Bilance syrské války je po deseti letech doslova otřesná. Ke konci roku 2020 je podle britské dokumentační Syrské observatoře pro lidská práva hlášeno celkem 387 118 obětí syrské války, z toho 116 911 civilistů. K tomu je nutno připočíst 205 300 lidí, kteří jsou nezvěstní a pravděpodobně mrtví, včetně 88 tisíc civilistů, kteří byli umučeni ve vládních syrských věznicích a celách předběžného zadržení. Syrská města jsou zničená, rozbombardovaná.

Původce tohoto zla, diktátor Bašár Asad, je i po deseti letech stále u moci, kde ho svými vojáky a bombami drží u kormidla jiný zločinec — Vladimir Putin. Podle údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) konflikt také vyhnal z domovů neuvěřitelných 13,3 miliónů Syřanů, z nichž 6,7 miliónů se nachází mimo své domovy uvnitř Sýrie a 6,6 miliónů za syrskými hranicemi. V samotné Sýrii žije podle dat OSN aktuálně 70 procent Syřanů pod hranicí chudoby. Jen Turecko přijalo na své území3,6 miliónu Syřanů.

V Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU) jsme během téměř třiceti let fungování vždy pomáhali uprchlíkům ze Sýrie. Většinou Kurdům, představitelům opozice či novinářům, kteří se ocitli v nemilosti syrského režimu a tím pádem v nebezpečí zmizení či rovnou zabití. Syrská občanská válka však přinesla do naší práce nový rozměr, a to zejména kvůli často hysterickým reakcím na příchod uprchlíků z této války do Evropy, kterých nakonec dorazilo cca 1,1 miliónu.

Syřané vyčkávali a pak se dali do pohybu

Takzvaná evropská uprchlická krize v souvislosti se syrskými uprchlíky, kterou osobně za žádnou krizi nepovažuji, začala hýbat evropskou politikou a zeměmi v roce 2015.

Prvních několik let války Syřané vyčkávali uvnitř vlastní země nebo v jejím blízkém okolí. Doufali, že arabské jaro změní také jejich zemi a budou se moci brzy vrátit. Tyto naděje vzaly za své po ruské vojenské intervencí v roce 2015, kdy letecké útoky mířily nejen na povstalce, ale velmi často také na školy, nemocnice, uprchlíky. Statisíce lidí se daly do pohybu a směřovaly do bezpečí Evropy; tranzitní země v podstatě rezignovaly na azylová řízení a naopak vypravovaly vlaky s cílem rychle se uprchlíků zbavit. Také proto, že jim bylo jasné, že tito lidé mají nárok na azyl, a musely by se tedy o ně postarat.

Německá kancléřka Angela Merkelová správně pojmenovala situaci za „mrtvý Dublin“, kdy všechna pravidla o azylové příslušnosti první země po vstupu do EU přestala platit. Současně naznačila, že Německo syrské uprchlíky vracet nebude.

Tím v podstatě zachránila populisty typu Viktora Orbána, který se na úkor Německa radostně zbavil statisíců Syřanů na svém území a ještě na strachu a boji proti uprchlíkům založil posílení své moci v Maďarsku. Ale v podstatě všechny země na balkánské trase od Řecka až po Rakousko nechaly s úlevou Syřany proudit dál, aby se jich zbavily. Jinými slovy rezignovaly na jakákoli pravidla.

Zavřená balkánská cesta, dohoda s Tureckem a hotspoty

Imperativ společné evropské odpovědi syrským uprchlíkům zněl jasně — zastavit proud uprchlíků, přestože je zjevné, že jim doma v Sýrii jde o život. A to přesto, že tu máme už sedmdesát let Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků, jejímž cílem přece bylo a je nikdy neopakovat tragédii odepření pomoci pronásledovaným a později povražděným Židům a jiným odpůrcům nacistů. Právě Ženevská úmluva garantuje pronásledovaným lidem právo a nárok na azyl a zakazuje jejich návrat do země, kde jim hrozí nebezpečí.

Přesto se evropské státy rychle dohodly na uzavření balkánské trasy. Německo vymyslelo a dohodlo velmi pochybnou smlouvu mezi EU a Tureckem, kterou chytráci typu Babiše a Orbána hlasitě chválí, ale dodnes sami nedodržují. Prosadil se koncept takzvaných hotspotů, tedy procesních center. Myšlenka se však zvrhla a výsledkem byla menší či větší pekla na zemi typu Moria pro nešťastníky, kteří neměli dost peněz na převaděče a nelegální cestu přes zavřené hranice.

Vznikla nepsaná evropská dohoda, že v těchto centrech na řeckých ostrovech necháme uprchlíky „vyhnít“ a klidně zemřít, aby si pokud možno všichni rozmysleli cestu dál k nám na vyspělý Západ. Opět jsme tedy jako Evropa rezignovali na platná pravidla uprchlického práva a mezinárodního práva. Nezákonné návraty z hranic v rozporu s Ženevskou úmluvou (tzv. push-backs) se staly tolerovanou praxí mnoha států. Životní podmínky rovnající se mučení a nelidskému zacházení v Řecku či Maďarsku tak nějak akceptujeme, přestože je Evropský soud pro lidská práva několikrát odsoudil jako nezákonná.

Evropské „koncepty“ a možná řešení

Mezitím se mezi evropskými státy a unijními institucemi vymýšlejí různé koncepty budoucí společné evropské azylové politiky. Ty však nemají šanci na prosazení, protože členské státy se bez problémů shodnou na ochraně hranic a zefektivnění návratů, ale nikdo už nedokáže odpovědět na otázku, co tedy společně budeme dělat se statisíci uprchlíků, kteří každý rok do EU přijdou a na azyl a přijetí zkrátka mají nárok.

Lidová migrační tvořivost volených politiků v EU se zcela míjí s uprchlickou realitou a pravidly mezinárodního práva, a proto ani takzvaný Nový pakt EU o migraci a azylu, představený v září loňského roku, nemá naději na přijetí. To by totiž musela evropská sedmadvacítka, včetně zoufalců ze zemí V4, kolektivně uznat, že uprchlíky v nebezpečí podle národního a mezinárodního práva máme povinnost přijmout, aby nedopadli jako ti Židé před osmdesáti lety.

Až nepatřičně pak na mě v tomto světle působily na sociálních sítích českých politiků nedávné truchlivé připomínky obětí nacistické perzekuce za protektorátu. Jako bychom snad nehodili svoje židovské sousedy a kamarády s klidem přes palubu, když se stali právě oni terčem německého pronásledování před a během druhé světové války.

Stejně lhostejně přistupujeme k uprchlíkům dnes a stále dokola se utápíme v neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí a v klišé zrady malého českého národa, který je jaksi nespravedlivě vláčen dějinami snad od dob Bílé Hory. To je však celé špatně. Musíme konečně zvednout hlavu, vrátit se k historickým tradicím humanismu a obrany lidských práv a nebát se hlasitě zastat slabších včetně uprchlíků.

Tentýž návrat k humanismu a dodržování lidských práv by měl nastat nejen v případě syrských uprchlíků a azylových politik členských států Evropské unie. Opusťme nereálné koncepty, pakty a právní fikce. Máme Ženevskou úmluvu, máme Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako strážce této úmluvy, který má sedmdesát let zkušeností se zvládáním uprchlických krizí po celém světě, a máme také jasná pravidla mezinárodního práva.

Většinu azylových žádostí můžeme v EU zamítnout jako nedůvodné a zorganizovat společné návraty. Menší část ale musíme rozhodnout kladně a lidi v nebezpečí přijmout. Prověření a uznaní uprchlíci by měli mít právo volného pohybu po EU jako ostatní cizinci s trvalým pobytem. Rychlá a spravedlivá azylová řízení není tak těžké zorganizovat, společná unijní pravidla pro integraci by také byla ku prospěchu.

Místo toho se ke slovu dostávají populisté, které strach z migrace a uprchlíků stále drží u moci, a kultura porušování mezinárodního práva. Výsledkem je eldorádo pro převaděče, kteří na naší neschopnosti bohatnou a děsí se toho, že se jednou dohodneme na humánním zacházení s obětmi válek a pronásledování.

Nám, občanům, kterým záleží na uprchlících a dodržování základních lidských práv, pak nezbývá, než se pokusit v rámci svých možností pomáhat jednotlivým uprchlíkům, kteří se u nás objeví, aby alespoň oni mohli úspěšně začít svůj nový život. A Syřanům pomáhejme především, protože „jejich“ diktátor je stále pevně v sedle — i vinou naší lhostejnosti.