Naposledy jsem se s Miroslavem Zikmundem setkal na Sumatře. Byl 9. březen. Zikmund s Hanzelkou a přáteli tam byli týž den, jen o 57 let dříve. To ale významu našeho setkání nijak neubíralo. Spojnicí nám byly knihy a reportáže. Hanzelka a Zikmund jejich prostřednictvím mnohým umožnili účastnit se dobrodružství a setkat se s neobyčejnými lidmi, nebo naopak se zcela obyčejnými lidmi na druhé straně světa.

Zrovna jsem tehdy jel lodí přes Malackou úžinu a pročítal, co o tajuplném ostrovu napsali, když jsem narazil na pasáž, která mě zaujala tak, že jsem si ji poznamenal do cestovního deníku: „Pro naději na přímou námořní cestu z Evropy k tajuplným ostrovům koření skončily tisíce životů na dně oceánů i na bitevních polích, pro hřebíček, pepř a skořici se měnila mapa světa.“ Sumatra najednou nebyla jen dalším ostrovem, který navštívím, ale malým světem, v němž se obtiskl příběh dějin. Moje touha poznat tajuplnou Sumatru, kde před těmi padesáti sedmi lety ještě žili lovci lebek, rázem ještě vzrostla.

Na mém odhodlání nezměnilo nic ani zjištění, že právě v Indonésii narazili Zikmund s Hanzelkou na jedinou překážku, kterou nedokázali překonat — na cestovní byrokracii tehdejšího světa, která jim znemožnila pokračovat do Austrálie. Možná to ale byla předzvěst budoucího vývoje, protože na Sumatře se hranice zavřely i mně.

Byl březen roku 2020 a nastupující pandemie cestovaní na další období téměř znemožnila. O pár týdnů později jsem se vracel jedním z posledních letů do Prahy a říkal si, že přichází špatná doba. I tak jsou ale překážky, které dnes při cestování podstupujeme, jen slabým odvarem obtíží, s nimiž se museli Zikmund s Hanzelkou potýkat v dobách, kdy podnikali své cesty.

Poslání cestovat

Za těch 57 let se celý svět pochopitelně obrovsky změnil. A nezměnila se ani tak podoba samotných míst, která by Miroslav Zikmund tady na Sumatře asi jen stěží poznal. Mám na mysli to, jak se v posledních desetiletích propojil a zpřístupnil svět.

Cestování se stalo dostupným i pro střední třídu a odhlédneme-li od komplikací posledních dvou let, stalo se cestování jedním z nejsilnějších sociálních fenoménů. Mění města, krajiny i lidi. Může nabývat různých podob. Někdy jde o oddych v cizím prostředí, jindy o poznání, v některých případech dokonce cestování může sloužit k definování vlastního sociální statusu. Cestovatelství, které by nebylo primárně turismem, je ale poměrně vzácné. A takové, které by vyžadovalo roky příprav — od učení jazyků po dohledávání map — už prakticky vymizelo.

Svět nyní více konzumujeme, než že bychom ho prožívali nebo pokorně studovali. Ostatně svět se nám zpřístupnil i mentálně. Denně míjíme motivy vzdálených míst, které tak už mnohdy vnímáme jako všední. Komunikujeme v reálném čase s přáteli na druhé straně světa. Na sociálních sítích sledujeme fotografie z exotických dovolených našich přátel i známých osobností. Svět máme zkrátka na dlani. Ale je na zvážení, zda mu rozumíme lépe. Svět se nám mnohdy ukazuje jen v záblescích, bez kontextu, bez hlubokého smyslu, bez vysvětlení.

Když Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou se svými přáteli objížděli tehdejší svět, přistupovali k cestování až s neuvěřitelnou ‚profesní‘ odpovědností. Otevírali totiž vzdálené země celé generaci, a s tím nesli nemalou odpovědnost. Ačkoliv nebyli ani novináři, ani vědci, přicházely od nich skvělé reportáže odrážející svět těsně po válce a na sklonku kolonialismu.

Mnohokrát rádi zachytili jisté senzace, jako první výstup Čechoslováků na Kilimandžáro, přesto však nikdy nezůstali na povrchu. V tom můžeme spatřovat poslání, které překračuje jen osobní objevitelskou touhu. Miroslav Zikmund to poslání ztělesňoval třeba i svou pečlivostí při psaní cestovního deníku. Díky této odvaze i odhodlání, svědomitosti a intelektu jsme mohli být všichni o kus víc světoví v tom nejvlastnějším smyslu slova.

Zanechal vzor

Věřím, že světovost, kterou nám pánové Zikmund s Hanzelkou předali, stále rezonuje. To říkám i s vědomím toho, že jsem Miroslava Zikmunda nakonec nikdy osobně nepotkal a že patřím ke generaci, která měla už snadný přístup k informacím o světě i ke světu samotnému. Snadno můžu odletět letadlem do hotelu na druhém konci světa nebo z pohodlí domova nacházet čísla, popisy, fotografie. Ale jen těžko je propojím do smysluplného celku tak, jako to zvládl Miroslav Zikmund ve svém životním příběhu.

Způsob, jakým Hanzelka a Zikmund cestovali, a co svými cestami přinášeli, tak nepřestává být fascinující a inspirující ani po letech.

S Miroslavem Zikmundem odešlo cestování starého střihu, které vyžadovalo zejména nekonečnou sílu vlastního ducha. Vyžadovalo odvahu a odolnost. Vyžadovalo odpovědnost a intelekt. Přišli jsme o skvělého člověka, ale ne o to, co sám ztělesňoval. I dnes se můžeme se Zikmundem i Hanzelkou setkat a nechat se jimi inspirovat. Je potřeba jen otevřít některý z jejich cestopisů.

Děkujeme za vše!