„Ahlan wa sahlan! Vítejte!“ provolává nadšeně Chalíd, zatímco před nás pokládá třináctý, čtrnáctý a patnáctý talíř, všechny plné po okraj. Z řad talířů se na nás směje jogurt s fazolemi, plněné lilky, masové taštičky z listového těsta, špenát na dva způsoby, vajíčka na dva způsoby, tři druhy sýrů. Já a kamarádka Keltoum jsme přitom přijaly pouhé pozvání na čaj — nikoliv na patnáctichodový výkrm před hibernací.

Keltoum po mne loupne nervózním pohledem, načež si s úsměvem člověka, co se právě rozhodl přijmout nejšílenější výzvu svého života, rozepne poklopec: „Tak jdeme na to, ne?“ Nic jiného nám nezbývá. Jen co se opovážíme chvíli nejíst, Chalíd nabírá na vidličku nakládanou meruňku, tu zabalí do kousku libanonského chleba a následně nám ji servíruje přímo do úst. Našim přejedeným povzdechům a teatrálnímu poplácávání vzdouvajících se břich se jen uličnicky směje.

Největší radost však Chalídovi působí, když konečně souhlasíme s tím, že jeho nejlepšímu příteli nahrajeme video, na němž mu s úsměvem vzkážeme: „Ahmed, anti behim!“ Tedy Ahmede, jsi osel! Ne že by nešlo o humor dětinský až hloupý, ale Chalíd se z toho může smíchy popukat. V chytrém humoru nám navíc brání skutečnost, že Chalíd zná anglicky asi tolik slovíček, kolik my arabsky: Hello, how are you, fine, thank you!

A přeci tu nesedíme ani ze zdvořilosti ani z nenasytnosti, nýbrž pro radost z bezprostředně sdílené lidskosti. „Není to zázrak, že se naše cesta zkřížila s cestou Chalídovou? Že tu teď se zbytky meruněk v ústech vzkazujeme jeho kamarádovi, kterého neznáme, že je oslem?“ směje se Keltoum.

„Kdyby si tak každý mohl za život vyzkoušet životů třeba pět! Muže i ženy, Evropana i Afričana, zbohatlíka i chuďase. To by vyřešilo tak moc problémů: rasismus, sexismus...“ sní nahlas Keltoum, zatímco se Chalíd tiše modlí na koberečku v koutě.

Snad by k řešení problémů stačilo, kdybychom v sobě všichni nosili tak moc soucitu a štědrosti jako syrští uprchlíci, kteří pozváním na čaj k sobě domů málem odpovídají člověku na pozdrav. A to bez ohledu na to, zda jejich domů znamená dům či stan.

Chalíd patří v Libanonu k těm šťastnějším Syřanům. Žije v prostém jednopokojovém domku v areálu parku, kde pracuje jako hlídač, ve vesnici Deir Taanayel na jihovýchodě Libanonu, kde jsem s Keltoum a dalšími dobrovolníky organizace Salam LADC trávila minulou zimu. Netuším vlastně, jak se má Chalíd teď. Bojím se, že i o to skromné málo, které měl, během tohoto pro Libanon tak moc strašlivého roku přišel.

Až dvě stě dolarů měsíčně za pronájem stanu v uprchlickém táboře

Libanon býval pro svou otevřenou náruč utečencům vychvalován. Nikde jinde nežije v poměru k počtu obyvatel tolik uprchlíků jako právě v této šestimilionové zemi. K necelému půlmilionu Palestinců přibylo od roku 2011 téměř půldruhého milionu Syřanů, z toho milion dětí. Libanon, pravda, uprchlíky nevyhání. Tím však výčet laskavostí, jež jim projevuje, končí.

Přestože zde uprchlíci tvoří pětinu obyvatel, Libanon dosud neratifikoval Ženevské úmluvy, jež státy zavazují k tomu, aby válečným uprchlíkům umožnily požádat o azyl. Legálně v Libanonu pobývá pouhá čtvrtina syrských uprchlíků. V Libanonu se o nich přitom nehovoří jako o uprchlících, ale jako o „dočasně vysídlených osobách“.

Podle libanonského práva smějí utečenci vykonávat jen velmi omezený výběr prací: zpravidla dřou na stavbě či v zemědělství, a to za méně peněz než Libanonci. Úřad vysokého komisaře při OSN (UNHCR) pak nejohroženějším 35 tisícům registrovaných uprchlických rodin v Libanonu vyplácí 175 dolarů měsíčně. Ty si mohou vybrat v bankomatech jen několika málo bank. Fronty uprchlíků, které v důsledku toho vznikají před bankomaty, se staly terčem žárlivosti i falešného přesvědčené mnohých Libanonců, že se Syřané mají dobře.

V reakci na příchod Syřanů nevznikl jediný oficiální uprchlický tábor. Namísto nich vyrostly na nevyužívaných pozemcích neformální stanové osady. Za pronájem stanu platí uprchlíci majitelům pozemků, nejčastěji farmářům, v závislosti na velikosti stanu padesát až dvě stě dolarů měsíčně.

Generace bez vzdělání

„Studuješ?“ ptá se mně Miriam, dívka ve vínovém hidžábu, zatímco si před vstupem do obytné části stanu její rodiny poprvé zouvám holínky. Zima v Libanonu znamená déšť a sníh. Déšť a sníh znamenají v osadách bahno a kaluže, které až do jara nevyschnou.

„Už ne. Ty?“ odpovídám.

„Ještě ne. Ale studovat chci. Medicínu,“ odpovídá Miriam.

„Kde? Tady v Libanonu?“ ptám se bláhově.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.