Když jsem letos v únoru jela během svého posledního libanonského víkendu do Bejrútu, vrcholky pohoří Libanon, dělícího pobřeží od východního údolí Bikká, se ztrácely v husté sněhové bouři. Dodávka, kterou jsem jela — chybějící veřejnou dopravu zde nahrazují soukromí řidiči — po půl hodině jízdy zastavila. 

Zprvu jsem se domnívala, že řidič obléká kola vozu do sněžných řetězů, ale po nekonečně dlouhém čekání na nic jsme se začali vracet do Chtoury, městečka, poblíž nějž jsem bydlela. Silnici v horách totiž kvůli bouři uzavřeli. Chystala jsem se vystoupit, ale řidič mi naznačil, ať se posadím zpátky. „Bejrút, Bejrút,“ přesvědčoval mě za pokyvování hlavou, že do cílové stanice přeci jen dojedeme.

Zatímco obvykle trvalo zdolání čtyřiačtyřiceti kilometrů z Chtoury do libanonské metropole hodinu a stálo pět tisíc libanonských liber, tehdy asi devadesát korun, tentokrát jsme se museli vyhnout horám oklikou, která zabrala pět hodin, načež nás řidič zkasíroval o trojnásobek obvyklé ceny.

Táž situace se opakovala následující den při cestě zpět do údolí Bikká. Poté, co jsem konečně vystoupila ve Chtouře, jsem zatoužila dopřát si před návratem do domu plného lidí chvilku samoty v kavárně. Jenže Chtoura není Bejrút a kavárny zde neexistují. 

Otráveně jsem se loudala předčasnou zimní tmou a rostla ve mně frustrace ze skutečnosti, že zde nic nefunguje, tak jak jsem já, zhýčkaná evropským pořádkem, zvyklá. Respektive že tu vše funguje podobně jako výprava z Chtoury do Bejrútu ve sněhové bouři.

Vtom mi pokynula partička postarších mužů s knírky, kteří vysedávali ve sterilním obchodě s cigaretami, ať vstoupím dovnitř. Uvařili mi vytouženou kávu, ukázali mi fotografie svých dětí, věnovali mi krabičku milovaných cigaret značky Cedr a popřáli šťastný život. 

Uvolněná bezprostředností libanonské pohostinnosti jsem posléze nasedla do prázdné dodávky, abych se svezla poslední tři kilometry domů. Když jsem se u cíle chystala řidiči, s nímž jsem si stačila vyměnit sotva pár milých slov, zaplatit, gestem ruky mně zastavil: „Dnes mi nic neplať. To máš od boha.“

Vystoupila jsem již nejméně posté okouzlená tím, že jsem, kde jsem. V zemi, kde sice nefungují základní veřejné služby, elektřinou počínaje, zdravotnictvím konče, ale kde oproti tomu spolehlivě funguje nezištná lidskost, každodenně prostupující náhodná setkání cizích lidí.

Mrakodrapy mezi bídou

Svůj poslední víkend v Bejrútu jsem zčásti tak jako vždy strávila poflakováním se po čtvrti Mar Mikhael, barevném šik světě galerií, designových obchodů, restaurací, a především nočního života. Do baru v Mar Mikhael jsem pro nepřízeň cen — malé pivo zde vycházelo na osm tisíc libanonských liber, tehdy asi sto třicet korun — zavítala všeho všudy jednou. 

Nikdy se mi však nezajedlo ztrácet se v úzkých uličkách, pozorovat pestrost a světla a nastrojené klábosící lidi, naslouchat přiopilému šumu a objevovat nová zákoutí místa, které ještě patnáct let zpátky platilo za nezajímavou průmyslovou, převážně arménskou, čtvrť. Paradoxně nejvíce času jsem v předraženém Mar Mikhael strávila v noci, za níž jsme s libanonskými přáteli neměli v Bejrútu kde přespat, pročež jsme si ustlali na zemi jednoho ze zastrčených prázdných domů.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.