Deset let ve válce, šest let na útěku. Evropa se k syrským uprchlíkům pořád staví zády
Martin RozumekOd počátku občanské války v Sýrii uplynulo deset let a na situaci milionů uprchlíků se nic nezměnilo k lepšímu. Evropské státy nadále ignorují Ženevskou úmluvu, řeší uzavírání hranic a rychlejší deportace a Syřané marně čekají na azyl.
Bilance syrské války je po deseti letech doslova otřesná. Ke konci roku 2020 je podle britské dokumentační Syrské observatoře pro lidská práva hlášeno celkem 387 118 obětí syrské války, z toho 116 911 civilistů. K tomu je nutno připočíst 205 300 lidí, kteří jsou nezvěstní a pravděpodobně mrtví, včetně 88 tisíc civilistů, kteří byli umučeni ve vládních syrských věznicích a celách předběžného zadržení. Syrská města jsou zničená, rozbombardovaná.
Původce tohoto zla, diktátor Bašár Asad, je i po deseti letech stále u moci, kde ho svými vojáky a bombami drží u kormidla jiný zločinec — Vladimir Putin. Podle údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) konflikt také vyhnal z domovů neuvěřitelných 13,3 miliónů Syřanů, z nichž 6,7 miliónů se nachází mimo své domovy uvnitř Sýrie a 6,6 miliónů za syrskými hranicemi. V samotné Sýrii žije podle dat OSN aktuálně 70 procent Syřanů pod hranicí chudoby. Jen Turecko přijalo na své území3,6 miliónu Syřanů.
V Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU) jsme během téměř třiceti let fungování vždy pomáhali uprchlíkům ze Sýrie. Většinou Kurdům, představitelům opozice či novinářům, kteří se ocitli v nemilosti syrského režimu a tím pádem v nebezpečí zmizení či rovnou zabití. Syrská občanská válka však přinesla do naší práce nový rozměr, a to zejména kvůli často hysterickým reakcím na příchod uprchlíků z této války do Evropy, kterých nakonec dorazilo cca 1,1 miliónu.
Syřané vyčkávali a pak se dali do pohybu
Takzvaná evropská uprchlická krize v souvislosti se syrskými uprchlíky, kterou osobně za žádnou krizi nepovažuji, začala hýbat evropskou politikou a zeměmi v roce 2015.
Prvních několik let války Syřané vyčkávali uvnitř vlastní země nebo v jejím blízkém okolí. Doufali, že arabské jaro změní také jejich zemi a budou se moci brzy vrátit. Tyto naděje vzaly za své po ruské vojenské intervencí v roce 2015, kdy letecké útoky mířily nejen na povstalce, ale velmi často také na školy, nemocnice, uprchlíky. Statisíce lidí se daly do pohybu a směřovaly do bezpečí Evropy; tranzitní země v podstatě rezignovaly na azylová řízení a naopak vypravovaly vlaky s cílem rychle se uprchlíků zbavit. Také proto, že jim bylo jasné, že tito lidé mají nárok na azyl, a musely by se tedy o ně postarat.
Německá kancléřka Angela Merkelová správně pojmenovala situaci za „mrtvý Dublin“, kdy všechna pravidla o azylové příslušnosti první země po vstupu do EU přestala platit. Současně naznačila, že Německo syrské uprchlíky vracet nebude.
Tím v podstatě zachránila populisty typu Viktora Orbána, který se na úkor Německa radostně zbavil statisíců Syřanů na svém území a ještě na strachu a boji proti uprchlíkům založil posílení své moci v Maďarsku. Ale v podstatě všechny země na balkánské trase od Řecka až po Rakousko nechaly s úlevou Syřany proudit dál, aby se jich zbavily. Jinými slovy rezignovaly na jakákoli pravidla.
Zavřená balkánská cesta, dohoda s Tureckem a hotspoty
Imperativ společné evropské odpovědi syrským uprchlíkům zněl jasně — zastavit proud uprchlíků, přestože je zjevné, že jim doma v Sýrii jde o život. A to přesto, že tu máme už sedmdesát let Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků, jejímž cílem přece bylo a je nikdy neopakovat tragédii odepření pomoci pronásledovaným a později povražděným Židům a jiným odpůrcům nacistů. Právě Ženevská úmluva garantuje pronásledovaným lidem právo a nárok na azyl a zakazuje jejich návrat do země, kde jim hrozí nebezpečí.
Přesto se evropské státy rychle dohodly na uzavření balkánské trasy. Německo vymyslelo a dohodlo velmi pochybnou smlouvu mezi EU a Tureckem, kterou chytráci typu Babiše a Orbána hlasitě chválí, ale dodnes sami nedodržují. Prosadil se koncept takzvaných hotspotů, tedy procesních center. Myšlenka se však zvrhla a výsledkem byla menší či větší pekla na zemi typu Moria pro nešťastníky, kteří neměli dost peněz na převaděče a nelegální cestu přes zavřené hranice.
Vznikla nepsaná evropská dohoda, že v těchto centrech na řeckých ostrovech necháme uprchlíky „vyhnít“ a klidně zemřít, aby si pokud možno všichni rozmysleli cestu dál k nám na vyspělý Západ. Opět jsme tedy jako Evropa rezignovali na platná pravidla uprchlického práva a mezinárodního práva. Nezákonné návraty z hranic v rozporu s Ženevskou úmluvou (tzv. push-backs) se staly tolerovanou praxí mnoha států. Životní podmínky rovnající se mučení a nelidskému zacházení v Řecku či Maďarsku tak nějak akceptujeme, přestože je Evropský soud pro lidská práva několikrát odsoudil jako nezákonná.
Evropské „koncepty“ a možná řešení
Mezitím se mezi evropskými státy a unijními institucemi vymýšlejí různé koncepty budoucí společné evropské azylové politiky. Ty však nemají šanci na prosazení, protože členské státy se bez problémů shodnou na ochraně hranic a zefektivnění návratů, ale nikdo už nedokáže odpovědět na otázku, co tedy společně budeme dělat se statisíci uprchlíků, kteří každý rok do EU přijdou a na azyl a přijetí zkrátka mají nárok.
Lidová migrační tvořivost volených politiků v EU se zcela míjí s uprchlickou realitou a pravidly mezinárodního práva, a proto ani takzvaný Nový pakt EU o migraci a azylu, představený v září loňského roku, nemá naději na přijetí. To by totiž musela evropská sedmadvacítka, včetně zoufalců ze zemí V4, kolektivně uznat, že uprchlíky v nebezpečí podle národního a mezinárodního práva máme povinnost přijmout, aby nedopadli jako ti Židé před osmdesáti lety.
Až nepatřičně pak na mě v tomto světle působily na sociálních sítích českých politiků nedávné truchlivé připomínky obětí nacistické perzekuce za protektorátu. Jako bychom snad nehodili svoje židovské sousedy a kamarády s klidem přes palubu, když se stali právě oni terčem německého pronásledování před a během druhé světové války.
Stejně lhostejně přistupujeme k uprchlíkům dnes a stále dokola se utápíme v neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí a v klišé zrady malého českého národa, který je jaksi nespravedlivě vláčen dějinami snad od dob Bílé Hory. To je však celé špatně. Musíme konečně zvednout hlavu, vrátit se k historickým tradicím humanismu a obrany lidských práv a nebát se hlasitě zastat slabších včetně uprchlíků.
Tentýž návrat k humanismu a dodržování lidských práv by měl nastat nejen v případě syrských uprchlíků a azylových politik členských států Evropské unie. Opusťme nereálné koncepty, pakty a právní fikce. Máme Ženevskou úmluvu, máme Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako strážce této úmluvy, který má sedmdesát let zkušeností se zvládáním uprchlických krizí po celém světě, a máme také jasná pravidla mezinárodního práva.
Většinu azylových žádostí můžeme v EU zamítnout jako nedůvodné a zorganizovat společné návraty. Menší část ale musíme rozhodnout kladně a lidi v nebezpečí přijmout. Prověření a uznaní uprchlíci by měli mít právo volného pohybu po EU jako ostatní cizinci s trvalým pobytem. Rychlá a spravedlivá azylová řízení není tak těžké zorganizovat, společná unijní pravidla pro integraci by také byla ku prospěchu.
Místo toho se ke slovu dostávají populisté, které strach z migrace a uprchlíků stále drží u moci, a kultura porušování mezinárodního práva. Výsledkem je eldorádo pro převaděče, kteří na naší neschopnosti bohatnou a děsí se toho, že se jednou dohodneme na humánním zacházení s obětmi válek a pronásledování.
Nám, občanům, kterým záleží na uprchlících a dodržování základních lidských práv, pak nezbývá, než se pokusit v rámci svých možností pomáhat jednotlivým uprchlíkům, kteří se u nás objeví, aby alespoň oni mohli úspěšně začít svůj nový život. A Syřanům pomáhejme především, protože „jejich“ diktátor je stále pevně v sedle — i vinou naší lhostejnosti.