Naděje spojované s prvními libanonskými volbami od roku 2009 se ukázaly jako předčasné. Přestože se o poslanecké posty poprvé ucházely desítky občanských kandidátů bez tradičního sektářského a klanového zázemí, do parlamentu se nakonec probojoval jediný. Respektive jediná: novinářka a aktivistka Paula Yacoubianová z široké koalice Kelna Watani („Všichni jsme jeden národ“). Za podezřelých okolností těsně neuspěla feministická spisovatelka Džúmana Haddádová.

Úspěch naopak už několik hodin po uzavření volebních místností slavilo radikální šíitské hnutí Hizballáh, které se může opřít o podporu Íránu, a jehož ozbrojené křídlo už několik let bojuje v sousední Sýrii na straně prezidenta Bašára Asada. Samotné hnutí s pevnou základnou na jihu Libanonu sice významně poslanecké řady nerozšíří, dobře si ale vedli jeho spojenci z šíitské strany Amal a z menších křesťanských a sunnitských stran.

Zklamání musel vedle občanských kandidátů a kandidátek pociťovat dosavadní premiér Saad Harírí, jehož sunnitské a Saúdské Arábii nakloněné Hnutí budoucnosti přišlo o třetinu křesel. Přesto zůstává nejsilnější stranou ve zcela rozdrobeném parlamentu, a jelikož je post premiéra vyhrazen právě sunnitskému muslimovi, dá se očekávat, že se na něm Harírí v příštích letech udrží.

Zklamání občanské společnosti

Libanonská politika je od nezávislosti určována podle složitého sektářského klíče, kdy se všechny významné funkce ve státě rozdělují mezi jedenáct oficiálně uznaných náboženských menšin. Kromě postu premiéra se to týká i prezidenta nebo předsedy parlamentu, na základě náboženských kvót jsou voleni poslanci.

↗

Poslanci v libanonských volebních obvodech jsou i po poslední reformě rozděleni na základě náboženských kvót mezi celkem 11 uznaných menšin. Foto Middle East Eye