Místo revoluce hladové bouře? V Libanonu zasáhl Covid-19 protesty i ekonomiku

Petra Dvořáková

Jakmile libanonská vláda uvolnila preventivní opatření, do ulic se vrátili demonstranti. Ti teď zapalují banky a místo revolučních sloganů křičí: „Máme hlad!” Koronavirová krize odjistila časovanou bombu neudržitelného systému.

Ceny nejzákladnějšího zboží se během epidemie více než zdvojnásobily. Vláda potřebným přitom nedokázala pomoci. Protestující, kteří žádají už od loňského podzimu systémové změny, tak získali další argumenty. Foto Arab Center Washington

„Viděl jsi někdy někoho tak moc zasaženého tragédií, že sis pomyslel: díky bohu, že to nejsem já? Mám pocit, že to jsem teď já, že si každý při pohledu na mě pomyslí: Chudák! Ještě, že nejsem v jeho kůži,” vypráví sklíčeně čtrnáctiletý Tarek svému nejlepšímu kamarádovi Omarovi v jedné ze závěrečných scén filmu Západní Bejrút, dle mnohých nejlepšího výtvoru libanonské kinematografie. 

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Oba dobře oblečení chlapci vysedávají na francouzském balkónku v malebném vnitrobloku. Jenže nádherný, kdysi naděje plný Libanon, označovaný v šedesátých letech za Švýcarsko Blízkého východu, má za sebou patnáct let občanské války. Tarekova rodina si může sotva dovolit konzervy sardinek, které Tarek tak moc miloval — dokud se nestaly symbolem jejich bídy.

V reálném Bejrútu vyrostly po válce skončené oficiálně v roce 1990 mrakodrapy. Do města rozděleného boji se s vervou vrátily večírky. Neklidný Bejrút mnoha tváří se stal jednou z metropolí techna na Blízkém východě. Pivo v jakémkoliv z útulných barů v Mar Mikhael, nejživelnější čtvrti města, stojí 120 korun.

V současnosti obchází nicméně i načančaný zábavný Bejrút krize, jakou většina místních dlouho nezažila a která dopadá takřka na všechny. A podobně je na tom celý Libanon. „Všichni jsme v depresi. Ničím takovým jsme nikdy předtím neprocházeli. Naši rodiče a prarodiče nám vyprávějí, že i za války na tom byla naše ekonomika líp,” shrnuje současnost aktivistka a předkoronavirová turistická průvodkyně Mira Minkara.

Mira, která studovala a pracovala v zahraničí, teď škemrá o kapesné u rodičů. Na bankovním účtu sice peníze má, ale banka jí je nevydá. „I my, střední třída, si můžeme sotva dovolit jídlo,” dodává.

Většina Libanonců je teď jako Tarek. V jejich kůži bychom rozhodně být nechtěli. Už před vypuknutím koronavirové pandemie Světová banka předpovídala, že v roce 2020 se ocitne pod hranicí chudoby pětačtyřicet procent obyvatel Libanonu. Nyní optimisté předpovídají dvanáctiprocentní propad HDP a vláda aktuálně přiznává, že pomoc potřebují tři čtvrtiny Libanonců.

Ceny zboží rostou každý den

Jaká je v současnosti hodnota libanonské libry? Inu, to je nesnadná hádanka. K libanonské měně se v současnosti váží čtyři různé kurzy. Podle oficiálního kurzu má libanonská libra nadále fixní hodnotu 1500 liber za jeden dolar. Pak jsou tu o něco méně příznivý polooficiální kurz centrální banky, kurz ostatních bank a pravdě nejbližší nepřetržitě stoupající kurz na černém trhu: téměř 4200 liber za dolar. Libanon přitom téměř všechno dováží.

Ceny nejzákladnějšího zboží se více než zdvojnásobily. Zatímco prodavači zákazníkům radí, aby se předzásobili, protože zítra bude hůř a dráž, některé obchody zavírají s odůvodněním, že nejsou schopny nastavit ceny tak, aby měly zaručeno, že budou moct druhý den nakoupit zboží.

Strmě stoupá nezaměstnanost — tři čtvrtiny pracovních sil dosud zaměstnávaly služby. Vládou avizovaná finanční pomoc nejzranitelnějším rodinám či studentům přitom zůstává pouhým slibem.

Tři čtvrtiny pracovních sil v Libanonu zaměstnávaly před epidemií služby. Tito lidé se nyní musejí protloukat, jak se dá. Foto Muhammad Ziadeh

„Jíme jen manuši, nemáme na sushi,” pobrukovali si lidé během loňských demonstrací proti nevídaně nekompetentnímu a zkorumpovanému politickému vedení, které z nádherného, kdysi nadějného, Libanonu vytvořilo semeniště problémů. Teď si mnozí stěžují, že už nemají ani na pomyslnou manuši, levnou placku potřenou pastou z tymiánu a sezamu, která bývala k dostání v každé ulici.

„Rozdíl mezi námi a jinými zeměmi je, že my za sebou máme stále živou zkušenost s krvavou občanskou válkou. Mohli bychom začít bojovat — jenže dobře známe cenu takového počínání. A tak se snažíme pokojně přesvědčit vládu, aby jednala dříve, než vyjdou do ulic hladoví,” vysvětloval mi v lednu na nepočetné mírumilovné demonstraci jeden z účastníků.

Týden nato se pouliční snahy o politickou revoluci nakazily násilím. Protestující vzali do rukou kameny. Někteří jimi mířili na bankovní výlohy, jiní na armádní obrněnce či příslušníky pořádkových síl, kteří jim odpovídali vodními děly, slzným plynem, gumovými kulkami. Napsala jsem tehdy, že hladoví už do ulic vyšli. Nikdo přitom ještě netušil, co udělá se zemí koronavirus.

Koronavirus nastupuje

První případ koronavirové nákazy Libanon potvrdil 21. února. „Hlavně se sem nevracej. Máme tu koronavirus. Jeden po druhém zemřeme,” psal mi vyděšený kamarád, zatímco novinové titulky hlásaly, že Libanon nemá šanci koronavirovou pandemii zvládnout. Vždyť je to koneckonců země, kde se nelze spolehnout ani na dodávky elektřiny, ani na systém veřejné dopravy. Pro pacienty s koronavirem bylo tehdy k dispozici pouhých 128 nemocničních lůžek a sedm jednotek intenzivní péče v zemi.

Osm dní po prvním potvrzeném případu zavřely školy. Vzápětí přišly na řadu kluby, bary, restaurace, většina obchodů — zatímco ulicemi ve většině světa nadále cvrlikal život. Odhady z počátku března předvídaly, že v nejlepším případě a za dodržování fyzického odstupu od lidí se v zemi do léta nakazí třináct tisíc lidí.

Policisté získali s karanténou konečně pádnou záminku vyklidit z náměstí Mučedníků, hlavního dějiště protestů, stany demonstrantů. Už tak skomírající revoluci nezbylo než zmlknout.

V polovině března se země naprosto uzavřela. Opustit domov směli lidé výhradně kvůli nákupu nezbytného zboží či práci — pokud ji neztratili. V noci nesměl ven nikdo. Celý Libanon se bál.

Nakonec ochránila Libanon před koronavirem paradoxně jeho slabost — tedy alespoň oficiálně, respektive prozatím. Vláda přijala přísná opatření takřka okamžitě v hrůze z vědomé zranitelnosti země. Občané naopak opatření dodržovali, protože nevěřili, že by je děravý systém jejich nemožného státu dokázal ochránit.

Ve druhém květnovém týdnu registroval ani ne sedmimilionový Libanon oficiálně necelých 850 případů nákazy koronavirem, z toho šestadvacet úmrtí. V posledních dnech ovšem začalo případů nakažení zas rychle přibývat.

Přísahám na všemohoucího Alláha: sníme vás!

Na konci dubna vláda začala s postupným uvolňováním opatření, lidé se měli postupně vracet do práce, studenti do škol. Nejrychleji a nejhlasitěji se však do veřejného prostoru vrátili demonstranti. Nově místo revolučních sloganů přitom skandovali: „Máme hlad!”

O poslední vlně protestů, které začaly v Tripoli, jednom z nejchudších a nejnerovnějších měst na severu země, se už nepíše jako o revoluci, ale jako o „hladových protestech”. Fawazu Fouadovi al-Sammanovi, šestadvacetiletému demonstrantovi, který v druhý den protestů podlehl střelnému zranění, se přezdívá „mučedník hladu”.

Máloco vykresluje naléhavost libanonského hladu tak moc jako video, v němž jeden z demonstrantů na zasahujícího policistu křičí: „Nemáme co jíst!” Načež mu policista odpovídá: „Mám větší hlad než ty.” Jiný muž na demonstraci v Bejrútu za nadšeného ohlasu přihlížejících vládě vzkazuje: „Přísahám na všemohoucího Alláha: sníme vás!”

Zatímco přes den stojí před bankami fronty lidí, upínajících se k brzy zmařené naději na výběr svých vlastních peněz, večer, jen co utichnou ramadánové modlitby, demonstranti zapalují banky vrháním Molotových koktejlů.

Tyto demonstrace už nejsou organizovaným voláním po reformě politického systému, ale autentickým projevem vzteku a zoufalství. Zatímco podzimní demonstrace se vyznačovaly atmosférou pouličního festivalu, teď není za co jíst, natož za co pít, a oboustranné násilí se na demonstracích pomalu stává normou.

Podzimní demonstrace měly ještě atmosféru pouličního festivalu. Od zimy se však situace mění. Foto AI

Roušky většina demonstrujících nenosí, na fyzický odstup nikdo nedbá. „Lidi koronavirus nezajímá, větší strach mají z hladu. A vláda situaci jen zneužívá,” tlumočí neopatrnost demonstrantů aktivistka Mira Minkara.

Objevují se dokonce konspirace, že si vláda virus vymyslela, aby potlačila protestní hnutí. A když nařídila vláda před několika dny opět lockdown a zákaz nočního vycházení, protestující zákazy prostě odignorovali. 

Z poválečného systému těžily jen banky

V moderní historii Libanonu neštěstí střídá neštěstí. Po patnáctileté občanské válce následovala patnáctiletá okupace syrskými vojsky. Po okupaci syrskými vojsky následovala invaze vojsk izraelských. Zemi poznamenala i syrská občanská válka, a to jak zhoršenou bezpečností na hranicích, tak příchodem milionu a půl syrských uprchlíků — a to už tehdy žily v malé zemi, sevřené mezi velkými hráči, statisíce uprchlíků z Palestiny.

Jak je možné, že po všech jmenovaných těžkostech srazil Libanonce definitivně na kolena až příchod nebuněčného organismu? O novém koronaviru se s oblibou říká, že posvítil na dlouhodobé slabosti společnosti. Pandemie sice v Libanonu nezabíjí masy, zato však odjistila časovanou bombu neudržitelného ekonomického systému a poválečné správy země.

Více než kdy dříve doplácí Libanon na svou nesoběstačnost — nejenže je silně závislý na dovozu, ale navíc jej nevyvažuje dostatečným vývozem. Co do příjmů se země výrazně spoléhá na sponzoring od libanonské diaspory — v zahraničí žije více Libanonců než v domovské zemi (odhadem patnáct milionů). Více než Libanon se na příjmy od diaspory spoléhá v regionu už jenom Palestina.

Největší břímě na bedrech země představuje státní dluh — v poměru k hrubému domácímu produktu je Libanon třetí nejzadluženější zemí světa. Vláda si po zničující občanské válce napůjčovala na obrodu země od tuzemských bank, a to za extrémně nevýhodných podmínek. Na splácení úroků, které bankám přislíbila, dodnes padá polovina státního rozpočtu. Na služby ve prospěch lidu tak půjčkám navzdory peníze nezbývají. A co zbývalo, vláda vecpala do pompézních investorských projektů, na které se tak maximálně pěkně kouká.

Proč politici na podmínky bank přistoupili? Inu, kupříkladu banku BankMed vlastní rodina někdejšího premiéra Harirího. Bankovnímu sektoru se v Libanonu přezdívá „druhá vláda.” A zatímco výdělky čtrnácti největších bank se na libanonském hrubém domácím produktu podílely v roce 2015 ze 4,5 procenta, třeba v Německu byl podíl čtrnácti největších bank na hrubém domácím produktu 0,2 procenta. A to je jen jeden z důvodů, proč dnes libanonské banky, jediný vítěz poválečného řízení země, hoří.

Banky jsou aktuálně nejčastějším terčem hněvu protestujících. Několik jich bylo i vypáleno. Foto Elizabeth Fittová, MEE

Dluhů není nikdy dost

Když Libanonu v roce 1998 poprvé hrozilo, že nezvládne splatit, co má, půjčil si ještě více, a to ze zahraničí. Právě tehdy se v zemi začalo vedle libanonské libry platit i americkými dolary. Stát nastavil fixní kurz 1500 liber za dolar. Takový systém vyžadoval neustálý přísun dolarů do země, o který se postaraly — opět vysoce zúročené — vklady zahraničních investorů.

Prapodivný dvouměnový systém se poprvé výrazně otřásl v roce 2018, kdy na veřejnost prosákly zvěsti o tom, že bankovní úspory v hodnotě téměř bilionu libanonských liber byly převedeny na dolary. Banky tehdy začaly v zájmu rovnováhy aktivně vyzývat klienty — opět zvláště skrze výhodné úrokové sazby — k zachování svých účtů v librách.

Nerovnováhu mezi objemem dolarů a liber jako první pocítili v bezropném Libanonu s fixně nastavenými cenami benzínu pumpaři, kterým přestaly příjmy stačit na nákup pohonných hmot od zahraničních dodavatelů. Na černém trhu měl již vloni na podzim dolar hodnotu 2100 liber.

Pod vlivem loni započatých demonstrací navíc začali někteří lidé v panice úspory vybírat. Banky se zalekly, že jim začnou docházet peníze. Nastavily proto nevídané kontrolní mechanismy — výrazně omezily objem povolených výběrů či platebních příkazů. Klienti prodělávali i na tom, že se banky umanutě držely oficiálního kurzu.

Teď už je dvouměnový systém naprosto v troskách. Dolary zkrátka nejsou. Během ledna a února bylo přitom z libanonských bank záhadně vyvedeno 5,7 miliard dolarů — neví se sice kým, těžko však příslušníky střední třídy, těžko však chudými. Premiér Hassan Dijáb soustavně hází vinu na guvernéra centrální banky Rijáda Salamého.

V březnu vláda oznámila, že poprvé nebude schopna splatit své závazky. Minulý týden pak podepsala žádost o pomoc Mezinárodnímu měnovému fondu. Dle Dijába bude od mezinárodního společenství Libanon potřebovat půjčku v hodnotě deseti miliard dolarů.

Asistence Mezinárodního měnového fondu přitom bývá provázena požadavkem utažení opasků. Jenže jak si mohou utáhnout opasky ti, kteří nemají co jíst? Politika škrtů je v Libanonu realitou už léta.

Libanon je vysoce zadlužený u domácích i zahraničních bank. Nyní si chce půjčit ještě od Mezinárodního měnového fondu. Foto Elizabeth Fittová, MEE

Za dlouhodobou ekonomickou taktiku navíc v Libanonu platí zatížení obyvatel nikoliv daněmi přímými, ale zvláště daněmi nepřímými — tedy nikoliv daněmi zatěžujícími majetek či příjmy, ale daněmi na zboží a služby. Proto je Libanon v poměru k průměrným příjmům obyvatel tak nesmyslně drahou zemí. Zatímco u nás levice oprávněně poukazuje na nerovnosti způsobené takzvaně rovnými daněmi a požaduje progresivní zdanění, v Libanonu se daní regresivně.

V roce 2017 se dvacet procent všech tuzemských bankovních úspor soustředilo na pouhých šestnácti stech bankovních účtech. Podtrženo sečteno, Libanon je zkrátka jednou z nejzkorumpovanějších a nejnerovnějších zemí světa.

Místo Švýcarska Venezuelou?

Za pozornost stojí i skutečnost, že parlament odporu Hizballáhu navzdory legalizoval na konci dubna jako první arabský stát světa pěstování technického a léčebného konopí. „Máme sice sociální a morální výhrady, ale v tuto chvíli musíme ekonomice pomoci jakýmikoliv prostředky,” komentoval krok Alain Aoun, poslanec za Hnutí budoucnosti.

Narkobaron Noah Zaiter přezdívaný jako libanonský Escobar se kdysi holedbal, že pokud vláda zlegalizuje hašiš a marihuanu, splatí státní dluh do půl roku. Státní dluh mezitím nabobtnal a rekreační užívání hašiše a marihuany nebylo ani dekriminalizováno, natož legalizováno.

Přestože Libanon patří mezi největší pěstitele konopí na světě, ani nejlepší scénáře konopných příjmů v hodnotě jedné miliardy dolarů ročně zemi samozřejmě nespasí. Nemluvě o tom, že v zemi s libanonskou úrovní korupce lze očekávat, že legalizaci odvětví opět finančně vyždímají výhradně tuzemské elity.

„Můžete rozkrást všechno, ne však naši naději!” provolává demonstrant do hlásné trouby na náměstí Mučedníků, zatímco někteří analytici varují, že by se někdejší Švýcarsko Blízkého východu mohlo stát blízkovýchodní Venezuelou.

Přes netrpělivost demonstrantů navíc pandemie neskončila v Libanonu docela. Ba možná právě naopak: během posledního víkendu narostl počet nových případů o desítky — v neděli o šestatřicet —, pročež se vláda vrátila k zákazu nočního vycházení. Předtím přitom přibývaly maximálně čtyři nové případy denně.

Děje se tak v zemi, v níž mnoho lidí nemá přístup k jiné než nouzové zdravotní péči. Nemá jej většina z téměř dvou milionu uprchlíků, ani zahraniční pracovníci z Afriky či jihovýchodní Asie. Nemají jej dokonce ani lidé, kteří se v Libanonu narodili libanonské matce, ale například palestinskému otci, protože k ženám nerovný zákon zkrátka káže, že občanství se v Libanonu dostává pouze potomkům libanonských otců.

Řada příslušníků nejbohatší vrstvy unikla v posledních měsících ze země v malých dopravních tryskáčích typu business jet. Na ně se koronavirová omezení nevzahovala. Foto Air Charter

Zahraniční pracovníci mezitím touží po návratu domů, protože i v Bangladéši či Etiopii se jeví situace nadějněji — či spíše méně beznadějněji — než v Libanonu. Jediný, kdo však může zemi opustit, jsou — pozor, překvapení! — elity, a to zatraceně drahými tryskáči typu business jet, na něž se nevztahuje koronavirový zákaz komerční dopravy ze země. Naproti tomu čím dál méně vítaní uprchlíci se obávají, že pokud se u nich nákaza projeví a oni budou muset bez papírů vyhledat lékařskou pomoc, nemine je vyhoštění.

Pokud Libanon skutečně zasáhne druhá a silná vlna koronaviru, jak se aktuálně předvídá, padne země na kolena. Může však padnout na kolena někdo, kdo již klečí? Ať už koronavirus na ekonomicky zmučenou zemi udeří nebo ne, Libanon se přibližuje volným pádem ke dnu.

      Diskuse