„Ahlan wa sahlan! Vítejte!“ provolává nadšeně Chalíd, zatímco před nás pokládá třináctý, čtrnáctý a patnáctý talíř, všechny plné po okraj. Z řad talířů se na nás směje jogurt s fazolemi, plněné lilky, masové taštičky z listového těsta, špenát na dva způsoby, vajíčka na dva způsoby, tři druhy sýrů. Já a kamarádka Keltoum jsme přitom přijaly pouhé pozvání na čaj — nikoliv na patnáctichodový výkrm před hibernací.

Keltoum po mne loupne nervózním pohledem, načež si s úsměvem člověka, co se právě rozhodl přijmout nejšílenější výzvu svého života, rozepne poklopec: „Tak jdeme na to, ne?“ Nic jiného nám nezbývá. Jen co se opovážíme chvíli nejíst, Chalíd nabírá na vidličku nakládanou meruňku, tu zabalí do kousku libanonského chleba a následně nám ji servíruje přímo do úst. Našim přejedeným povzdechům a teatrálnímu poplácávání vzdouvajících se břich se jen uličnicky směje.

Největší radost však Chalídovi působí, když konečně souhlasíme s tím, že jeho nejlepšímu příteli nahrajeme video, na němž mu s úsměvem vzkážeme: „Ahmed, anti behim!“ Tedy Ahmede, jsi osel! Ne že by nešlo o humor dětinský až hloupý, ale Chalíd se z toho může smíchy popukat. V chytrém humoru nám navíc brání skutečnost, že Chalíd zná anglicky asi tolik slovíček, kolik my arabsky: Hello, how are you, fine, thank you!

A přeci tu nesedíme ani ze zdvořilosti ani z nenasytnosti, nýbrž pro radost z bezprostředně sdílené lidskosti. „Není to zázrak, že se naše cesta zkřížila s cestou Chalídovou? Že tu teď se zbytky meruněk v ústech vzkazujeme jeho kamarádovi, kterého neznáme, že je oslem?“ směje se Keltoum.

„Kdyby si tak každý mohl za život vyzkoušet životů třeba pět! Muže i ženy, Evropana i Afričana, zbohatlíka i chuďase. To by vyřešilo tak moc problémů: rasismus, sexismus...“ sní nahlas Keltoum, zatímco se Chalíd tiše modlí na koberečku v koutě.

Snad by k řešení problémů stačilo, kdybychom v sobě všichni nosili tak moc soucitu a štědrosti jako syrští uprchlíci, kteří pozváním na čaj k sobě domů málem odpovídají člověku na pozdrav. A to bez ohledu na to, zda jejich domů znamená dům či stan.

Chalíd patří v Libanonu k těm šťastnějším Syřanům. Žije v prostém jednopokojovém domku v areálu parku, kde pracuje jako hlídač, ve vesnici Deir Taanayel na jihovýchodě Libanonu, kde jsem s Keltoum a dalšími dobrovolníky organizace Salam LADC trávila minulou zimu. Netuším vlastně, jak se má Chalíd teď. Bojím se, že i o to skromné málo, které měl, během tohoto pro Libanon tak moc strašlivého roku přišel.

Až dvě stě dolarů měsíčně za pronájem stanu v uprchlickém táboře

Libanon býval pro svou otevřenou náruč utečencům vychvalován. Nikde jinde nežije v poměru k počtu obyvatel tolik uprchlíků jako právě v této šestimilionové zemi. K necelému půlmilionu Palestinců přibylo od roku 2011 téměř půldruhého milionu Syřanů, z toho milion dětí. Libanon, pravda, uprchlíky nevyhání. Tím však výčet laskavostí, jež jim projevuje, končí.

Přestože zde uprchlíci tvoří pětinu obyvatel, Libanon dosud neratifikoval Ženevské úmluvy, jež státy zavazují k tomu, aby válečným uprchlíkům umožnily požádat o azyl. Legálně v Libanonu pobývá pouhá čtvrtina syrských uprchlíků. V Libanonu se o nich přitom nehovoří jako o uprchlících, ale jako o „dočasně vysídlených osobách“.

Podle libanonského práva smějí utečenci vykonávat jen velmi omezený výběr prací: zpravidla dřou na stavbě či v zemědělství, a to za méně peněz než Libanonci. Úřad vysokého komisaře při OSN (UNHCR) pak nejohroženějším 35 tisícům registrovaných uprchlických rodin v Libanonu vyplácí 175 dolarů měsíčně. Ty si mohou vybrat v bankomatech jen několika málo bank. Fronty uprchlíků, které v důsledku toho vznikají před bankomaty, se staly terčem žárlivosti i falešného přesvědčené mnohých Libanonců, že se Syřané mají dobře.

V reakci na příchod Syřanů nevznikl jediný oficiální uprchlický tábor. Namísto nich vyrostly na nevyužívaných pozemcích neformální stanové osady. Za pronájem stanu platí uprchlíci majitelům pozemků, nejčastěji farmářům, v závislosti na velikosti stanu padesát až dvě stě dolarů měsíčně.

Generace bez vzdělání

„Studuješ?“ ptá se mně Miriam, dívka ve vínovém hidžábu, zatímco si před vstupem do obytné části stanu její rodiny poprvé zouvám holínky. Zima v Libanonu znamená déšť a sníh. Déšť a sníh znamenají v osadách bahno a kaluže, které až do jara nevyschnou.

„Už ne. Ty?“ odpovídám.

„Ještě ne. Ale studovat chci. Medicínu,“ odpovídá Miriam.

„Kde? Tady v Libanonu?“ ptám se bláhově.

„Nevím... vždyť nevíme, co bude,“ odpovídá Miriam.

Miriam je sedmnáct. Se svými rodiči a čtyřmi mladšími sourozenci žije ve stanu šest let. Její otec Moussa, hrbící se nemluvný muž s pokornýma očima, platí v táboře za důležitou osobnost. Ujal se role prostředníka, který za uprchlíky vyjednává s farmáři o výši nájmů.

Zároveň v přední části svého stanu provozuje obchod se základním zbožím, zatímco v zadní části stanu poskytuje naší organizaci třikrát týdně prostor pro výuku angličtiny, francouzštiny, matematiky a všeobecného přehledu. Do našeho komunitního centra by se odsud totiž děti neměly jak dostat. Vlastně se odsud nemají jak dostat prakticky kamkoliv jinam.

Jen co se s každým členem rodiny obejmeme, Moussa všem nalévá přeslazený černý čaj a po kuřácích hodí s rošťáckým úsměvem cigaretu. Nad cigaretou společně s Mousou brousíme elektronickým systémem žádostí o kanadská víza, načež ho ke smutku nás všech ujišťujeme, že nic nepřehlédl, že se jeho rodině z ambasády stále neozvali, že nezbývá než dál čekat na lepší budoucnost.

Mezitím se přiřítí děcka. Jsme čtyři a každý máme na starosti jednu skupinu o pěti až deseti dětech s přibližně stejnou úrovní angličtiny. Mám na starosti ty nejméně pokročilé: v mé skupině jsou dvanáctileté dospívající dívky, jejichž řasy se lesknou od řasenky, i pětiletá Fatima s velikými tvářemi a obrovskou aktovkou, která si abecedu a barvy pamatuje lépe než ty starší.

Dnes se je snažím naučit základní emoce. „How do you feel?“ ptám se jich bezelstně a dávám jim na výběr z obrázků čtyř obličejů na zemi. „Sad,“ ukazují všechny dívky, načež výmluvně svěsí koutky úst. „Angry!“ zabubnuje pěstmi do země devítiletý Wissam a zavrčí. Jen nejsladší Fatima se mi rozhodne udělat radost a ukáže na obličej s úsměvem: „Happy, teacher, me, happy!“

Moje improvizovaná snaha natlouct jim do hlavy „ej bí sí dý“ znamená pro některé z nich jejich jediný přístup ke vzdělání. V okolních stanech mezitím pobíhají desítky dětí, které by se našich hodin rády účastnily, ale nezbývá na ně místo. Snad v příštím pololetí…

Na okolních polích stojí desítky táborů a v nich další tisíce dětí, na jejichž výuku nemáme kapacity. Pouhých sedmapadesát procent uprchlických dětí mezi šesti a čtrnácti lety chodí v Libanonu do školy. V údolí Bikáa dospívá generace bez vzdělání.

Lepší než drátem do oka

Právě proto se mi o mé zkušenosti dosud nechtělo moc psát. Mé dva měsíce v údolí Bikáa znamenaly jedno z nejhezčích období mého života. Žila jsem v kamenném domě s teplou sprchou a zajímavými lidmi z celého světa, z nichž se stali mí přátelé. Když se nám zachtělo, zajeli jsme si autem do obchodu pro piva a večery trávily v kamny vyhřívaném obýváku u Netflixu. Netrpěli jsme žádným nedostatkem, přiučili jsme se lecčemu novému. A dříve či později každý z nás zmizel.

V únoru tomu bude rok, co jsem údolí Bikáa odpustila. Pětiletý Mohammed se mezitím dál trmácí rozmočenými cestami mezi stany v bačkůrkách. Devítiletá dívka s naléhavýma očima, jejíž jméno jsem už zapomněla a která na výtvarce nakreslila svou brečící matku, dál ve stanu přihlíží domácímu násilí. Dál nechodí do školy, protože se musí starat o svého ve třech letech stále téměř nemluvícího bratra.

A desetiletý Hamúd si zcela jistě nadále pamatuje úplně každé slovíčko, které ho kdy dobrovolníci naučili — aniž by existovalo mnoho naděje, že dostane šanci svůj talent rozvíjet na univerzitní půdě či alespoň na střední škole.

V žádném případě nemíním organizaci Salam LADC kritizovat. Jejich práce je tak moc třeba. Věnují se distribuci materiální pomoci, organizují aktivity vzdělávací i volnočasové, pro děti i dospělé.

Snaží se, aby se trochu dostalo na každého. Uprchlíky poslouchají a dávají jim práci — nejméně polovinu jejich stálých zaměstnanců tvoří Syřané. A to přesto, že by z toho mohli mít vzhledem k libanonské legislativě, která omezuje výčet povolání, jež mohou uprchlíci vykonávat, problémy.

Lepší než nic, řekl by leckterý Čech… Jenže už skutečnost, že je jejich práce tak moc třeba, je špatně. Je špatně, že už deset let rostou v údolí Bikáa jak houby po dešti nové shluky stanů spíchnutých z plachet s logem UHNCR — a v nich přežívají lidé! Lidé, z nichž každý má jedinečnou tvář a nevyslechnuté příběhy, lidé, kteří zůstávají ponecháni napospas dobré vůli několika malých zahraničních neziskovek a jejich dárců.

Fatima, Wissam, Mohammad, Hamúd a všechny další syrské děti mají chodit do školy. Mělo by se jim dostávat pozornosti, po níž tak moc touží. „Teacher, finished!“ volaly na mě s radostnou hrdostí v hlase děti na hodinách výtvarky v komunitním centru — a to přesto, že se svým výtvorem hotovi nebyli. Dlouho jsem tomu nerozuměla. Až jiná dobrovolnice si všimla proč: po výkřiku „Teacher, finished!“ jsem totiž k dotyčnému přišla, na jeho výtvor se zblízka podívala a nadšeně ho pochválila.

Mimochodem, když jsem dětem na výtvarce nechávala volnou ruku, podobně jako české děti nejčastěji kreslily svou rodinu před domečkem. A to přesto, že jejich rodiny domečky vskutku nemají.

Libanonu není pomoci

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.