↗

Miroslav Zikmund reprezentuje typ cestovatele, který stál nad svou osobní touhou. Díky této odvaze i odhodlání, svědomitosti a intelektu jsme mohli být všichni o kus víc světoví v tom nejvlastnějším smyslu slova. Foto FB Česká geografická společnost

Naposledy jsem se s Miroslavem Zikmundem setkal na Sumatře. Byl 9. březen. Zikmund s Hanzelkou a přáteli tam byli týž den, jen o 57 let dříve. To ale významu našeho setkání nijak neubíralo. Spojnicí nám byly knihy a reportáže. Hanzelka a Zikmund jejich prostřednictvím mnohým umožnili účastnit se dobrodružství a setkat se s neobyčejnými lidmi, nebo naopak se zcela obyčejnými lidmi na druhé straně světa.

Zrovna jsem tehdy jel lodí přes Malackou úžinu a pročítal, co o tajuplném ostrovu napsali, když jsem narazil na pasáž, která mě zaujala tak, že jsem si ji poznamenal do cestovního deníku: „Pro naději na přímou námořní cestu z Evropy k tajuplným ostrovům koření skončily tisíce životů na dně oceánů i na bitevních polích, pro hřebíček, pepř a skořici se měnila mapa světa.“ Sumatra najednou nebyla jen dalším ostrovem, který navštívím, ale malým světem, v němž se obtiskl příběh dějin. Moje touha poznat tajuplnou Sumatru, kde před těmi padesáti sedmi lety ještě žili lovci lebek, rázem ještě vzrostla.

Na mém odhodlání nezměnilo nic ani zjištění, že právě v Indonésii narazili Zikmund s Hanzelkou na jedinou překážku, kterou nedokázali překonat — na cestovní byrokracii tehdejšího světa, která jim znemožnila pokračovat do Austrálie. Možná to ale byla předzvěst budoucího vývoje, protože na Sumatře se hranice zavřely i mně.

Byl březen roku 2020 a nastupující pandemie cestovaní na další období téměř znemožnila. O pár týdnů později jsem se vracel jedním z posledních letů do Prahy a říkal si, že přichází špatná doba. I tak jsou ale překážky, které dnes při cestování podstupujeme, jen slabým odvarem obtíží, s nimiž se museli Zikmund s Hanzelkou potýkat v dobách, kdy podnikali své cesty.