Když jsem letos v únoru jela během svého posledního libanonského víkendu do Bejrútu, vrcholky pohoří Libanon, dělícího pobřeží od východního údolí Bikká, se ztrácely v husté sněhové bouři. Dodávka, kterou jsem jela — chybějící veřejnou dopravu zde nahrazují soukromí řidiči — po půl hodině jízdy zastavila. 

Zprvu jsem se domnívala, že řidič obléká kola vozu do sněžných řetězů, ale po nekonečně dlouhém čekání na nic jsme se začali vracet do Chtoury, městečka, poblíž nějž jsem bydlela. Silnici v horách totiž kvůli bouři uzavřeli. Chystala jsem se vystoupit, ale řidič mi naznačil, ať se posadím zpátky. „Bejrút, Bejrút,“ přesvědčoval mě za pokyvování hlavou, že do cílové stanice přeci jen dojedeme.

Zatímco obvykle trvalo zdolání čtyřiačtyřiceti kilometrů z Chtoury do libanonské metropole hodinu a stálo pět tisíc libanonských liber, tehdy asi devadesát korun, tentokrát jsme se museli vyhnout horám oklikou, která zabrala pět hodin, načež nás řidič zkasíroval o trojnásobek obvyklé ceny.

Táž situace se opakovala následující den při cestě zpět do údolí Bikká. Poté, co jsem konečně vystoupila ve Chtouře, jsem zatoužila dopřát si před návratem do domu plného lidí chvilku samoty v kavárně. Jenže Chtoura není Bejrút a kavárny zde neexistují. 

Otráveně jsem se loudala předčasnou zimní tmou a rostla ve mně frustrace ze skutečnosti, že zde nic nefunguje, tak jak jsem já, zhýčkaná evropským pořádkem, zvyklá. Respektive že tu vše funguje podobně jako výprava z Chtoury do Bejrútu ve sněhové bouři.

Vtom mi pokynula partička postarších mužů s knírky, kteří vysedávali ve sterilním obchodě s cigaretami, ať vstoupím dovnitř. Uvařili mi vytouženou kávu, ukázali mi fotografie svých dětí, věnovali mi krabičku milovaných cigaret značky Cedr a popřáli šťastný život. 

Uvolněná bezprostředností libanonské pohostinnosti jsem posléze nasedla do prázdné dodávky, abych se svezla poslední tři kilometry domů. Když jsem se u cíle chystala řidiči, s nímž jsem si stačila vyměnit sotva pár milých slov, zaplatit, gestem ruky mně zastavil: „Dnes mi nic neplať. To máš od boha.“

Vystoupila jsem již nejméně posté okouzlená tím, že jsem, kde jsem. V zemi, kde sice nefungují základní veřejné služby, elektřinou počínaje, zdravotnictvím konče, ale kde oproti tomu spolehlivě funguje nezištná lidskost, každodenně prostupující náhodná setkání cizích lidí.

Mrakodrapy mezi bídou

Svůj poslední víkend v Bejrútu jsem zčásti tak jako vždy strávila poflakováním se po čtvrti Mar Mikhael, barevném šik světě galerií, designových obchodů, restaurací, a především nočního života. Do baru v Mar Mikhael jsem pro nepřízeň cen — malé pivo zde vycházelo na osm tisíc libanonských liber, tehdy asi sto třicet korun — zavítala všeho všudy jednou. 

Nikdy se mi však nezajedlo ztrácet se v úzkých uličkách, pozorovat pestrost a světla a nastrojené klábosící lidi, naslouchat přiopilému šumu a objevovat nová zákoutí místa, které ještě patnáct let zpátky platilo za nezajímavou průmyslovou, převážně arménskou, čtvrť. Paradoxně nejvíce času jsem v předraženém Mar Mikhael strávila v noci, za níž jsme s libanonskými přáteli neměli v Bejrútu kde přespat, pročež jsme si ustlali na zemi jednoho ze zastrčených prázdných domů.

Opuštěných, nedostavěných či poničených domů stojí v Libanonu přehršel. Dílem kvůli občanské válce, ukončené v roce 1990, dílem kvůli konfliktu s Izraelem z roku 2006, dílem kvůli krizi realitního trhu, který to na konci předešlé dekády přehnal s optimismem a rozpukem. Právě přítomnost chátrajících a vybydlených domů se zároveň podílí na rozmanitosti, která cizince na Bejrútu fascinuje. 

Bejrút znamená načančané podniky v Mar Mikhael i skleněnou pýchu mrakodrapů a kamenné kostelní zdi v centru. Stejně tak Bejrút znamená palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatíla, kde deky neumně zakrývají kusy chybějících stěn, slumy na kraji města obývané nejchudšími Libanonci či africkými migranty, kde zděné stěny chybí úplně, a stopy kulek v omítkách domů, které se od války dosud nedočkaly opravy.

Všechny podoby Bejrútu přitom koexistují vedle sebe: moderní výškové budovy nezřídka vyrostly v těsné blízkosti historických budov, starý kostel mnohdy sousedí s rozpadajícím se domem. Jedním ze symbolů metropole se koneckonců stala ruina nad centrálním náměstím Mučedníků, známá jako „Vejce“. Temná prostřílená kopule kdysi oblíbeného kina, které úplně chybí zadní zeď, je tím jediným z nikdy nedostavěného zábavního komplexu, co nepadlo za oběť občanské válce.

Krize jako pečínka

Úkol poválečné rekonstrukce bejrútského centra připadl jediné stavební firmě Solidere, v níž má, v souladu se zkorumpovaným poválečným vývojem země, podíl bývalý premiér Rafík Harírí. Společnost Solidere se při rozhodování mezi možnostmi „zbourat či opravit“ až příliš často zvolila chvástání se moderními budovami bez duše — tedy první možnost. Zároveň Bejrút přetvořila v město členěné nespočtem checkpointů, ostnatých drátů a betonových zdí, tedy nesmírně nepřátelské vůči chodcům.

Prostory některých kdysi úchvatných, dnes rozpadajících se budov, ať už Vejce či Velkého divadla, během loňských protestů příznačně vzkřísili až demonstranti, kteří v nich pořádali promítání filmů či techno party. Co se oku cizincovu dosud jevilo jako okouzlující nepřehledná džungle všeho, bylo vždycky především zrcadlem extrémně nerovných poměrů v zemi. Autorka Julia Tierneyová před pěti lety psala o Bejrútu jako o lekci pro poválečnou Sýrii, jak neobnovovat válkou postižená města.

Celý Libanon je zároveň obrovskou výstražnou lekcí, jak neřídit válkou postiženou zemi. Již třicet let se čím dál patrněji ukazuje, že libanonští pováleční lídři vnímají i tu nejhorší krizi jako pečínku, kterou mohou rozporcovat a rozprodat mezi soukromé firmy, v nichž mají podíl — třeba zmíněné společnosti Solidere nebo bankám, od nichž si vláda s nevýhodnými úroky půjčila nehorázné sumy na obrodu země. 

Většina obyvatel mezitím čím dál víc strádá. Už v květnu vláda připouštěla, že v důsledku gradující krize potřebují pomoc až tři čtvrtiny Libanonců.

Beirutshima

Naprostá neschopnost vedení země vyústila ve výbuch dusičnanu amonného v bejrútském přístavu, který zde byl „provizorně“ skladován od svého zabavení z lodě mířící do Mozambiku v roce 2014. Obyvatelé Libanonu tentokrát nezaplatili za bezohlednost politiků „pouze“ znehodnocením úspor či hladem, ale i 171 životy. Přibyla další opuštěná torza budov. O domov přišlo v ani ne sedmimiliónové zemi 300 tisíc lidí.

Mezi nejpostiženější čtvrti patří právě k přístavu protilehlé a navzdory moru gentrifikace populární čtvrti Mar Mikhael a sousední Gemmayzeh. Výbuch připravil o život i ceněného francouzského architekta Jeana Marca Bufilse, tedy autora Východní vesnice, jedné z ikonických staveb v Mar Mikhael. Cool kouzlo čtvrti se ve vteřině rozpadlo. 

Internetem se šíří snímky lidí, kteří uprostřed úlomků okenních rámů ve svém rozpadajícím se bytě sedí s letargickým výrazem na pohovce. Mnohé z nich výbuch připravil i o léta budovanou restauraci či obchod, z nichž značná část už předtím vzhledem k tuzemské ekonomické krizi přežívala především díky zahraniční poptávce. Zbídačenost Bejrútu ilustruje Twitterem se šířící hashtag #Beirutshima.

Dokonce ani sami Libanonci nemohou po třech dekádách nespravedlností uvěřit, kam až nekompetentnost státní správy zašla. V momentě výbuchu se mnozí obávali, že se právě ocitli ve válce, a teorie o útoku Izraele na pozice Hizballáhu se šíří internetem doteď. 

Jeden libanonský vtip koneckonců praví, že bůh daroval Libanonu překrásné hory, pláže, úrodnou půdu, ovocné sady a kreativní krásné obyvatele. A pak si uvědomil, že ráj je určen pro posmrtný život — a tak dal vzniknout jeho sousedním zemím. 

Přestože sousední země, tedy Sýrie a Izrael, skutečně měly na nejedné libanonské krizi zásadní podíl, poslední dobou Libanon válčí nejvíce sám se sebou, respektive se svou politickou elitou. Nezabezpečené skladování potenciálně výbušného materiálu do současného způsobu správy země bohužel dokonale zapadá. Podle informací Al Džazíry měli dokonce zaměstnanci přístavu zaslat jak premiérovi, tak prezidentovi dopis, v nichž varovali, že doličných 2750 tun dusičnanu amonného může v případě výbuchu “zničit Bejrút”.

Zdá se, že Libanonu už skutečně nezbývá nic jiného než lidskost a solidarita jeho obyvatel. Spoušť v ulicích neuklízí stát, ale dobrovolníci z revolučního hnutí, občanských organizací a řadových obyvatel.

Už nejsme odolní, jsme traumatizovaní

O bejrútské explozi někteří píší jako o poslední kapce, která konečně otřese s poválečným statem quo. Do ulic vzápětí vyrazili demonstranti, v důsledku události už odstoupila vláda.

Jenže jedna vláda, vláda Sáda Harírího, odstoupila i vloni v říjnu, těsně po počátku demonstrací. Vystřídala ji nyní odstupující vláda Hasana Dijába, bývalého ministra školství a dalšího zástupce establishmentu, opírající se o podporu Hizballáhu. Země se ve spirále inflace, devalvace měny a jiných špatných zpráv věru točit nepřestala, ba, nořila se hlouběji do krize. Rezignace vlády koneckonců neznamená změnu v parlamentu.

Ani rozsah demonstrací se zatím nezdá být revoluční. Hovoří se o deseti tisících účastníků — vloni v říjnu se přitom jejich počet šplhal k milionu. Ti, kteří se ve víře v možné lepší zítřky vydali volat po spravedlnosti do ulic, se teď — tak jako předtím — potýkají se slzným plynem a gumovými kulkami bezpečnostních složek.

Vedle toho se v souvislosti s bejrútským výbuchem často píše o tom, jak jsou Libanonci odolní. Zvládli občanskou válku, zvládli okupaci syrskými vojsky, zvládli konflikt s Izraelem i nápor téměř dvou milionů syrských a palestinských uprchlíků.

„Víte co? Ne, už nejsme odolní a není naší povinností utírat a uklízet suť a krev, kterou způsobili ti, co vysedávají v domech za miliony dolarů. Tohle je součást problému, necháme je to udělat a pak vždycky dojdeme k závěru, že je to ok a všechno postavíme znovu, rozmazlili jsme je! (…) Všichni jsme traumatizovaní nebo popíráme sami sebe. Nemám zájem v této zemi zkázy cokoliv znovu stavět,“ píše mezitím na Facebook aktivistka a turistická průvodkyně Mira Minkara Hu, zatímco se pokouší ze svých věcí vytřást střepy. Je jednou z těch, jejichž byt se změnil v trosky…

Po celý týden od exploze představovala Mira jediného člověka, kterého znám a kterého výbuch přímo zasáhl. Ostatní lidé z Libanonu mi naštěstí odpovídali, že jsou v pořádku a že v Bejrútu pomáhají s nápravou nastalého chaosu.

Teprve včera v noci mě svědomí po měsících mlčení přimělo kontaktovat i člověka, který mi v Libanonu nevědomky, ale přece, svým činem ublížil. „Přišli jsme o mou sestru,“ odpověděl mi.

V tu chvíli jsem mu odpustila. Čím je však mé odpuštění ve srovnání s katastrofou, která Libanon postihla? Čím je mé odpuštění ve srovnání s pocity Libanonců, které v reportáži Guardianu obyvatelka Bejrútu Jana Salehová vyjádřila při pohledu na trosky slovy: „Netuším, co dělat a cítím se tak bezvýznamně. Cítím totiž, že ať udělám cokoliv, nebude to stačit.“

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.