„Viděl jsi někdy někoho tak moc zasaženého tragédií, že sis pomyslel: díky bohu, že to nejsem já? Mám pocit, že to jsem teď já, že si každý při pohledu na mě pomyslí: Chudák! Ještě, že nejsem v jeho kůži,” vypráví sklíčeně čtrnáctiletý Tarek svému nejlepšímu kamarádovi Omarovi v jedné ze závěrečných scén filmu Západní Bejrút, dle mnohých nejlepšího výtvoru libanonské kinematografie. 

Oba dobře oblečení chlapci vysedávají na francouzském balkónku v malebném vnitrobloku. Jenže nádherný, kdysi naděje plný Libanon, označovaný v šedesátých letech za Švýcarsko Blízkého východu, má za sebou patnáct let občanské války. Tarekova rodina si může sotva dovolit konzervy sardinek, které Tarek tak moc miloval — dokud se nestaly symbolem jejich bídy.

V reálném Bejrútu vyrostly po válce skončené oficiálně v roce 1990 mrakodrapy. Do města rozděleného boji se s vervou vrátily večírky. Neklidný Bejrút mnoha tváří se stal jednou z metropolí techna na Blízkém východě. Pivo v jakémkoliv z útulných barů v Mar Mikhael, nejživelnější čtvrti města, stojí 120 korun.

V současnosti obchází nicméně i načančaný zábavný Bejrút krize, jakou většina místních dlouho nezažila a která dopadá takřka na všechny. A podobně je na tom celý Libanon. „Všichni jsme v depresi. Ničím takovým jsme nikdy předtím neprocházeli. Naši rodiče a prarodiče nám vyprávějí, že i za války na tom byla naše ekonomika líp,” shrnuje současnost aktivistka a předkoronavirová turistická průvodkyně Mira Minkara.

Mira, která studovala a pracovala v zahraničí, teď škemrá o kapesné u rodičů. Na bankovním účtu sice peníze má, ale banka jí je nevydá. „I my, střední třída, si můžeme sotva dovolit jídlo,” dodává.

Většina Libanonců je teď jako Tarek. V jejich kůži bychom rozhodně být nechtěli. Už před vypuknutím koronavirové pandemie Světová banka předpovídala, že v roce 2020 se ocitne pod hranicí chudoby pětačtyřicet procent obyvatel Libanonu. Nyní optimisté předpovídají dvanáctiprocentní propad HDP a vláda aktuálně přiznává, že pomoc potřebují tři čtvrtiny Libanonců.

Ceny zboží rostou každý den

Jaká je v současnosti hodnota libanonské libry? Inu, to je nesnadná hádanka. K libanonské měně se v současnosti váží čtyři různé kurzy. Podle oficiálního kurzu má libanonská libra nadále fixní hodnotu 1500 liber za jeden dolar. Pak jsou tu o něco méně příznivý polooficiální kurz centrální banky, kurz ostatních bank a pravdě nejbližší nepřetržitě stoupající kurz na černém trhu: téměř 4200 liber za dolar. Libanon přitom téměř všechno dováží.

Ceny nejzákladnějšího zboží se více než zdvojnásobily. Zatímco prodavači zákazníkům radí, aby se předzásobili, protože zítra bude hůř a dráž, některé obchody zavírají s odůvodněním, že nejsou schopny nastavit ceny tak, aby měly zaručeno, že budou moct druhý den nakoupit zboží.

Strmě stoupá nezaměstnanost — tři čtvrtiny pracovních sil dosud zaměstnávaly služby. Vládou avizovaná finanční pomoc nejzranitelnějším rodinám či studentům přitom zůstává pouhým slibem.

„Jíme jen manuši, nemáme na sushi,” pobrukovali si lidé během loňských demonstrací proti nevídaně nekompetentnímu a zkorumpovanému politickému vedení, které z nádherného, kdysi nadějného, Libanonu vytvořilo semeniště problémů. Teď si mnozí stěžují, že už nemají ani na pomyslnou manuši, levnou placku potřenou pastou z tymiánu a sezamu, která bývala k dostání v každé ulici.

„Rozdíl mezi námi a jinými zeměmi je, že my za sebou máme stále živou zkušenost s krvavou občanskou válkou. Mohli bychom začít bojovat — jenže dobře známe cenu takového počínání. A tak se snažíme pokojně přesvědčit vládu, aby jednala dříve, než vyjdou do ulic hladoví,” vysvětloval mi v lednu na nepočetné mírumilovné demonstraci jeden z účastníků.

Týden nato se pouliční snahy o politickou revoluci nakazily násilím. Protestující vzali do rukou kameny. Někteří jimi mířili na bankovní výlohy, jiní na armádní obrněnce či příslušníky pořádkových síl, kteří jim odpovídali vodními děly, slzným plynem, gumovými kulkami. Napsala jsem tehdy, že hladoví už do ulic vyšli. Nikdo přitom ještě netušil, co udělá se zemí koronavirus.

Koronavirus nastupuje

První případ koronavirové nákazy Libanon potvrdil 21. února. „Hlavně se sem nevracej. Máme tu koronavirus. Jeden po druhém zemřeme,” psal mi vyděšený kamarád, zatímco novinové titulky hlásaly, že Libanon nemá šanci koronavirovou pandemii zvládnout. Vždyť je to koneckonců země, kde se nelze spolehnout ani na dodávky elektřiny, ani na systém veřejné dopravy. Pro pacienty s koronavirem bylo tehdy k dispozici pouhých 128 nemocničních lůžek a sedm jednotek intenzivní péče v zemi.

Osm dní po prvním potvrzeném případu zavřely školy. Vzápětí přišly na řadu kluby, bary, restaurace, většina obchodů — zatímco ulicemi ve většině světa nadále cvrlikal život. Odhady z počátku března předvídaly, že v nejlepším případě a za dodržování fyzického odstupu od lidí se v zemi do léta nakazí třináct tisíc lidí.

Policisté získali s karanténou konečně pádnou záminku vyklidit z náměstí Mučedníků, hlavního dějiště protestů, stany demonstrantů. Už tak skomírající revoluci nezbylo než zmlknout.

V polovině března se země naprosto uzavřela. Opustit domov směli lidé výhradně kvůli nákupu nezbytného zboží či práci — pokud ji neztratili. V noci nesměl ven nikdo. Celý Libanon se bál.

Nakonec ochránila Libanon před koronavirem paradoxně jeho slabost — tedy alespoň oficiálně, respektive prozatím. Vláda přijala přísná opatření takřka okamžitě v hrůze z vědomé zranitelnosti země. Občané naopak opatření dodržovali, protože nevěřili, že by je děravý systém jejich nemožného státu dokázal ochránit.

Ve druhém květnovém týdnu registroval ani ne sedmimilionový Libanon oficiálně necelých 850 případů nákazy koronavirem, z toho šestadvacet úmrtí. V posledních dnech ovšem začalo případů nakažení zas rychle přibývat.

Přísahám na všemohoucího Alláha: sníme vás!

Na konci dubna vláda začala s postupným uvolňováním opatření, lidé se měli postupně vracet do práce, studenti do škol. Nejrychleji a nejhlasitěji se však do veřejného prostoru vrátili demonstranti. Nově místo revolučních sloganů přitom skandovali: „Máme hlad!”

O poslední vlně protestů, které začaly v Tripoli, jednom z nejchudších a nejnerovnějších měst na severu země, se už nepíše jako o revoluci, ale jako o „hladových protestech”. Fawazu Fouadovi al-Sammanovi, šestadvacetiletému demonstrantovi, který v druhý den protestů podlehl střelnému zranění, se přezdívá „mučedník hladu”.

Máloco vykresluje naléhavost libanonského hladu tak moc jako video, v němž jeden z demonstrantů na zasahujícího policistu křičí: „Nemáme co jíst!” Načež mu policista odpovídá: „Mám větší hlad než ty.” Jiný muž na demonstraci v Bejrútu za nadšeného ohlasu přihlížejících vládě vzkazuje: „Přísahám na všemohoucího Alláha: sníme vás!”

Zatímco přes den stojí před bankami fronty lidí, upínajících se k brzy zmařené naději na výběr svých vlastních peněz, večer, jen co utichnou ramadánové modlitby, demonstranti zapalují banky vrháním Molotových koktejlů.

Tyto demonstrace už nejsou organizovaným voláním po reformě politického systému, ale autentickým projevem vzteku a zoufalství. Zatímco podzimní demonstrace se vyznačovaly atmosférou pouličního festivalu, teď není za co jíst, natož za co pít, a oboustranné násilí se na demonstracích pomalu stává normou.

Roušky většina demonstrujících nenosí, na fyzický odstup nikdo nedbá. „Lidi koronavirus nezajímá, větší strach mají z hladu. A vláda situaci jen zneužívá,” tlumočí neopatrnost demonstrantů aktivistka Mira Minkara.

Objevují se dokonce konspirace, že si vláda virus vymyslela, aby potlačila protestní hnutí. A když nařídila vláda před několika dny opět lockdown a zákaz nočního vycházení, protestující zákazy prostě odignorovali. 

Z poválečného systému těžily jen banky

V moderní historii Libanonu neštěstí střídá neštěstí. Po patnáctileté občanské válce následovala patnáctiletá okupace syrskými vojsky. Po okupaci syrskými vojsky následovala invaze vojsk izraelských. Zemi poznamenala i syrská občanská válka, a to jak zhoršenou bezpečností na hranicích, tak příchodem milionu a půl syrských uprchlíků — a to už tehdy žily v malé zemi, sevřené mezi velkými hráči, statisíce uprchlíků z Palestiny.

Jak je možné, že po všech jmenovaných těžkostech srazil Libanonce definitivně na kolena až příchod nebuněčného organismu? O novém koronaviru se s oblibou říká, že posvítil na dlouhodobé slabosti společnosti. Pandemie sice v Libanonu nezabíjí masy, zato však odjistila časovanou bombu neudržitelného ekonomického systému a poválečné správy země.

Více než kdy dříve doplácí Libanon na svou nesoběstačnost — nejenže je silně závislý na dovozu, ale navíc jej nevyvažuje dostatečným vývozem. Co do příjmů se země výrazně spoléhá na sponzoring od libanonské diaspory — v zahraničí žije více Libanonců než v domovské zemi (odhadem patnáct milionů). Více než Libanon se na příjmy od diaspory spoléhá v regionu už jenom Palestina.

Největší břímě na bedrech země představuje státní dluh — v poměru k hrubému domácímu produktu je Libanon třetí nejzadluženější zemí světa. Vláda si po zničující občanské válce napůjčovala na obrodu země od tuzemských bank, a to za extrémně nevýhodných podmínek. Na splácení úroků, které bankám přislíbila, dodnes padá polovina státního rozpočtu. Na služby ve prospěch lidu tak půjčkám navzdory peníze nezbývají. A co zbývalo, vláda vecpala do pompézních investorských projektů, na které se tak maximálně pěkně kouká.

Proč politici na podmínky bank přistoupili? Inu, kupříkladu banku BankMed vlastní rodina někdejšího premiéra Harirího. Bankovnímu sektoru se v Libanonu přezdívá „druhá vláda.” A zatímco výdělky čtrnácti největších bank se na libanonském hrubém domácím produktu podílely v roce 2015 ze 4,5 procenta, třeba v Německu byl podíl čtrnácti největších bank na hrubém domácím produktu 0,2 procenta. A to je jen jeden z důvodů, proč dnes libanonské banky, jediný vítěz poválečného řízení země, hoří.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.