Libanon po výbuchu: protestující se domohli pádu vlády, systém však přežívá
Petr JedličkaLiknavý přístup Dijábova kabinetu k objasnění bejrútské exploze i záchranným pracem podnítil další nepokoje. Premiér nakonec ustoupil a sám rezignoval. O novém kabinetu ale rozhoduje parlament a ten ovládají stejné skupiny jako exekutivu.
Minulý rok nestačily tři měsíce, nyní stačily tři dny. Vláda premiéra Hasana Dijába ustoupila tlaku bouřlivých protestů a podala demisi. Stalo se tak v pondělí 10. srpna, šest dní po ohromném výbuchu dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Právě výbuch, resp. vývoj po něm, je podle kritiků vlády kolosálním důkazem zkorumpovanosti a nefunkčnosti současného libanonského systému, založeného na dělbě moci mezi hlavní politické, náboženské a mocenské formace.
O korupci hovořil v rezignační řeči i premiér Dijáb: „(Korupce v Libanonu) je větší než sám stát (…) a ode změny nás dělí tlustá zeď plná ostnů; zeď, jíž neustále zpevňuje třída, která používá všechny špinavé prostředky, aby uhájila své zisky (…) My se dnes podvolujeme vůli lidu volajícího k odpovědnosti ty, kteří mohou za poslední katastrofu. Podvolujeme se touze po skutečné změně,“ uvedl ve svém projevu.
O zanedbání, korupci a nefunkčnosti systému se mluví v souvislosti s výbuchem proto, že zabavený dusičnan amonný ležel v přístavním skladu od roku 2014. Jeho konfiskací z jedné lodi začal letitý soudní spor, který svými intervencemi protahovaly různé nátlakové skupiny. Důležitá přísada hnojiv, ale i průmyslových výbušnin, přitom nebyla náležitě zabezpečena, na což různí pracovníci přístavu soustavně upozorňovali.
Výbuch sám zdemoloval velkou část bejrútského přístavu i přilehlých čtvrtí. Na následky zranění zemřelo do dnešního dne více než 220 osob, 110 dalších se ještě pohřešuje. Výše bezprostředních škod je odhadována na tři miliardy dolarů, po započtení dalších důsledků pro ekonomiku pak na patnáct miliard.
Libanonský stát nebyl schopen zajistit ani dostatečnou pomoc lidem, kteří při výbuchu přišli o bydlení, ani úklid trosek. O vše se museli postarat spontánně řadoví Libanonci. A, jak se ukázalo v posledních dnech, zástupci úřadů a různí ozbrojenci komplikovali dokonce i práci zahraničním záchranářům.
„Libanonský systém se často popisuje jako dělba moci mezi hlavní náboženské skupiny, maronitské křesťany, sunnity a šíity. Ve skutečnosti má ale blíže k oligarchii. Je tu více než patnáct skupin, z nichž každá kontroluje část státního aparátu. Často mezi sebou bojují, ale jejich společným zájmem je zachování současného systému. Nechtějí tak dopustit jeho změnu, přestože v mnoha ohledech objektivně selhává,“ hlásil do pondělního vysílání BBC Tom Bateman, blízkovýchodní dopisovatel stanice.
Libanon zažil v posledním roce velkou krizi bankovnictví a měny. Následovaly mohutné protesty kvůli daňové politice a správě státu obecně. V zimě pak vypukly dílčí hladové bouře a na jaře přibyly ještě sociální problémy spojené s epidemií koronaviru.
Dijábova vláda nastoupila do úřadu před devíti měsíci a obecně se má za to, že ani jednu s uvedených krizí nezvládla alespoň uspokojivě. Otázkou je však, co vůbec v současném systému zvládnout mohla.
Co bude dále
Analýza●Petra Dvořáková
Místo revoluce hladové bouře? V Libanonu zasáhl Covid-19 protesty i ekonomiku
Libanonský prezident Michel Aoun přijal v úterý vládní demisi. Dijába ovšem požádal, aby on i další ministři zůstali ve funkcích až do nástupu nového kabinetu. Jaký bude, o tom rozhodne libanonský parlament. Ten přitom trpí důsledky stejných jevů jako zbytek systému.
Za určitou naději označují pozorovatelé reformní požadavky západních států, které jsou ochotny přispět na rekonstrukcí Libanonu, právě pokud se změní konkrétní věci v systému. To a souběžný tlak zdola může snad nějaký zásadnější pohyb ještě vyvolat.
Sami protestující spatřují východisko v nepolitické „vládě odborníků“. Analytikové však připomínají, že většina vlivných skupin ve státě má vlastní ozbrojené složky a tyto odzbrojit se jeví v současnosti takřka nemožné.
V Libanonu mají své zájmy i všechny okolní mocnosti. Při velkém vyhrocení si lze tak v zemi představit i syrský nebo libyjský scénář. Velká část problémů dnešního Libanonu má přitom kořeny právě v poslední občanské válce. Vedla se v letech 1975 až 1990 a zničila nejen prosperující hospodářství, ale i více než 120 tisíc životů.
