Přihodilo se to v Teheránu, v létě 2004. Bloumal jsem tehdy s kamarády ulicemi, měli jsme hlad, ale skoro žádné peníze. A tu, jako na zavolanou, klasické okénko s rychlým občerstvením pro chudší místní — oblíbená kategorie cheap not clean. V nabídce vystaven poněkud vysušený kebab, olejnatý falafel a smržovité houby oválené v kari.

Říkám si: Nu co, na houbě není co pokazit, ač vegetarián, smrže jsem ještě nejedl. Ukázal jsem na kousek velký jak polovina pštrosího vejce, afghánský uprchlík za pultem se pousmál a už jej rožnil.

Chuť byla poněkud nezvyklá, jemnější, a přitom hutnější než u klasických hub, něco mezi bedlou a pudingem. Kari jsem necítil, cena byla však příznivá a porce značná. Jedl jsem normálně v parku na lavičce, hladovými příkusy z ubrousku.

Ještě večer jsme diskutovali, co konkrétně to mohlo být za houbu a zda se tam, na severu Íránu, kde je vlídnější klima, houbaří stejně vášnivě jako u nás. Tehdy myslím že poprvé někdo zmínil, že to taky nemusela být vůbec houba. A věru nebyla.