Uprchlíci jsou lidé s příběhem. Česká republika je bohužel nechce
Dalimil Petrilák, Anežka PoláškováMnozí uprchlíci ze Sýrie, kterých dnes Českou republikou prochází podstatně více než za takzvané „migrační krize“, si odsud odnesou pěkné vzpomínky díky dobrovolníkům. Zůstat tu bohužel nechtějí. Náš stát nemá mezi nimi dobrou pověst.
Do Evropy podstupují náročnou a dlouhou cestu z Turecka, někdy i přímo ze Sýrie. Uprchlíci stráví na cestě do západní Evropy, kterou z velké části absolvují pěšky, měsíc nebo dva. Těsně před svým cílem se po dvouměsíčním putování objeví na nádraží v Praze.
Policie zavedla na konci září kontroly na hranicích se Slovenskem, právě kvůli zachycení a registraci uprchlíků, kteří od června přicházejí přes Balkánskou trasu — tedy přes Řecko, Srbsko a Maďarsko do České republiky — a pokračují dál většinou do Německa.
Od června do konce září se jedná o více než dvanáct tisíc uprchlíků. Jde o největší počet lidí za posledních třicet let, protože dokonce i v roce 2015, kdy se celá česká společnost bála migrace a zvažovala vyslat na hranice ozbrojené myslivce, procházelo přes Českou republiku jen pár stovek lidí měsíčně. Nyní to je přes dvě stě lidí každý den.
Hamidovi je osmnáct. Před dvaceti dny si u tureckých hranic zranil nohy o ostnatý drát. Na začátku září v podvečer ho dobrovolníci našli spícího na zemi v parku, zabaleného do několika dek. Ostatní uprchlíci vysvětlují, že potřebuje doktora.