Chudí proti chudším: Libanon není dobrým hostitelem uprchlíků. Nemůže jím být

Petra Dvořáková

V přepočtu na obyvatele hostí Libanon nejvíc uprchlíků na světě. Uprchlíci zde však žijí bez legálního statusu, přístupu ke vzdělání či k práci. Letos navíc začali hladovět i Libanonci. Dvojice místních teď podpálila uprchlický tábor.

V šestimilionové čím dál hůře fungující zemi se tísní dva miliony uprchlíků. Foto FB Salam LADC
V šestimilionové čím dál hůře fungující zemi se tísní dva miliony uprchlíků. Foto FB Salam LADC

„Ahlan wa sahlan! Vítejte!“ provolává nadšeně Chalíd, zatímco před nás pokládá třináctý, čtrnáctý a patnáctý talíř, všechny plné po okraj. Z řad talířů se na nás směje jogurt s fazolemi, plněné lilky, masové taštičky z listového těsta, špenát na dva způsoby, vajíčka na dva způsoby, tři druhy sýrů. Já a kamarádka Keltoum jsme přitom přijaly pouhé pozvání na čaj — nikoliv na patnáctichodový výkrm před hibernací.

Keltoum po mne loupne nervózním pohledem, načež si s úsměvem člověka, co se právě rozhodl přijmout nejšílenější výzvu svého života, rozepne poklopec: „Tak jdeme na to, ne?“ Nic jiného nám nezbývá. Jen co se opovážíme chvíli nejíst, Chalíd nabírá na vidličku nakládanou meruňku, tu zabalí do kousku libanonského chleba a následně nám ji servíruje přímo do úst. Našim přejedeným povzdechům a teatrálnímu poplácávání vzdouvajících se břich se jen uličnicky směje.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Největší radost však Chalídovi působí, když konečně souhlasíme s tím, že jeho nejlepšímu příteli nahrajeme video, na němž mu s úsměvem vzkážeme: „Ahmed, anti behim!“ Tedy Ahmede, jsi osel! Ne že by nešlo o humor dětinský až hloupý, ale Chalíd se z toho může smíchy popukat. V chytrém humoru nám navíc brání skutečnost, že Chalíd zná anglicky asi tolik slovíček, kolik my arabsky: Hello, how are you, fine, thank you!

A přeci tu nesedíme ani ze zdvořilosti ani z nenasytnosti, nýbrž pro radost z bezprostředně sdílené lidskosti. „Není to zázrak, že se naše cesta zkřížila s cestou Chalídovou? Že tu teď se zbytky meruněk v ústech vzkazujeme jeho kamarádovi, kterého neznáme, že je oslem?“ směje se Keltoum.

„Kdyby si tak každý mohl za život vyzkoušet životů třeba pět! Muže i ženy, Evropana i Afričana, zbohatlíka i chuďase. To by vyřešilo tak moc problémů: rasismus, sexismus...“ sní nahlas Keltoum, zatímco se Chalíd tiše modlí na koberečku v koutě.

Snad by k řešení problémů stačilo, kdybychom v sobě všichni nosili tak moc soucitu a štědrosti jako syrští uprchlíci, kteří pozváním na čaj k sobě domů málem odpovídají člověku na pozdrav. A to bez ohledu na to, zda jejich domů znamená dům či stan.

Chalíd patří v Libanonu k těm šťastnějším Syřanům. Žije v prostém jednopokojovém domku v areálu parku, kde pracuje jako hlídač, ve vesnici Deir Taanayel na jihovýchodě Libanonu, kde jsem s Keltoum a dalšími dobrovolníky organizace Salam LADC trávila minulou zimu. Netuším vlastně, jak se má Chalíd teď. Bojím se, že i o to skromné málo, které měl, během tohoto pro Libanon tak moc strašlivého roku přišel.

Až dvě stě dolarů měsíčně za pronájem stanu v uprchlickém táboře

Libanon býval pro svou otevřenou náruč utečencům vychvalován. Nikde jinde nežije v poměru k počtu obyvatel tolik uprchlíků jako právě v této šestimilionové zemi. K necelému půlmilionu Palestinců přibylo od roku 2011 téměř půldruhého milionu Syřanů, z toho milion dětí. Libanon, pravda, uprchlíky nevyhání. Tím však výčet laskavostí, jež jim projevuje, končí.

Přestože zde uprchlíci tvoří pětinu obyvatel, Libanon dosud neratifikoval Ženevské úmluvy, jež státy zavazují k tomu, aby válečným uprchlíkům umožnily požádat o azyl. Legálně v Libanonu pobývá pouhá čtvrtina syrských uprchlíků. V Libanonu se o nich přitom nehovoří jako o uprchlících, ale jako o „dočasně vysídlených osobách“.

Podle libanonského práva smějí utečenci vykonávat jen velmi omezený výběr prací: zpravidla dřou na stavbě či v zemědělství, a to za méně peněz než Libanonci. Úřad vysokého komisaře při OSN (UNHCR) pak nejohroženějším 35 tisícům registrovaných uprchlických rodin v Libanonu vyplácí 175 dolarů měsíčně. Ty si mohou vybrat v bankomatech jen několika málo bank. Fronty uprchlíků, které v důsledku toho vznikají před bankomaty, se staly terčem žárlivosti i falešného přesvědčené mnohých Libanonců, že se Syřané mají dobře.

V reakci na příchod Syřanů nevznikl jediný oficiální uprchlický tábor. Namísto nich vyrostly na nevyužívaných pozemcích neformální stanové osady. Za pronájem stanu platí uprchlíci majitelům pozemků, nejčastěji farmářům, v závislosti na velikosti stanu padesát až dvě stě dolarů měsíčně.

Generace bez vzdělání

„Studuješ?“ ptá se mně Miriam, dívka ve vínovém hidžábu, zatímco si před vstupem do obytné části stanu její rodiny poprvé zouvám holínky. Zima v Libanonu znamená déšť a sníh. Déšť a sníh znamenají v osadách bahno a kaluže, které až do jara nevyschnou.

„Už ne. Ty?“ odpovídám.

„Ještě ne. Ale studovat chci. Medicínu,“ odpovídá Miriam.

„Kde? Tady v Libanonu?“ ptám se bláhově.

„Nevím... vždyť nevíme, co bude,“ odpovídá Miriam.

Miriam je sedmnáct. Se svými rodiči a čtyřmi mladšími sourozenci žije ve stanu šest let. Její otec Moussa, hrbící se nemluvný muž s pokornýma očima, platí v táboře za důležitou osobnost. Ujal se role prostředníka, který za uprchlíky vyjednává s farmáři o výši nájmů.

Zároveň v přední části svého stanu provozuje obchod se základním zbožím, zatímco v zadní části stanu poskytuje naší organizaci třikrát týdně prostor pro výuku angličtiny, francouzštiny, matematiky a všeobecného přehledu. Do našeho komunitního centra by se odsud totiž děti neměly jak dostat. Vlastně se odsud nemají jak dostat prakticky kamkoliv jinam.

Jen co se s každým členem rodiny obejmeme, Moussa všem nalévá přeslazený černý čaj a po kuřácích hodí s rošťáckým úsměvem cigaretu. Nad cigaretou společně s Mousou brousíme elektronickým systémem žádostí o kanadská víza, načež ho ke smutku nás všech ujišťujeme, že nic nepřehlédl, že se jeho rodině z ambasády stále neozvali, že nezbývá než dál čekat na lepší budoucnost.

Mezitím se přiřítí děcka. Jsme čtyři a každý máme na starosti jednu skupinu o pěti až deseti dětech s přibližně stejnou úrovní angličtiny. Mám na starosti ty nejméně pokročilé: v mé skupině jsou dvanáctileté dospívající dívky, jejichž řasy se lesknou od řasenky, i pětiletá Fatima s velikými tvářemi a obrovskou aktovkou, která si abecedu a barvy pamatuje lépe než ty starší.

Autobus přebudovaný na improvizovanou třídu objíždí děti v táborech. Foto FB Salam LADC
Autobus přebudovaný na improvizovanou třídu objíždí děti v táborech. Foto FB Salam LADC

Dnes se je snažím naučit základní emoce. „How do you feel?“ ptám se jich bezelstně a dávám jim na výběr z obrázků čtyř obličejů na zemi. „Sad,“ ukazují všechny dívky, načež výmluvně svěsí koutky úst. „Angry!“ zabubnuje pěstmi do země devítiletý Wissam a zavrčí. Jen nejsladší Fatima se mi rozhodne udělat radost a ukáže na obličej s úsměvem: „Happy, teacher, me, happy!“

Moje improvizovaná snaha natlouct jim do hlavy „ej bí sí dý“ znamená pro některé z nich jejich jediný přístup ke vzdělání. V okolních stanech mezitím pobíhají desítky dětí, které by se našich hodin rády účastnily, ale nezbývá na ně místo. Snad v příštím pololetí…

Na okolních polích stojí desítky táborů a v nich další tisíce dětí, na jejichž výuku nemáme kapacity. Pouhých sedmapadesát procent uprchlických dětí mezi šesti a čtrnácti lety chodí v Libanonu do školy. V údolí Bikáa dospívá generace bez vzdělání.

Lepší než drátem do oka

Právě proto se mi o mé zkušenosti dosud nechtělo moc psát. Mé dva měsíce v údolí Bikáa znamenaly jedno z nejhezčích období mého života. Žila jsem v kamenném domě s teplou sprchou a zajímavými lidmi z celého světa, z nichž se stali mí přátelé. Když se nám zachtělo, zajeli jsme si autem do obchodu pro piva a večery trávily v kamny vyhřívaném obýváku u Netflixu. Netrpěli jsme žádným nedostatkem, přiučili jsme se lecčemu novému. A dříve či později každý z nás zmizel.

V únoru tomu bude rok, co jsem údolí Bikáa odpustila. Pětiletý Mohammed se mezitím dál trmácí rozmočenými cestami mezi stany v bačkůrkách. Devítiletá dívka s naléhavýma očima, jejíž jméno jsem už zapomněla a která na výtvarce nakreslila svou brečící matku, dál ve stanu přihlíží domácímu násilí. Dál nechodí do školy, protože se musí starat o svého ve třech letech stále téměř nemluvícího bratra.

A desetiletý Hamúd si zcela jistě nadále pamatuje úplně každé slovíčko, které ho kdy dobrovolníci naučili — aniž by existovalo mnoho naděje, že dostane šanci svůj talent rozvíjet na univerzitní půdě či alespoň na střední škole.

V žádném případě nemíním organizaci Salam LADC kritizovat. Jejich práce je tak moc třeba. Věnují se distribuci materiální pomoci, organizují aktivity vzdělávací i volnočasové, pro děti i dospělé.

Snaží se, aby se trochu dostalo na každého. Uprchlíky poslouchají a dávají jim práci — nejméně polovinu jejich stálých zaměstnanců tvoří Syřané. A to přesto, že by z toho mohli mít vzhledem k libanonské legislativě, která omezuje výčet povolání, jež mohou uprchlíci vykonávat, problémy.

Lepší než nic, řekl by leckterý Čech… Jenže už skutečnost, že je jejich práce tak moc třeba, je špatně. Je špatně, že už deset let rostou v údolí Bikáa jak houby po dešti nové shluky stanů spíchnutých z plachet s logem UHNCR — a v nich přežívají lidé! Lidé, z nichž každý má jedinečnou tvář a nevyslechnuté příběhy, lidé, kteří zůstávají ponecháni napospas dobré vůli několika malých zahraničních neziskovek a jejich dárců.

Fatima, Wissam, Mohammad, Hamúd a všechny další syrské děti mají chodit do školy. Mělo by se jim dostávat pozornosti, po níž tak moc touží. „Teacher, finished!“ volaly na mě s radostnou hrdostí v hlase děti na hodinách výtvarky v komunitním centru — a to přesto, že se svým výtvorem hotovi nebyli. Dlouho jsem tomu nerozuměla. Až jiná dobrovolnice si všimla proč: po výkřiku „Teacher, finished!“ jsem totiž k dotyčnému přišla, na jeho výtvor se zblízka podívala a nadšeně ho pochválila.

Mimochodem, když jsem dětem na výtvarce nechávala volnou ruku, podobně jako české děti nejčastěji kreslily svou rodinu před domečkem. A to přesto, že jejich rodiny domečky vskutku nemají.

Libanonu není pomoci

Nejenže se za rok od mého odjezdu jejich životy neposunuly ani o píď blíž k naději na důstojnost. Je hůř. Vzdělávání v Libanonu se tak jako jinde tento rok z velké části přesunulo do online prostoru, a to v zemi trpícími pravidelnými výpadky elektřiny, kde stojí 500 MB internetu deset dolarů — o přístupu uprchlických dětí k telefonům či elektřině ani nemluvě. V důsledku ekonomické krize navíc mnoho libanonských dětí přestupuje ze škol soukromých do škol veřejných — míst pro uprchlické děti tak ještě ubude.

O škodě, kterou uplynulý rok v Libanonu napáchá na přístupu těch nejohroženějších ke vzdělávání, se však moc nemluví. Nejde o nic víc než o jeden z mnoha vážných problémů, s nimiž se dnes potýkají všichni obyvatelé země. Patří k nim hlad, nezaměstnanost, šílená inflace, deprese, sny o emigraci.

Do ekonomické krize se Libanon propadal dávno před koronavirem — a protipandemická opatření jej hrubě popostrčila ke dnu. Již v květnu vláda připouštěla, že tři čtvrtiny Libanonců potřebují humanitární pomoc. Hodnota libanonské libry se blížila ke třetině své předkoronavirové úrovně. Cena základního zboží se v porovnání s rokem 2019 přitom zvýšila dvojnásobně až trojnásobně.

Nezaměstnanost, pohybující se obvykle okolo sedmi procent, sužovala najednou třetinu Libanonců. „Máme hlad!“ volali tehdy namísto revolučních hesel demonstranti v ulicích.

V srpnu pak Bejrútem otřásl výbuch, který připravil dvě stě lidí o životy, tři sta tisíc lidí o domov, nějaké další velké číslo lidí o živnosti a ještě větší číslo lidí o víru, že v Libanonu má cenu nadále žít a o něco se snažit. Stalo se tak proto, že v Libanonu dlouhodobě nic nefunguje, pročež se nikdo nestaral o to, že jsou v bejrútském přístavu skladovány téměř tři tisíce tun nezabezpečené výbušné směsi — přestože se o tom vědělo.

Syřané tvořili pětinu obětí výbuchu, mnozí měli živnost či obydlí v chudé čtvrti Karantina kousek od přístavu. Tragédie ztráty blízkých či domova si pro ně přišla i do země, do níž utekli hledat bezpečí před tragédiemi země vlastní.

Občanské organizace jako Salam LADC, které se původně soustředily výhradně na uprchlíky, po výbuchu začaly výrazně ukrajovat ze svých zdrojů i pro Libanonce. V nouzi se ocitla většina země.

V říjnu byl premiérem opět jmenován Saad Harirí, který přitom před rokem z postu premiéra odstoupil v reakci na masové protivládní demonstrace. Harirí je ztělesněním příčin současné libanonské mizérie: jeho receptem na řešení problémů je v libovolné krizi rozprodávat co se dá a zbohatnout na provizích. Jeho rodina má kupříkladu podíly v bankách, od nichž si stát na zalátání svých předchozích problémů napůjčoval horentní sumy s nevýhodnými úrokovými sazbami.

Evropské země v čele s Francií, jež Libanon dříve spravovala jako svou kolonii a jejíž prezident Emmanuel Macron zemi od bejrútského výbuchu navštívil již třikrát, vítán Libanonci jakožto spasitel, přitom podmiňují finanční pomoc zemi právě změnou zkorumpovaného systému. Tisíce tun mouky, které Libanonu poslal na pomoc Irák, mezitím shnilo vinou špatného skladování. Libanonu není pomoci.

Chudí proti chudším

Devět z deseti Syřanů v Libanonu dnes žije v extrémní chudobě — průměrně musí vyžít z osmatřiceti dolarů na měsíc. Uprchlíci v údolí Bikáa mají možnost pracovat na polích: za jeden dolar denně. Není ani na jídlo, natožpak na palivo, jímž by si mohli v zimě ve stanu zatopit. Osmapadesátiletý Syřan, jenž neměl na koupi léků pro svou nemocnou dceru, se v prosinci na protest zapálil před bejrútskou kanceláří UNHCR.

Libanonští politici mezitím tak, jak mají ve zvyku, obviňují z nedostatku práce či elektřiny namísto vlastních hrabivých prstů právě uprchlíky. V září pak prezident Michel Aoun na rovinu vyzval mezinárodní společenství, aby Libanonu pomohlo s bezpečným přesunem uprchlíků zpět do Sýrie, poněvadž jeho země už se s nimi vskutku nemá o co podělit.

Rostoucí množství Syřanů se mezitím snaží beznadějnou zem opustit na vlastní pěst, pročež někteří z nich utonuli. Jelikož Libanon sousedí pouze s jejich vlastí, jež platí za zemi ještě beznadějnější než Libanon, a Izraelem, jenž z milionů Arabů sám učinil uprchlíky, pokoušeli se nejčastěji přes moře dostat na Kypr. Jen během prvních dvou zářijových týdnů loňského roku riskovalo kvůli kyperskému snu svůj život ve vlnách více uprchlíků než za celý rok 2019.

Již vloni v prosinci nám jako jednu z prvních rad kladli koordinátoři organizace Salam LADC na srdce, ať si před Libanonci hrajeme na obyčejné turisty a účel svého pobytu neprozrazujeme. Již tehdy Libanonci považovali uprchlíky na území své země za parazity, kteří jim ubírají z možností levné práce a zároveň si užívají pozornosti zahraničních organizací, zatímco oni trpí nepovšimnuti.

Teď už z napětí mezi chudými a ještě chudšími vyvěrá násilí, jež má oběti. 270 syrských rodin v listopadu urychleně opustilo své domovy ve městě Bšarré poté, co jim místní vyhrožovali a napadali je. Činili tak v reakci na zastřelení Libanonce, jehož se měl v potyčce dopustit Syřan.

Tábor u města Bhaniné po požáru. Foto FB Huda TV
Tábor u města Bhaniné po požáru. Foto FB Huda TV

Dalších čtyři sta Syřanů přišlo o plachtu nad hlavou 26. prosince u města Bhaniné na severu země. Dvojice mladých Libanonců zde zapálila stan uprchlíků, s nimiž se hádali, načež se oheň rozšířil a spolykal celý tábor. Příčinou sporu měla být mzda nevyplacená Syřanům.

Libanonští občané se ve městech Bšarré a Bhaniné dopustili strašlivých činů. Daleko strašlivější je však dlouhodobá příčina obou tragédií: totiž skutečnost, že země, jejíž občané nevědí, co budou zítra jíst, hostí víc uprchlíků než nejbohatší země světa.

Moussa se s celou rodinou v říjnu konečně dostal do Kanady. Nepřestává však myslet na jednapadesát rodin, které v táboře zůstaly a které teď často nemají ani na chleba. Spolu s bývalou dobrovolnicí organizace Salam LADC teď na tábor pořádá sbírku. Organizaci Salam LADC můžete podpořit zde, jejich nedávno zahájený projekt freeshopu, jež se stará o ošacení jak uprchlíků, tak Libanonců, tady.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)