Řecké ostrovy s uprchlickými tábory jsou rozmezím mezi Středním východem a Evropou, Istanbulem a Bruselem. Jsou místem, kde se geopolitika stává politikou evropskou a národní, a ta zase zpět geopolitikou.

Ostrované říkají, že jeden připluvší uprchlík rovná se jeden nový podporovatel pravicového anti-migračního populismu v Evropě. Představitelé Evropské unie i vlád evropských zemí o katastrofálních podmínkách ostrovních táborů samozřejmě dobře vědí, i z obav dalšího vzrůstu nacionalismu ale hledání řešení odsouvají na vedlejší kolej.

„Běženci se na ostrovech ocitli uvězněni v boji, který nevidí — v boji o moc,“ říká Janis, psychoterapeut věnující se práci s migranty, s nímž se potkávám v centru klinické psychologie Babel v Athénách. Jeho slova mě doprovázejí po celou dvanáctihodinovou plavbu na Lesbos.

Už při vylodění v přístavu pociťuji nedohlédnutelnou vzdálenost ostrovů od evropské pevniny. Jako by nám unikaly z dohledu, a naopak — jako by se pevnina ztrácela z dohledu ostrovům.

Turecké pobřeží přitom máte nadosah. Ostrovy podobně jako samy registrační hotspoty vytvářejí svíravý pocit klaustrofobní periferie, kde se žadatelé o azyl cítí zapomenuti pevninskou Evropou. Jak se s pocitem odloučení a politického přehlížení vyrovnávají ostrované sami?

Protesty proti kontejnerům, materiálním symbolům trvalé přítomnosti běženců

Kromě demokratického zřízení dalo Řecko světu také pojem philoxenia. Označuje pohostinnost vůči cizincům. Ostrované jeho význam roky naplňovali neutuchající aktivitou směřující k záchraně migrantů z moře a veškerou představitelnou solidaritou — rozdávali migrantům jídlo, organizovali volnočasové aktivity, aktivně protestovali za zlepšení jejich podmínek v táborech.

Potkal jsem několik rybářů, jimž se život vlivem masové migrace obrátil doslova naruby. Nezapomenu na vyprávění Nikose z Molyvosu, který nad vínem rozechvěle vzpomínal, jak se na vytahování stovek utonulých podílel i se svým sotva dvacetiletým synem. Později mu doktoři diagnostikovali posttraumatickou poruchu, přišel o práci a svůj stav řeší alkoholem.

Ostrované až donedávna přítomnost migračních hotspotů tolerovali, situace se ale rapidně změnila ke konci minulého roku. Pohár jejich trpělivosti přetekl a rozhodli se vzít zodpovědnost do svých rukou. Protestními akcemi začali jasně dávat najevo, že si chtějí vzít své ostrovy zpět.

Svou frustraci nejprve obrátili na stroje a techniku, která na ostrovech infrastrukturu hotspotů vybudovala. Trajekty převážely těžké stroje z řecké pevniny do zdejších přístavišť, aby posloužily k jejich další expanzi — výstavbě nových, tentokrát uzavřených detenčních center s přísnějším režimem. Ostrované ale jejich vylodění znemožnili blokádou vlastními těly.

Protesty místní neorganizovali jen proti transportu strojů, ale i nových kontejnerů. Ty se z původně dočasných přístřešků proměnily v globální symbol permanentní přítomnosti migrantů a svou materialitou navozují představu překladiště kdesi v přístavních docích na urbánní periferii.

Kontejnery jsou jedním z viditelných znaků logistiky hotspotů. Jak píše odbornice na politiku globální cirkulace Charmaine Chua, fyzická podoba kontejneru vychází z jeho skladebnosti — představme si, že je součástí nějaké daleko větší stavebnice. Tou je mezinárodní přepravní infrastruktura, která zajišťuje globální výměnu a spotřebu komodit. A právě kontejner tvoří její klíčový prvek.

Vynález kontejneru totiž mezinárodní přepravě umožnil minimalizovat nebezpečí možného narušení hladkého průběhu transportu a tím i finančních ztrát. Výrazně tak přispěl k rozvoji globální výměny zboží.

Jak ukazuje filmař Allan Sekula ve své rané kritice globálního kapitalismu — fotoeseji Fish Story (1995), hlavní funkcí kontejnerů je přitom potlačit pachy uvnitř přechovávaných věcí. Podobně jsou od okolí ostrova vylučováni nežádoucí běženci, obyvatelé kontejnerů.

Kontejnery proto v důsledky symbolizují oddělení a odsunutí jejich obyvatel od zbytku světa, když se v nich mísí hned dvojí sociální vyloučení — odloučení migrantů od lokality původu a zároveň od místních Řeků, potažmo od svědomí Evropanů. Zároveň zpřítomňují proměnu dočasnosti na trvalost, proměnu živého těla v překladový materiál.

Vraťte nám zpět naše ostrovy

V červenci minulého roku nahradila levicovou Syrizu v čele Řecka pravicová Nová demokracie. Premiérem se stal bývalý bankéř Kyriakos Mitsotakis, který se antimigračními zákony rozhodl výrazně snížit počty migrantů dosáhnuvších pevninského Řecka. Mitsotakis sice slíbil zachránit Řeky na pevnině před stěhováním migrantů z ostrovů, zapomněl ovšem na ostrovany, kteří se v důsledku trvající migrace z tureckých břehů museli vyrovnávat se stále větším počtem příchozích.

Jak jsem již uvedl, kalich jejich trpělivosti vůči přehlíživé politice Athén a Evropské unie přetekl na přelomu roku. Ostrované tehdy dali na protimigračních demonstracích transparenty s nápisy „Vraťte nám zpět naše ostrovy! Chceme zpět naše životy!“ jasně najevo, že už mají všeho po krk.

V lednu a únoru se k protestům přidala ostrovní generální stávka s podporou Kostase Moutzourise, regionálního guvernéra Severní egejské oblasti. Pod ni spadají i ostrovy Lesbos, Chios a Samos.

Nejvíce vyostřené nálady už měsíce panují na Samosu, rodišti Pythagora. Může za to poloha hotspotu s migranty, který přímo navazuje na okraj přístavu Vathy, hlavního města ostrova. Protesty místních podněcoval starosta města Angelopoulos.

Na místě jsem měl možnost hovořit s jeho zástupcem, který se k odporu proti budování nového uzavřeného detenčního centra rovněž přihlásil. „Už dávno jsme překročili únosnou mez. Nejhorší je, že jsme v tom zůstali sami, nepomůže nám ani vláda, ani EU,“ trpce pronáší za svým úřednickým stolem ve Vathy.

Vítejte v Evropě — a nyní vypadněte

Nejistota z budoucího vývoje je patrná i ze slov Nikose. Tohoto místního kavárníka potkávám, když odpočívá na lavičce před svým podnikem. Žádné hosty dnes nemá.

„Tady nevíme, co bude zítra. Nikdo s námi nekomunikuje, jaké nejhorší varianty mohou nastat, nikoho to nezajímá. Prostě se jen zkouší líbivá řešení, na která lidi slyší — plovoucí bariéra a jiné blbosti. Každý ví, že nic takového nemůže v praxi fungovat,“ naráží Nikos na jeden z populistických nápadů vlády.

Spočívá v plánu vybudovat plovoucí hraniční bariéru, jež by zabránila lodím s migranty dostat se do řeckých teritoriálních vod. V nich za ně Řecko dle mezinárodního práva musí převzít zodpovědnost.

Jde o jeden z mnoha pokusů vlády Nové demokracie, jak vyslat migrantům signál, že zde nejsou vítáni. Už předtím ministr migrace Mitarakis zákonem zamezil žadatelům o azyl možnost získat v Řecku zdravotní pojištění a tím i přístup ke zdravotní péči.

Následně posílil ochranu hranic zvýšeným počtem hlídkových plavidel a nyní se snaží běžence důsledněji deportovat do Turecka nebo jejich země původu. Deklarovaným cílem je deportovat dvě stě osob týdně, oproti předchozímu průměru deset osob.

V lednu letošního roku navíc vstoupil v platnost nový azylový zákon vedoucí ke zrychlení azylového řízení, jehož účelem je ztížit migrantům možnost podat odvolání proti případnému odmítavému azylovém stanovisku. Podle něj musí být výsledek řízení vynesen do osmadvaceti dnů včetně odvolání.

Proti tomu vystoupily lidskoprávní organizace. Argumentují, že takto rychle není možné žádosti o azyl posoudit, natožpak se během šibeniční lhůty odvolat v případě odmítnutí.

Řecké ministerstvo migrace a azylu a orgány Evropské unie tímto zdáním regulérního azylového řízení vytvářejí legální nástroj, jak migranty zastavit ještě před prahem Evropy. Evropské ideály definované solidaritou s potřebnými, lidskými právy a metaforou přístavu pro oběti válečných konfliktů a násilí se rozpouštějí ve změti byrokracie, lhostejnosti a nedostatku politické vůle.

Znovu tak vyplouvají na povrch tragické důsledky dohody mezi Evropskou unií a Tureckem. Z uprchlíků se stávají rukojmí evropské migrační politiky, potažmo antimigračních nálad evropských zemí.

Manolis ze Samosu: Na tohle místo tu není hrdý vůbec nikdo

Vedle aktuálních bojů proti hotspotům a nově budovaným detenčním centrům ve vnitrozemí ostrovů, které jsou v důsledku ostrou kritikou migrační politiky Evropské Unie, se místní těžce vyrovnávají i s dalšími následky migrační krize. Doléhá na ně ekonomický propad v důsledku výrazného poklesu ostrovního turismu a narušení vlastního životního rytmu.

„Člověk rozumí problémům druhých lidí až když se stanou jeho problémem,“ začne se Manolis svěřovat na terase jeho malého domu, odkud pozorujeme dění v místním přístavu. Jsme na samém okraji sedmitisícového Vathy.

Zatímco v minulosti ostrov plnil stránky turistických bulletinů zvoucích návštěvníky k nikým nerušené degustaci místního vína a odpočinku, v posledních čtyřech letech se společně s dalšími řeckými ostrovy — Lesbosem, Chiosem, Kosem a Lerosem — mnohem častěji ocital v rubrikách řešících „migrační krizi“. Původní kapacita hotspotu čítá přesně 648 osob, v současnosti se z něj ale stal slum s devíti tisíci běženci.

Manolis se na Samosu narodil a společně se svou ženou Katarinou vychovává dvanáctiletého syna Nicholase. Celý život pracoval jako elektrikář, zakázky obvykle získával od ostrovanů orientujících se na turistický ruch. Nyní však o práci nezavadí. Před časem jej ale dočasně zachránila nabídka řecké armády — najala ho na dva měsíce jako technického pracovníka hotspotu.

Přestože je neděle, právě mu volají z tábora, aby přijel namontovat elektrické kabely, které někdo ukradl. „Tohle řeším furt,“ utrousí s kyselým úsměvem a společně vyrážíme přes město na jeho druhý konec, kde se hotspot nachází.

„Říkal jsem si: ‚Tak, teď ve svých čtyřiceti vybuduju něco velkého.‘ Dospěješ prostě už do věku, kde chceš svůj život posunout dále, ale celá ta krize tě tlačí ke zdi. Nikoho z Atén ani Evropské unie nezajímají potřeby místních, nikoho nezajímá tenhle kopec odpadků, který už nikdo neuklidí, nikoho nezajímá, že to tady už nebude jako předtím, že soused musel zavřít restauraci a nemá z čeho žít, že v místní nemocnici tvému synovi neposkytnou dostatečnou péči, když ji potřebuje. Nemají tam ani jednu injekci!“ vypočítává, s čím vším se nyní musí potýkat, když míjíme místní nemocnici.

Vane na únor velmi teplý vítr, Vathy působí ospalým až spícím dojmem. V ulicích, restauracích ani na molu v přístavu nepobývá nikdo z místních.

„Víš, co mě nejvíce štve? O co všechno jsme přišli — měli jsme skvělou vlastní mikroekonomiku a turismus, olivy, víno, vlastní rytmus… dokonce i ten nám ukradli, však se podívej kolem sebe…,“ naráží na fakt, že městem korzují jen migranti. V táboře jich je nyní více než původních obyvatel Vathy.

Když míjíme skupinu Afghánců před nákupním střediskem, Manolis připomíná, že strach z dalších přistěhovalců byl používán jako jedna z hlavních politických karet Nové demokracie, jež jí nakonec v posledních parlamentních volbách otevřela cestu k moci. Politická rétorika se následně vpila do všech aspektů života na Samosu. Některé místní podniky například běžence odmítají obsloužit.

Z Manolisových slov začíná být zřejmé, že roste i jeho frustrace. „Vláda to nechala dojít až sem a teď chce hledat řešení? Nesmysl! Sám nevím, jestli nějaké existuje. Ale povím ti: nikdo tu další nový tábor nechce. Migranti už musí vypadnout, prostě musí! Ať si je Evropa mezi sebe rozdělí, to přece mohlo fungovat… ne chtít po nás, ať to sami s Italy zvládneme. Podívej se na naši ekonomiku… Jak si to sakra máme dovolit?“ naráží na skutečnost ukončení relokačního programu uprchlíků.

To má na svědomí také Česká republika, když se do něj odmítla zapojit. Řecko se přitom dosud nevzpamatovalo z tíživé dluhové krize z roku 2008.

Jak se blížíme k hotspotu, míjíme na cestě stále více běženců. Jedni si jdou do přístavu zkrátit čas, jiní nakoupit základní potraviny na večeři. Mezi borovicovými lesy vidíme stovky barevných stanů lemujících bývalou vojenskou základnu.

Usedáme na plastové židle před hlavním vchodem a pozorujeme výjevy odehrávající se kolem nás. Kordon policistů vybavených štíty svou přítomností dává najevo, že jsou kdykoli připraveni zasáhnout, pokud mezi migranty vznikne jakýkoliv konflikt.

Vedle nás se hlasitě začne smát muž z Konga, který zrovna porazil v partii šachu svého kamaráda. Pozorujeme rodinu sbírající lesní bobule a listy na přípravu čaje.

„Uprchlíci vždy budou mít naději, mají i sliby vlády, zatímco my ztrácíme nervy. Jednu noc jsem kouřil na dvorku a vedle sousedovi kradli kuřata. Rozumím, že lidi mají hlad, ale majitel zase neměl žádné zastání. Není tu žádné potrestání, spravedlnost, to lidi štve nejvíce… Lidi ze všech politických stran sem přišli omrknout situaci, každý tady mluví o uprchlících a podmínkách, v jakých žijí, ale vůbec nikdo nemluví o podmínkách, ve kterých tu žijeme a pracujeme my,“ pokračuje Manolis.

Jeho rozhořčení rozumím. Zapálí si další cigaretu. „Víš co? Já se už starám jen o sebe, co jiného můžeš dělat? Dojdu z práce v táboře domů, zavřu se a mám svůj svět… Nemám teď právo na nic, zajít si do restaurace a zapálit si tam… Jediné, co máš, je všechen ten chaos a tlak kolem. Prostě mi alespoň nechte, co mám rád, můj klid,“ povídá.

Než Manolis odejde dovnitř bývalé vojenské základny, kde na něj čeká práce, důsledně mě ještě stihne varovat: „Dej si pozor na policii a armádu, klidně tě jako cizince seberou. Na tohle místo tu totiž není hrdý vůbec nikdo.“

Text vznikl s podporou Strategie AV21 Globální konflikty a lokální souvislosti. Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu Akademie věd ČR.

Organizace pomáhající uprchlíkům v Řecku nebo na Balkáně je možné finančně podpořit zde:

• Pomáháme lidem na útěku
• My je v tom nenecháme
• Češi pomáhají
• ComPass 42
• Iris centre
• Pomoc dětem na útěku (občanská iniciativa, která na dálku podporuje několik desítek uprchlických dětí ve spolupráci s organizací Iliaktida na řeckém ostrově Lesbos)