„Viděl jsi někdy někoho tak moc zasaženého tragédií, že sis pomyslel: díky bohu, že to nejsem já? Mám pocit, že to jsem teď já, že si každý při pohledu na mě pomyslí: Chudák! Ještě, že nejsem v jeho kůži,” vypráví sklíčeně čtrnáctiletý Tarek svému nejlepšímu kamarádovi Omarovi v jedné ze závěrečných scén filmu Západní Bejrút, dle mnohých nejlepšího výtvoru libanonské kinematografie. 

Oba dobře oblečení chlapci vysedávají na francouzském balkónku v malebném vnitrobloku. Jenže nádherný, kdysi naděje plný Libanon, označovaný v šedesátých letech za Švýcarsko Blízkého východu, má za sebou patnáct let občanské války. Tarekova rodina si může sotva dovolit konzervy sardinek, které Tarek tak moc miloval — dokud se nestaly symbolem jejich bídy.

V reálném Bejrútu vyrostly po válce skončené oficiálně v roce 1990 mrakodrapy. Do města rozděleného boji se s vervou vrátily večírky. Neklidný Bejrút mnoha tváří se stal jednou z metropolí techna na Blízkém východě. Pivo v jakémkoliv z útulných barů v Mar Mikhael, nejživelnější čtvrti města, stojí 120 korun.

V současnosti obchází nicméně i načančaný zábavný Bejrút krize, jakou většina místních dlouho nezažila a která dopadá takřka na všechny. A podobně je na tom celý Libanon. „Všichni jsme v depresi. Ničím takovým jsme nikdy předtím neprocházeli. Naši rodiče a prarodiče nám vyprávějí, že i za války na tom byla naše ekonomika líp,” shrnuje současnost aktivistka a předkoronavirová turistická průvodkyně Mira Minkara.

Mira, která studovala a pracovala v zahraničí, teď škemrá o kapesné u rodičů. Na bankovním účtu sice peníze má, ale banka jí je nevydá. „I my, střední třída, si můžeme sotva dovolit jídlo,” dodává.

Většina Libanonců je teď jako Tarek. V jejich kůži bychom rozhodně být nechtěli. Už před vypuknutím koronavirové pandemie Světová banka předpovídala, že v roce 2020 se ocitne pod hranicí chudoby pětačtyřicet procent obyvatel Libanonu. Nyní optimisté předpovídají dvanáctiprocentní propad HDP a vláda aktuálně přiznává, že pomoc potřebují tři čtvrtiny Libanonců.

Ceny zboží rostou každý den

Jaká je v současnosti hodnota libanonské libry? Inu, to je nesnadná hádanka. K libanonské měně se v současnosti váží čtyři různé kurzy. Podle oficiálního kurzu má libanonská libra nadále fixní hodnotu 1500 liber za jeden dolar. Pak jsou tu o něco méně příznivý polooficiální kurz centrální banky, kurz ostatních bank a pravdě nejbližší nepřetržitě stoupající kurz na černém trhu: téměř 4200 liber za dolar. Libanon přitom téměř všechno dováží.

Ceny nejzákladnějšího zboží se více než zdvojnásobily. Zatímco prodavači zákazníkům radí, aby se předzásobili, protože zítra bude hůř a dráž, některé obchody zavírají s odůvodněním, že nejsou schopny nastavit ceny tak, aby měly zaručeno, že budou moct druhý den nakoupit zboží.

Strmě stoupá nezaměstnanost — tři čtvrtiny pracovních sil dosud zaměstnávaly služby. Vládou avizovaná finanční pomoc nejzranitelnějším rodinám či studentům přitom zůstává pouhým slibem.

„Jíme jen manuši, nemáme na sushi,” pobrukovali si lidé během loňských demonstrací proti nevídaně nekompetentnímu a zkorumpovanému politickému vedení, které z nádherného, kdysi nadějného, Libanonu vytvořilo semeniště problémů. Teď si mnozí stěžují, že už nemají ani na pomyslnou manuši, levnou placku potřenou pastou z tymiánu a sezamu, která bývala k dostání v každé ulici.

„Rozdíl mezi námi a jinými zeměmi je, že my za sebou máme stále živou zkušenost s krvavou občanskou válkou. Mohli bychom začít bojovat — jenže dobře známe cenu takového počínání. A tak se snažíme pokojně přesvědčit vládu, aby jednala dříve, než vyjdou do ulic hladoví,” vysvětloval mi v lednu na nepočetné mírumilovné demonstraci jeden z účastníků.

Týden nato se pouliční snahy o politickou revoluci nakazily násilím. Protestující vzali do rukou kameny. Někteří jimi mířili na bankovní výlohy, jiní na armádní obrněnce či příslušníky pořádkových síl, kteří jim odpovídali vodními děly, slzným plynem, gumovými kulkami. Napsala jsem tehdy, že hladoví už do ulic vyšli. Nikdo přitom ještě netušil, co udělá se zemí koronavirus.

Koronavirus nastupuje

První případ koronavirové nákazy Libanon potvrdil 21. února. „Hlavně se sem nevracej. Máme tu koronavirus. Jeden po druhém zemřeme,” psal mi vyděšený kamarád, zatímco novinové titulky hlásaly, že Libanon nemá šanci koronavirovou pandemii zvládnout. Vždyť je to koneckonců země, kde se nelze spolehnout ani na dodávky elektřiny, ani na systém veřejné dopravy. Pro pacienty s koronavirem bylo tehdy k dispozici pouhých 128 nemocničních lůžek a sedm jednotek intenzivní péče v zemi.

Osm dní po prvním potvrzeném případu zavřely školy. Vzápětí přišly na řadu kluby, bary, restaurace, většina obchodů — zatímco ulicemi ve většině světa nadále cvrlikal život. Odhady z počátku března předvídaly, že v nejlepším případě a za dodržování fyzického odstupu od lidí se v zemi do léta nakazí třináct tisíc lidí.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.