Do Evropy podstupují náročnou a dlouhou cestu z Turecka, někdy i přímo ze Sýrie. Uprchlíci stráví na cestě do západní Evropy, kterou z velké části absolvují pěšky, měsíc nebo dva. Těsně před svým cílem se po dvouměsíčním putování objeví na nádraží v Praze.

Policie zavedla na konci září kontroly na hranicích se Slovenskem, právě kvůli zachycení a registraci uprchlíků, kteří od června přicházejí přes Balkánskou trasu — tedy přes Řecko, Srbsko a Maďarsko do České republiky — a pokračují dál většinou do Německa.

Od června do konce září se jedná o více než dvanáct tisíc uprchlíků. Jde o největší počet lidí za posledních třicet let, protože dokonce i v roce 2015, kdy se celá česká společnost bála migrace a zvažovala vyslat na hranice ozbrojené myslivce, procházelo přes Českou republiku jen pár stovek lidí měsíčně. Nyní to je přes dvě stě lidí každý den.

Hamidovi je osmnáct. Před dvaceti dny si u tureckých hranic zranil nohy o ostnatý drát. Na začátku září v podvečer ho dobrovolníci našli spícího na zemi v parku, zabaleného do několika dek. Ostatní uprchlíci vysvětlují, že potřebuje doktora.

Dobrovolníci mladíka opatrně vzbudí. Má horečku, lehkou zimnici, nohy výrazně oteklé s množstvím hlubokých bodných ranek na lýtkách. Rány jsou silně zanícené, nikdo mu je za dvacet dní neošetřil. Protože může hrozit sepse, dobrovolníci Hamida odvážejí do nemocnice. Nemůže skoro chodit. Na cestu pár metrů z parku od nádraží k taxíku mu pomáhá několik dalších Syřanů.

V nemocnici mu lékaři rány vyčistí, převážou, předepíšou antibiotika a doporučí převaz za dva dny. Stihne ho už v Německu, nebo ho policie od hranic vrátí? Dobrovolníci zajistí nové oblečení, boty, berle a nocleh u kamaráda doma. A uhradí za něj péči v nemocnici.

Hamid ten večer není jediný. Ošetření potřebují desítky lidí denně. Rozedřené puchýře, velké zhnisané rány na nohou, neošetřené poranění po pádu ze skály, zlomené nártní kůstky, bolavá boule na boku, epilepsie nebo akutní astma bez pravidelné medikace, chřipky, horečky, alergie, vyčerpání po několika dnech bez jídla, lidé propuštění z nemocnice po autonehodě.

Všichni potřebují všechno. Jídlo, deku, oblečení, ošetření, nocleh. A to všechno pro všechny zajištují jen dobrovolníci.

V České republice nikdo ze Syřanů o azyl žádat nechce, jak už bylo řečeno, všichni směřují dál na západ. Co je důvodem? Několik faktorů. Jeden z nejdůležitějších leží v roce 2015, kdy Evropa zažívala takzvanou migrační krizi.

Česká republika se velice rychle dostala na seznam zemí, do kterých by se uprchlíci neměli pokoušet dostat. Protože migranti mezi sebou na cestě komunikují přes různé sociální sítě nebo aplikace, po několika týdnech se vzájemně informovali o tom, že česká policie zavírá uprchlíky včetně žen a dětí do detencí, které se podobají spíše vězení, odebírají mobilní telefony a často i peníze.

Na balkánské trase kolovala mapa, na které byla ve Vídni nakreslená šipka směrem na Mnichov a přeškrtnutá Praha, aby se nikdo nepokusil nasednout na vlak směr Břeclav. Od té doby je Česká republika na černé listině — a přestože naše ekonomika nutně potřebuje zaměstnance na pozice různých kvalifikací, česká vláda nedělá nic pro to, aby se pokusila uprchlíkům vysvětlit, že i naše země je bezpečná, relativně bohatá a má zájem o lidi, kteří by byli ochotni zde zůstat dlouhodobě. Místo toho česká policie uprchlíky jen zaregistruje, odebere otisky prstů a vydá výjezdní příkaz k opuštění republiky do třiceti dnů.

Proč se Syřané do Evropy opět vydávají ve zvýšených počtech? Stojí za tím zhoršující se situace v Turecku, kde kvůli nadcházejícím volbám sílí protiuprchlická rétorika — a v kombinaci s ekonomickou krizí se jedná o smrtící koktejl. Turecko proto přestává uprchlíkům tolik bránit v odchodu do Řecka nebo Bulharska.

V návaznosti na to Maďarsko polevilo v zachytávání uprchlíků na svém území a protože Rakousko, které letos registruje již 45 tisíc migrantů, zpřísňuje hraniční kontroly již delší dobu, pašeráci a převaděči lidí se orientují na Slovensko a Českou republiku.

Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) najednou volá po celoevropské diskuzi a řešení a tvrdí, že situaci neumí vyřešit Česká republika sama. To je velká pravda, ale když se podíváme na to, jak čeští politici v roce 2015 říkali, že migraci si má vyřešit samo Řecko nebo Itálie a že střední Evropu to nezajímá, je to tragikomická otočka.

Česká republika navíc blokovala všechny návrhy na evropské řešení migrace celých sedm let. Dokud migranti nedorazili i k nám.

Na konci září už dobrovolnické směny na hlavním nádraží v Praze denně posilují studenti medicíny, kteří se do noci věnují nemocným a zraněným. Velmi aktivně se zapojil i kolektiv Food Not Bombs, který pravidelně vaří horkou polévku pro stovku lidí.

Syřané žijící v České republice dlouhodobě denně na nádraží tlumočí, shánějí materiální pomoc, připravují jídlo a syrští lékaři poskytují odbornou pomoc. Navíc se díky velké pomoci zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Laurenčíkové stal malý zázrak a podařilo se přes Správu železnic zajistit vyhřívaný vagon. Uprchlíci už nemusí přespávat v noci na studené zemi venku v teplotách pod deset stupňů celsia.

Dobrovolníci vlak přes noc hlídají a po páté ráno spící Syřany budí písněmi světoznámé zpěvačky Fairuz, nalévají horký sladký čaj a rozdávají snídani. Uvolnění, odpočinek a nesmírný vděk je další z článků příběhu cesty běženců na Západ, který se uprchlíkům vtiskne do tváře.

A snad zanechá alespoň malou pozitivní vzpomínku na Českou republiku, ale bohužel jen vzpomínku. Česká společnost by navzdory výrokům mnohých politiků potřebovala uprchlíkům mnohem více pomáhat, a to jak z důvodů ekonomických, tak z důvodů sociálních.