Naděje spojované s prvními libanonskými volbami od roku 2009 se ukázaly jako předčasné. Přestože se o poslanecké posty poprvé ucházely desítky občanských kandidátů bez tradičního sektářského a klanového zázemí, do parlamentu se nakonec probojoval jediný. Respektive jediná: novinářka a aktivistka Paula Yacoubianová z široké koalice Kelna Watani („Všichni jsme jeden národ“). Za podezřelých okolností těsně neuspěla feministická spisovatelka Džúmana Haddádová.

Úspěch naopak už několik hodin po uzavření volebních místností slavilo radikální šíitské hnutí Hizballáh, které se může opřít o podporu Íránu, a jehož ozbrojené křídlo už několik let bojuje v sousední Sýrii na straně prezidenta Bašára Asada. Samotné hnutí s pevnou základnou na jihu Libanonu sice významně poslanecké řady nerozšíří, dobře si ale vedli jeho spojenci z šíitské strany Amal a z menších křesťanských a sunnitských stran.

Zklamání musel vedle občanských kandidátů a kandidátek pociťovat dosavadní premiér Saad Harírí, jehož sunnitské a Saúdské Arábii nakloněné Hnutí budoucnosti přišlo o třetinu křesel. Přesto zůstává nejsilnější stranou ve zcela rozdrobeném parlamentu, a jelikož je post premiéra vyhrazen právě sunnitskému muslimovi, dá se očekávat, že se na něm Harírí v příštích letech udrží.

Zklamání občanské společnosti

Libanonská politika je od nezávislosti určována podle složitého sektářského klíče, kdy se všechny významné funkce ve státě rozdělují mezi jedenáct oficiálně uznaných náboženských menšin. Kromě postu premiéra se to týká i prezidenta nebo předsedy parlamentu, na základě náboženských kvót jsou voleni poslanci.

↗

Poslanci v libanonských volebních obvodech jsou i po poslední reformě rozděleni na základě náboženských kvót mezi celkem 11 uznaných menšin. Foto Middle East Eye

Prakticky stejně velkou roli jako náboženská příslušnost dlouhodobě hrají rodinné vazby, kdy se ve vedení největších politických stran střídají nejbližší příbuzní. Premiér Saad Harírí tak například do země nastoupil po zavraždění svého otce Rafíka, Wálida Jumblatta nedávno v čele drúzské Pokrokové socialistické strany vystřídal jeho syn Taymour, předseda křesťanského Volného vlasteneckého hnutí Gebran Bassil je pro změnu zetěm libanonského prezidenta Michela Aouna.

Libanonská občanská společnost, na čas probuzená masovými protesty proti neschopnosti vlády vyřešit krizi se svozem odpadu, si spojovala jisté naděje s novým volebním zákonem, který zavedl systém poměrného zastoupení. Největší koalici Kelna Watani se podařilo do 128 členného parlamentu postavit celkem 66 kandidátů napříč náboženskými vyznáními, o poslaneckou funkci se ucházelo také rekordních čtyřiaosmdesát žen; ve stávajícím Národním shromáždění dosud zasedaly pouze čtyři.

Optimistické odhady počítaly se zvolením deseti, možná až patnácti kandidátů bez příslušnosti k nábožensky a dynasticky založené tradiční straně. K tomu však nedošlo. Předběžné výsledky předpovídaly vítězství třech takových kandidátů a kandidátek, po vyhlášení konečných výsledků se ukázalo, že na poslanecký mandát dosáhne pouze oblíbená novinářka Paula Yacoubianová. Ta si vydobyla respekt občanské společnosti důslednou obranou rovných práv žen a mužů a organizací kampaně na pomoc desítkám tisíc znevýhodněných rodin v Libanonu.

Nerovné podmínky

Občanským aktivistům se ani přes obrovské osobní nasazení a využití sociálních sítí nepodařilo mobilizovat dostatek voličů. Celková účast nedosáhla na padesát procent a nejnižší byla paradoxně právě v klíčových liberálních obvodech, jako je převážně křesťanský Bejrút 1, kde se pohybovala pod čtyřiceti procenty. Velká část Libanonců se oprávněně domnívala, že ani nový volební systém nepřinese spravedlivější reprezentaci

Kandidáti mimo prostředí tradičních stran zároveň čelili vyloženě diskriminačním podmínkám. Vést kampaň zaprvé v zemi předpokládá obrovské finanční náklady: jen samotná registrace do sněmovních voleb vyžaduje částku 5 500 amerických dolarů (minimální mzda v zemi je pro představu 450 dolarů), několik minut vysílacího času na soukromých televizních stanicích pak stojí tisíce až desetitisíce dolarů.

Relativně běžnou součástí volební kampaně v Libanonu jsou ovšem i otevřeně nekalé praktiky. Během nedělního hlasování bylo zaznamenáno na sedm tisíc nesrovnalostí, od rozdávání peněz voličů před volebními místnostmi, přes výhružky násilím konkurenčním kandidátům, až po manipulaci s hlasy. Kvůli ozbrojeným potyčkám mezi křesťanskými frakcemi v Zahlé na východě země musela být například nasazena armáda.

Podezřelá prohra Džúmany Haddádové zase do bejrútských ulic v pondělí odpoledne vyhnala na tisíc demonstrujících. Slavná autorka Haddádová byla nejprve všemi hlavními televizními stanicemi a novinami prohlášena budoucí poslankyní, aby ji po přepočtu hlasů těsně vystřídal kandidát prezidentova Volného vlasteneckého hnutí. Protestující nyní požadují opětovný přepočet pod nezávislým dohledem, protože se domnívají, že tradiční strany nedokázaly překousnout vítězství otevřené ateistky a angažované feministky.

Další výsledky

Zatímco libanonští aktivisté demonstrují, mezinárodní pozornost se upírá na posílení spojenců Hizballáhu, kterým se společně podařilo získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Duchovní i politický vůdce Hizballáhu, šejch Hasan Nasralláh, označil výsledky za „obrovské politické, parlamentní a morální vítězství“.

Silnější Hizballáh bezpochyby poškodí Libanon u západních spojenců a je možné, že povede ke snížení americké vojenské a humanitární pomoci. Opět naopak posílí vliv Íránu, který hnutí částečně financuje a používá jej jako prodlouženou ruku svých zájmů na Blízkém východě. Očekává se zhoršení vztahů se sousedním Izraelem, s nímž šíitští radikálové v minulosti opakovaně válčili. Izraelský ministr školství Naftali Bennet už se na Twitteru nechal slyšet, že „Libanon se nyní rovná Hizballáh“.

Je nicméně třeba zdůraznit, že vládnutí v Libanonu vyžaduje široký konsensus mezi jednotlivými komunitami a obvykle dvoutřetinovou většinu parlamentu, což dává Hizballáhu spíše sílu vetovat nepříjemné návrhy, než zcela dominantní politické postavení. V každém případě bude muset znovu vzniknout vláda národní jednoty, na níž by se radikální šíitské hnutí tak jako tak podílelo. Aliance se navíc v Libanonu často a účelově mění na základě současné situace, není proto jasné, jak dlouho se může Hizballáh spoléhat třeba na dobré vztahy s největším křesťanským Volným vlasteneckým hnutím prezidenta Michela Aouna a s dalšími momentálními spojenci.

Další informace

• Deutsche Welle. Lebanon election: Can independents offer a real alternative?
• The Globe and Mail. Hezbollah-led group’s gains in Lebanese election a win for Iran
• Middle East Eye. Lebanon: Election day sees intense rhetoric amid low turnout