jistot nutí mladé lidi odkládat rodičovství, což nabourává sociální systém v zemi. Podle OSN stoupne průměrný věk v roce 2030 z dnešních 27 let na 40. Špatná ekonomická situace trápí celou zemi, výtěžky ze zemědělství upadají a města se utápí ve smogu, což zvyšuje počet onemocnění mezi městskou populací.

Na rétorice vedení státu ale současné problémy nic nemění. Prezident Rúhání při oslavách výročí 11. února na náměstí Ázádí slíbil zvýšení rozpočtu na vojenské výdaje (zejména zmínil střely) a obvinil USA z osnování plánů na zničení režimu. Jeho proslovu naslouchaly nadšené davy, nesoucí plakáty a obrazy revolučních vůdců a revolucionářů. Součástí oslav byly i už folklorizované výkřiky „Smrt Americe!“ — málokterý z Íránců je ale myslí doslova. A už i vedení státu dodává, že jim vlastně vadí jen prezident Trump a několik dalších jestřábů.

Podpora režimu mezi Íránci je stále masová, i přes řadu nespokojeností. Mnohé z těchto důvodů vedou k velkým rozkolům ve společnosti. Spolu s tím, jak se rozevírají sociální nůžky, bohatí bohatnou a chudí bojují o denní chléb, rozevírají se i nůžky mezi příznivci a odpůrci režimu. Je otázkou budoucnosti, jakým způsobem se Íránská islámská republika reformuje. Za sebe osobně doufám, že to bude hlavně co nejpoklidněji.