Uprchlické tábory v Řecku, Bosně a Srbsku — pět let volání o pomoc
Anežka PoláškováAutorka s bohatou zkušeností dobrovolnice v uprchlických táborech na okraji Evropy, kde také strávila poslední Vánoce, vzkazuje politikům: Jsme schopnější než vy, proberte se, než bude pozdě.
Od velkých lidských katastrof, které v událostech moderních dějin zanechaly ve světě své bolestivé důsledky, se obvykle politická elita s odstupem distancuje slovy, že se nesmí znovu dopustit, aby se podobné hrůzy opakovaly. Že se z takových chyb musíme do budoucna poučit.
Otázka ale je, jestli je na takový moment prozření vždycky nutné čekat za cenu obětí, zda se zkrátka nelze vzpamatovat o něco dříve, když je možné do děje ještě zasáhnout. Upřeme-li pozornost na Evropu posledních let, vidíme, že jedné takové lekci historického významu čelí už pět let.
V poslední den roku 2019 vydal britský list The Guardian komentář Eleni Stefanou o řeckém uprchlickém táboře Moria. Působivé snímky fotografky Alice Aedy představují portréty několika jeho obyvatel, kteří zde sdělují svoji vlastní zkušenost s životem v táboře: „V Afghánistánu můžete zemřít během chvíle. Tady umíráme v každém okamžiku. Tady chybí jakákoliv lidskost.“ Upřímnost citované Fatimy Hosseiny a pohled do její tváře má vzbudit empatii a soucit. Vytvořit na dálku spojení mezi dvěma světy, zprostředkovat volání o pomoc, které snad někdo vyslyší. Fatima ale nemluví jen za sebe, je v tu chvíli hlasem více než sedmdesáti tisíc uprchlíků, kteří našli svoje dočasné útočiště v Řecku.
V září 2015 nemá tříletý syrský hošík Alan Kurdi už co slovy sdělit, když jeho tělo leží na pláži řeckého ostrova Kos. Fotografie této strašné scény se šíří světovými médii a stává se symbolem miliónu uprchlíků, kteří v tom roce do Evropy přišly. Je obětí, která má jméno, a tak jako jedno z čísel statistiky utonulých symbolicky ožívá.
Pětiletý příběh cest člunem přes moře a tristních podmínek v uprchlických táborech na okraji Evropy se stává jakousi rutinou. Všechna adjektiva zoufalství v tomhle příběhu už mají své místo. Jakoby právě význam všech těch slov strachu, utrpení a beznaděje byl devalvován neustálým opakováním. Ve skutečnosti jde ale právě o ty události, nad kterými budou za pár let možná i lídři z V4 činit pokání. Nejspíš pozdě.
Alanovi už nikdo pomoct nemůže, Fatimě a dalším ale ano. Humanitární organizace Lékaři bez hranic opakovaně přinášejí svědectví z tábora Moria o dětech a mladistvých, kteří se pokoušejí o sebevraždu. V České republice ale mezitím vedou politici absurdní debatu o tom, jak velké bezpečnostní riziko pro nás představuje patnáctiletý Afghánec.
Neziskové organizace, které vznikly v reakci na události roku 2015, podávají z Řecka, Srbska a Bosny zprávy o uprchlících, kteří musí přespávat na ulicích, v opuštěných továrních halách nebo starých nádražích. Zajišťují jim spontánně denní přísun teplého jídla a základní pomoc k přežití. Mnozí Češi ale dál staví imaginární hranice mezi „našimi“ lidmi, kterým se má pomáhat primárně, a těmi ostatními, kteří se mají nejlépe vrátit, odkud přišli. Jenže „naši“ můžou k pomoci dosáhnout alespoň nějak skrze systém, kterého jsou součástí. Uprchlíci v Řecku jsou momentálně za ostnatým drátem systému.
Symbol Alana Kurdiho má ale velkou moc. Probouzí fenomén dobrovolnické pomoci, který neustále vyplňuje dlouhé mezery v čase, než se Evropská unie shodne na funkčním systému přerozdělování uprchlíků. Pět let stačí neziskovým organizacím v terénu k tomu, aby některé postupně svoji pomoc přestrukturovaly z humanitární na integrační. Pět let České republice nestačí k tomu, aby svůj přístup k uprchlíkům změnila ze sekuritizačního k solidárnímu.
Přitom to volání o pomoc nepřichází z daleka a je na rozdíl od Sýrie, Jemenu nebo Afghánistánu nadosah ruky. Vychází z okraje Evropy, ale od nás se mu nazpátek stále ozývá štěkání psů Hamáčkovy pohraniční stráže.