Covid-19 v Africe: Katastrofa zatím nenastala, kontinent má jiné starosti

Linda Piknerová

Afrika uvádí relativně nízké počty lidí nakažených nemocí covid-19. Důvodem je i nízký počet provedených testů. Hledat v africkém přístupu k pandemii nového koronaviru inspiraci či důvod k optimismu, by bylo nepřesné.

Vedle zákazů a omezení probíhala také informační kampaň. Foto Michael Kalamo

Černé předpovědi Světové zdravotnické organizace, která v březnu tohoto roku varovala, že v Africe se nemocí covid-19 nakazí až čtvrt miliardy lidí a až 190 tisíci zemře, se dosud nenaplnily. Nejchudšímu kontinentu světa se pohroma na první pohled nečekaně vyhýbá.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Co stojí za takto na první pohled nepřesnými odhady renomovaných odborníků a jak je možné, že se kontinent s krizovou situací vyrovnává bez zřejmých kolapsů zdravotnických systémů?

Srovnáme-li původní odhady většiny renomovaných institucí monitorujících koronavirovou pandemii se současným stavem, jasně vidíme, že negativní prognózy ohledně rozšíření nemoci se nepotvrdily a k poslednímu květnu se počet nakažených Afričanů pohyboval kolem 140 tisíc, zatímco počet potvrzených úmrtí — či přesněji řečeno počet pozitivně testovaných — těsně přesáhl čtyři tisíce. 

Epicentry nemoci byly od počátku státy severní Afriky, především pak Egypt, kde počet potvrzených případů přesáhl hranici 23 tisíc. Nemoc se ale rozšířila také v Jihoafrické republice, kde tento údaj překročil hranici třiceti tisíc. Ve srovnání s Evropou či Latinskou Amerikou, kde se nyní počty obětí počítají v rámci stovek denně v jednotlivých státech a na mnoha místech platí zákaz vycházení, je situace v Africe klidná.

Na první pohled špatný odhad však nemusí nutně svědčit o nekompetentnosti těch, kteří se jej dopustili. Může pouze poukazovat na širší strukturální okolnosti stojící za relativně nízkým výskytem nemoci. Řada z nich pak může budit určité kontroverze či být nepochopena příslušníky zemí, kterým covid-19 zkomplikoval život jako nikdy předtím.

Pomohlo horké klima a nízký věkový průměr obyvatelstva?

Jedním z argumentů, který se často skloňuje zejména v souvislosti se subsaharskou Afrikou, je teplé podnebí, které zpomaluje šíření nemoci a přirozeně tak přispívá k ochraně místních obyvatel. Tento argument však ztrácí na přesvědčivosti, vezmeme-li v úvahu to, že jednou ze zjevných příčin nízkého výskytu pozitivně testovaných pacientů je nízký počet prováděných testů, přičemž v případě většiny afrických zemí tyto statistiky nejsou ani uváděny. 

Příčina tohoto stavu pak nespočívá ani tak v neochotě příslušných úřadů testování provádět, nýbrž v tom, že v Africe je jednoduše náročné testování realizovat. Obtížné je to jak v prostředí jednotlivých často izolovaných vesnic propojených s centry špatnou infrastrukturou, ale i ve městech, z nichž řada čítá mnoho milionů lidí žijících v prostředí příměstských slumů. V obou případech je testování logisticky, časově, ale také odborně náročné. V mnoha případech zemím chybí fungující dopravní spojení a kvalifikovaný zdravotnický personál. Lidé se vzděláním hledají lepší život a uplatnění na západě. 

Druhou příčinu nízkého počtu odhalených případů pak můžeme hledat v tom, že africká populace je ve srovnání s evropskou velmi mladá, což ji přirozeně činí vůči nemoci rezistentnější. Tuto konstrukci ale zpochybňuje fakt, že respiračními problémy v Africe v důsledku obecně horšího zdravotního stavu běžně trpí řada lidí. Přičteme-li déle to, že mnozí vůbec nechodí k lékaři, opět se vracíme k argumentu, že o řadě covid pozitivních pacientů zdravotnické systémy ani neví. 

Mnozí Afričani k lékaři nechodí, protože na něj nemají peníze. Jiní se svými neduhy chodí k tradičním léčitelům. V Africe je ale rovněž rozšířená řada nemocí, které místní považují za podstatnější: ebola, spalničky, malárie či nemoci typu trachom, jež jsou nejčastější příčinou slepoty v rozvojovém světě. Covid-19 tak je další, nikoliv však jedinou či dokonce nejvážnější hrozbou, které místní musí čelit. 

Většina afrických států zavedla v reakci na první potvrzené případy řadu opatření po vzoru západních zemí. Vedle podpory hygienických opatření, zákazu shromažďování a dokonce i nočního vycházení a omezení leteckého spojení to byla také informační kampaň o nutnosti omezení sociálních kontaktů a dodržování karantény. 

Naplňování těchto opatření ale v praxi naráží na zcela praktická omezení typu nedostatku čisté tekoucí vody — ta navíc slouží přednostně k pití a vaření. Obdobně mnozí lidé nemohou trávit karanténu doma, když žádné „doma“ nemají, případně přebývají ve slumu typu Kibera v okolí keňského Nairobi, kde na pár metrech čtverečních tísní několik lidí pohromadě. 

Uvedená nařízení není třeba označovat za nerealistická či dokonce směšná vzhledem k realitě, která v řadě zemí panuje, ale je třeba vnímat jejich limity. Jedná se o správný krok na cestě ke zlepšování života běžných Afričanů a posilování místních zdravotních systémů, které v důsledku vnějšího tlaku zavádějí vyšší standardy. Nicméně hledat v africkém přístupu ke covid-19 inspiraci či důvod k optimismu, by bylo nepřesné.

Otázkou pochopitelně zůstává, jak se situace promění v důsledku rostoucího tlaku na otevření strádajících ekonomik. Situace se může rychle proměnit, nicméně je třeba si realisticky přiznat, že místní obyvatelé považují jiná témata za podstatnější, než je řešení pandemie covid-19. 

    Diskuse