Černé předpovědi Světové zdravotnické organizace, která v březnu tohoto roku varovala, že v Africe se nemocí covid-19 nakazí až čtvrt miliardy lidí a až 190 tisíci zemře, se dosud nenaplnily. Nejchudšímu kontinentu světa se pohroma na první pohled nečekaně vyhýbá.

Co stojí za takto na první pohled nepřesnými odhady renomovaných odborníků a jak je možné, že se kontinent s krizovou situací vyrovnává bez zřejmých kolapsů zdravotnických systémů?

Srovnáme-li původní odhady většiny renomovaných institucí monitorujících koronavirovou pandemii se současným stavem, jasně vidíme, že negativní prognózy ohledně rozšíření nemoci se nepotvrdily a k poslednímu květnu se počet nakažených Afričanů pohyboval kolem 140 tisíc, zatímco počet potvrzených úmrtí — či přesněji řečeno počet pozitivně testovaných — těsně přesáhl čtyři tisíce. 

Epicentry nemoci byly od počátku státy severní Afriky, především pak Egypt, kde počet potvrzených případů přesáhl hranici 23 tisíc. Nemoc se ale rozšířila také v Jihoafrické republice, kde tento údaj překročil hranici třiceti tisíc. Ve srovnání s Evropou či Latinskou Amerikou, kde se nyní počty obětí počítají v rámci stovek denně v jednotlivých státech a na mnoha místech platí zákaz vycházení, je situace v Africe klidná.

Na první pohled špatný odhad však nemusí nutně svědčit o nekompetentnosti těch, kteří se jej dopustili. Může pouze poukazovat na širší strukturální okolnosti stojící za relativně nízkým výskytem nemoci. Řada z nich pak může budit určité kontroverze či být nepochopena příslušníky zemí, kterým covid-19 zkomplikoval život jako nikdy předtím.

Pomohlo horké klima a nízký věkový průměr obyvatelstva?

Jedním z argumentů, který se často skloňuje zejména v souvislosti se subsaharskou Afrikou, je teplé podnebí, které zpomaluje šíření nemoci a přirozeně tak přispívá k ochraně místních obyvatel. Tento argument však ztrácí na přesvědčivosti, vezmeme-li v úvahu to, že jednou ze zjevných příčin nízkého výskytu pozitivně testovaných pacientů je nízký počet prováděných testů, přičemž v případě většiny afrických zemí tyto statistiky nejsou ani uváděny. 

Příčina tohoto stavu pak nespočívá ani tak v neochotě příslušných úřadů testování provádět, nýbrž v tom, že v Africe je jednoduše náročné testování realizovat. Obtížné je to jak v prostředí jednotlivých často izolovaných vesnic propojených s centry špatnou infrastrukturou, ale i ve městech, z nichž řada čítá mnoho milionů lidí žijících v prostředí příměstských slumů. V obou případech je testování logisticky, časově, ale také odborně náročné. V mnoha případech zemím chybí fungující dopravní spojení a kvalifikovaný zdravotnický personál. Lidé se vzděláním hledají lepší život a uplatnění na západě. 

Druhou příčinu nízkého počtu odhalených případů pak můžeme hledat v tom, že africká populace je ve srovnání s evropskou velmi mladá, což ji přirozeně činí vůči nemoci rezistentnější. Tuto konstrukci ale zpochybňuje fakt, že respiračními problémy v Africe v důsledku obecně horšího zdravotního stavu běžně trpí řada lidí. Přičteme-li déle to, že mnozí vůbec nechodí k lékaři, opět se vracíme k argumentu, že o řadě covid pozitivních pacientů zdravotnické systémy ani neví.