„Viděl jsem, jak moc jsou mí rodiče chudí. Nechtěl jsem, aby mé děti zažily to samé: jak chodím okolo obchodů a nemohu si nic koupit. Viděl jsem, že v Maroku není ani budoucnost, ani práce, jen krize. Na odjezd jsem pomýšlel odjakživa,“ vypráví Ilias, devatenáctiletý mladík se světlými vlnitými vlasy, zatímco sedíme na pláži ve španělské enklávě Melilla na pobřeží Maroka. Náš rozhovor přehlušuje jásot dětí v plavkách, slunce pálí. Bezstarostná letní neděle na pobřeží.

„V Maroku jsem od třinácti pracoval v ovocnářství, abych rodině ulehčil. Tahal jsem se s těžkými bednami a neměl žádná práva,“ vysvětluje bez emocí, proč si už od útlého věku dělal starosti o svou budoucnost, práci, peníze.

Potkali jsme se předešlý večer na promenádě podél pláže, kde si Ilias krátil čekání na noc procházkou s partou marockých kamarádů. V době našeho seznámení ani netušil, kde bude spát. Počítal s noclehem na ulici. Nakonec našel útočiště v levném hostelu.

Ilias pochází z Nadoru, města na východě Maroka, které je vzdáleno pouhých patnáct kilometrů od Melilly — a tím pádem i od půdy Evropské unie. Mnoho obyvatel Nadoru jezdí do Melilly vykonávat špatně placenou práci. Patřil mezi ně i manžel Iliasovy rodinné známé. Když tato žena nabídla tehdy patnáctiletému Iliasovi, že ho do Melilly převeze, neváhal.

„Jeď do Maroka, zaťukej na dveře náhodného domu a zeptej se lidí v něm, zda chtějí žít ve Španělsku. Každý ti odpoví, že ano,“ vydechne Ilias s pohledem upnutým na temně zelené marocké hory čnící ze španělského moře.

Od dvanácti tesařem

„Viděl jsem, že moje země nestojí za nic. Moc dobře jsem věděl, co se stane,“ vysvětluje se světáckým úsměvem svou motivaci k emigraci Mohamed. Naráží na současnou marockou krizi. Marocká ekonomika vloni v důsledku pandemie a špatné úrody způsobené klimatickými změnami poprvé od devadesátých let poklesla. Nezaměstnanost mladých se vyšplhala na třicet tři procent.

Mohamed, statný dvacátník v modrém polo tričku se vzorem kotev, se narodil v Al Hoceimě na chudém a izolovaném východním pobřeží Maroka. Do Melilly, vzdálené od Al Hoceimy sto dvacet kilometrů, pronikl schovaný v podvozku kamionu, když mu bylo čtrnáct.

V Maroku pracoval od svých dvanácti let. „V tom věku tě považují za chlapa. Bylo nemyslitelné, abych zůstával doma, musel jsem pomáhat rodině. Takže když jsem přijel ve čtrnácti do Melilly, měl jsem už hodně zkušeností jako tesař,“ vypráví hlubokým hlasem, zatímco spolu upíjíme kávu na terase vedle majestátní katedrály v Malaze, kde nyní žije. Když mi v sešitu dochází místo na poznámky, hbitě vyskočí, aby požádal číšníka o papír.

Právě náctiletí maročtí chlapci z chudých rodin tvoří ve Španělsku drtivou většinu nezletilých migrantů bez doprovodu. Hranice překonávají s dospěláckými sny o tom, že budou ve Španělsku pracovat a posílat peníze domů.

Jiní utíkají proto, že doma byli biti nebo že je rodina vyhodila na ulici. Kdo Maroko navštívil, mohl si povšimnout ušmudlaných opuštěných dětí, které na ulici prodávají za jeden dirham balení kapesníčků. Dětí bez domova žije v Maroku okolo třiceti tisíc. Dívky, které ve Španělsku představují asi deset procent mladistvých migrantů, zase často utíkají před nucenými sňatky.

Překonání španělských hranic v očích nezletilých migrantů znamená jedinou naději na důstojnou budoucnost. Realita je však taková, že se v rané pubertě ocitají opuštění a zranitelní v naprosto cizí zemi.

Nezletilých migrantů bez doprovodu dnes žije ve Španělsku asi dvanáct tisíc. Údaj se liší podle zdroje, některé uvádějí až čtrnáct tisíc. Drtivá většina z nich je právě z Maroka. Španělsko nemá o počtech přesný přehled.

V přepočtu na počet obyvatel jich nikde nežije tolik jako v Melille. V roce 2019 představovalo místních patnáct set nezletilých migrantů bez doprovodu celé procento a půl obyvatel osmdesátitísicové enklávy. Teprve během pandemického roku 2020 počet příjezdů nezletilých migrantů po mnoha letech poprvé poklesl. Důvodem bylo uzavření hranice mezi Melillou a Marokem.

Místo plotů a strachu

Zatímco marketéři dopravních společností, které provozují trajekty mezi evropskou a africkou pevninou, Melillu prezentují jako „to nejlepší z obou světů“, Amnesty International enklávu popisuje jako místo „plotů a strachu“.

Dvojité čtyřmetrové ploty táhnoucí se podél Melilly a Ceuty, druhé španělské enklávy na marockém území, představují jedinou pozemskou hranici mezi Evropou a Afrikou. Jde o jednu z nejostřeji hlídaných hranic světa, obsypanou více než stovkou kamer a hlídanou marockými i španělskými vojáky.

Migranti se do Melilly pokoušejí uprchnout před bídou a zmarem svých rodných zemí už od osmdesátých let. Jak prokázal Evropský výbor pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, v osmdesátých a devadesátých letech bývali migranti v Melille drženi v tak hrozivých podmínkách, že raději utíkali žít na ulici. Jsou popsány také případy, kdy jim policisté vhodili do pití prášek, načež je svázali lepicí páskou a poslali vojenským letadlem zpět do země původu.

Už tehdy přitom byly mezi migranty i osamocené děti. „Neexistovalo tu žádné centrum pro mladistvé. Dvanáctiletí chlapci bez bot žebrali na ulici o jídlo,“ vzpomíná melillský aktivista José Palazón na dobu, kdy našel v popelnici před svým domem spícího jedenáctiletého kluka. Ten žil na ulici od chvíle, kdy překročil španělskou hranici: od svých osmi let.

Palazón s manželkou vzali chlapce k sobě domů a následně jej adoptovali. Zároveň založili neziskovou organizaci Prodein, jejímž cílem je přimět Melillu plnit své povinnosti a migrantské děti bez doprovodu chránit — jak koneckonců nařizuje zákon.

Dnes je Palazónovu adoptivnímu synovi čtyřicet let, žije v Barceloně, pracuje v gastronomii a má tři dospělé děti. Boj manželů Palazónových za ochranu nejzranitelnějších obyvatel Melilly ale stále trvá.

Nezákonné deportace dětí

Melilla je dnes spolu s Ceutou dějištěm scén, kde se migranti na cestě za evropským snem mačkají schovaní pod kapotou kamionů, případně se hromadně pokoušejí přelézt hraniční superplot pokrytý spirálami žiletkových drátů. V lese za marockou stranou hranice kempují stovky lidí, kteří čekají celé měsíce či roky na příležitost hranici překonat.

Většina migrantů, kteří hranice enklávy zdolají, však Španělsko ihned posílá zpátky do Maroka. V roce 1992 totiž obě země uzavřely Dohodu o návratu, která umožňuje urychlené vrácení všech, kdo marocko-španělskou hranici překročí ilegálně, zpět za marockou stranu hranice.

Výjimku představují právě nezletilí migranti. Ti mají na základě španělského zákona o ochraně dětí bez doprovodu nárok na ochranu státem. V praxi by to mělo znamenat přístup k důstojným podmínkám k životu v centru pro mladistvé migranty a nárok získat povolení k dočasnému pobytu. Teoreticky.

Prakticky je způsob, jakým se ve Španělsku s mladistvými migranty zachází, dlouhá léta terčem kritiky tuzemských i mezinárodních organizací. Výbor OSN pro práva dítěte v roce 2015 na základě stížnosti chlapce D. D. Španělsko vyzval, aby od nezákonného vyhošťování nezletilých migrantů upustilo. Bezbranné děti, které nemají zhola nic, však těžko dokáží, že jen co přelezly plot, policie je vyvedla zpátky za hranice. Ilegální deportace nezletilých tak přetrvávají v menší míře dodnes.

Týž výbor od roku 2017 Španělsko žádá, aby upustilo od metod měření velikosti zubů či klíčních kostí za účelem ověření nezletilosti. Jde totiž o nepřesnou techniku, uplatňovanou často i vůči dětem, které se prokáží pasem. Vloni v listopadu na základě výsledků měření kostí vyloučili z centra pro mladistvé v Barceloně chlapce jménem Omar. O pár dní později našli jeho tělo v řece. Zabil se.

„Člověk si musí projít zlým, pokud se chce dočkat dobrého“

Terčem kritiky se staly také otřesné podmínky v přeplněných centrech pro mladistvé. Nejhrůznější zprávy, zahrnující svědectví o bití a zneužívaní dětí ze strany personálu, se týkají centra La Purisíma — kde jinde než v Melille.

Místní aktivistka Farída během našeho setkání shrnula svou zkušenost s centrem La Purisíma takto: „Pracovat jsem tam vydržela jen dva dny… Když si dítě nepřijde pro bagetu včas, bageta se vyhodí a dítě nejí.“

Deníku El País se vloni podařilo skrze neziskové organizace získat z Purisímy fotografie. Chlapci se na nich mačkají ve čtyřech řadách paland nad sebou. Ti, na než nezbylo místo, spí na zemi. Kapacita centra je koneckonců tři sta míst. V nejvypjatějších okamžicích před dvěma lety zde však žilo přes tisíc dětí.

„Někteří vychovatelé ti občas fláknou, ale člověk si musí projít zlým, pokud se chce dočkat dobrého,“ shrnuje lakonicky svoje čtyři roky v Purisímě Mohamed.

Zato Ilias svůj pobyt v Purisímě popisuje jako nesnesitelný: „Prvních osm měsíců jsem se nevyspal.“ Po půl roce se pracovnici neziskové organizace svěřil, že jej ostatní chlapci bijí. Žena pak zařídila jeho přeřazení do druhého centra pro mladistvé migranty Gota de Leche.

Tam strávil Ilias další dva roky zbývající do jeho plnoletosti. „Už jsem netrpěl. Jen tam panoval dost vězeňský režim. A mrzelo mě, že jsem si nemohl zvolit vzdělávací kurz. Vybrali pro mě informatiku, zatímco já se toužil vyučit mechanikem,“ popisuje.

Co však Iliase trápilo nejvíc, bylo nekonečné čekání na povolení k pobytu: „Půl roku před osmnáctinami jsem chodil na úřad s brekem.“ Pokud totiž mladistvý nedostane povolení k pobytu do osmnáctých narozenin, zůstává prakticky bez šance svůj pobyt zlegalizovat.

Tamhle spávají, chudáci děti

„Zákony se tu nedodržují, chybí vůle. Ty děti nemají ve španělský takzvaný systém ochrany nejmenší důvěru. Moc dobře vědí, že pobyt v příšerných podmínkách centra jim papíry nezaručí — a že v osmnácti skončí na ulici dost možná bez papírů,“ shrnuje Palazón, proč mnoho dětí z centra raději uteče na ulici rovnou. Nezletilých bezdomovců bez papírů žije v ulicích Melilly asi sto.

„Tamhle občas spávají. Chudáci…“ ukazuje Melik, veselý čtyřicátník se strništěm, na středověké kamenné hradby. Procházím spolu s ním, jeho ženou Fatimou a jejich dvěma dětmi večerní Melillou. Smráká se. Majestátní koloniální architekturu střídají arabské mozaiky a aleje palem. Vzduchem se šíří radostný zvuk vody tryskající z fontán.

Melilla je vskutku nádherné a živé město. Budí dojem, že peníze zde nechybí. Ve skutečnosti však nemá vlastní ekonomiku. Polovinu obyvatel tvoří etničtí Španělé, kteří zpravidla pracují za nadprůměrné platy ve veřejné správě. Druhou polovinu obyvatel tvoří Španělé s marockými kořeny. Ti jsou zpravidla chudí a za prací vyjíždějí — podobně jako Melik — na pevninu.

Další zdroje peněz představuje obchod s marockým hašišem, vyvážení španělského zboží přes hranice do Maroka a finanční prostředky od Španělska a Evropské unie na péči o migranty. S trochou nadsázky lze říct, že bez Maroka by Melilla neměla nic.

Zastavujeme s Melikem a Fatimou u přístavu. Děti se naklánějí přes zábradlí, fascinované obrovskými loděmi před námi. Jistím rukama tělo tříletého Hamzy, který sebou rozjíveně šije, když tu si povšimnu hubeného stínu kráčejícího po molu. Hbitě přelézá plot, jenž dělí molo od veřejně přístupné části, prochází okolo nás a usedá na bílou skálu. Ve vodě okolo trajektu korzuje policejní loďka. Chlapec za sebou nechává mokré stopy.

„Víš, kolik tady zemřelo lidí?“ špitne Fatima. Noční pokusy proniknout na trajekt mířící do dvě stě kilometrů vzdálené Malagy jsou — stejně jako přelézání hraničního plotu — příčinou mnoha vážných zranění. Někteří migranti chodí v Melille o berli, jiní mají zafáčované oko. Jelikož v Melille chybí práce a příležitosti, na evropský kontinent chtějí přirozeně všichni.

Krásné město, z něhož není úniku

Jenže systém přerozdělování migrantů v rámci země zatím ve Španělsku nefunguje, ač o něj lidskoprávní organizace žádají celá léta. Titěrná Melilla, město o dvanácti kilometrech čtverečních, se musí s veškerými mladistvými, kteří překročili její hranice, popasovat sama.

„Proč nepovolí migrantům, kteří chtějí studovat a pracovat, přesun na pevninu? Protože politikům současný stav vyhovuje. Melilla díky migrantům dostává peníze. Město připomíná hororový film o strašidelných domech. Je krásné, ale nelze z něj uniknout,“ glosuje aktivistka Asisa Bensaidová, která spolu s Farídou organizuje potravinovou pomoc pro potřebné.

Jak ale upozorňuje Teresa de Gasperisová, právní asistentka neziskové organizace Accem, která migrantům pomáhá, nedostatkem vůle netrpí pouze enkláva: „Stát Melillu využívá, aby udržel migraci na uzdě. Převozům migrantů na pevninu usilovně brání. Léta čteme o tom, jak strašné podmínky v přeplněných centrech pro migranty v enklávách panují, ale nic se nemění. Je to proto, aby situace odradila další migranty.“

Hrůza z osmnáctin

Nezletilý migrant tak musí v Melille vydržet v centru pro mladistvé do završení dospělosti. V den osmnáctých narozenin namísto oslavy dospělosti centrum opouští a teprve tehdy, pokud mu jde byrokracie vstříc a obdrží povolení k pobytu, se může vydat na španělskou pevninu.

„Ty děti mají ze svých osmnáctin hrůzu. Ocitají se ze dne na den naprosto samy bez jakékoliv podpory. Centrum pro mladistvé jim neposkytuje dostatečné vzdělání ani informace, takže když jej opouštějí, často neumí španělsky, neznají svá práva ani možnosti, a ještě musí okamžitě vyřešit, co budou jíst a kde budou spát,“ popisuje Genevova Perézová, koordinátorka pro mladé migranty z organizace Malaga Acoge.

Systém nebere ohled na skutečnost, že osmnáctiletí migranti nemají po opuštění centra peníze, domov ani kontakty, a že se zkrátka v den jejich osmnáctin na jejich zranitelnosti nic nemění. Většina z nich tak končí na ulici — a to i ti, kteří stejně jako Mohamed a Ilias získají povolení k pobytu.

„K čemu nám je povolení k pobytu, pokud nás neopravňuje k práci? Prakticky k ničemu!“ shrnuje Mohamed hlavní problém. Povolení k práci totiž migranti získají teprve nabídkou práce na plný úvazek, a to na dobu jednoho roku s minimálním platem v oboru. Získat takovou nabídku je však v prekérní situaci čerstvě osmnáctiletých migrantů v cizí zemi extrémně těžké.

Mohamed se v Purisímě učil na kuchaře a když centrum opouštěl, nabídli mu práci v restauraci v Melille, kde absolvoval praxe. O práci však vloni kvůli pandemii přišel, pročež se vydal hledat jinou do Malagy. Prvních pět měsíců přespával v centru pro lidi bez domova — své plynulé španělštině a létům praxe navzdory.

Ilias strávil na ulici pět měsíců, dokud mu známí nezprostředkovali práci v ovocnářství. „Zase jsem se musel tahat s těžkými bednami! Kvůli tomu jsem v patnácti z Maroka odcházel,“ směje se sám sobě. „Ale ne, teď jsem docela spokojený. Nemůžeš chtít všechno hned. Alespoň mám konečně povolení k práci,“ dodává rychle.

Pracovní smlouvu mu nicméně neprodloužili. Zítra proto hodlá nastoupit na loď do Malagy. Sedmihodinová jízda trajektem však představuje jediné pevné kontury jeho plánu. Kde, jak a v jakém oboru bude hledat uplatnění nebo kde bude spát, netuší.

Mít tak normální život

Organizace jako Malaga Acoge nebo Marocká asociace v Malaze se proto podle Perézové pokouší dopady osmnáctin na životy mladých migrantů minimalizovat. Pokrýváním jejich základních potřeb to začíná. Pracovníci organizace je učí i prát, vařit, založit si bankovní účet či napsat životopis. Poskytuje jim místa v bytech stejně jako vzdělávací kurzy.

„Soustředíme se i na psychologickou a emocionální podporu. Mají za sebou tak moc utrpení a před sebou tolik překážek, že v důsledku ztratili jakoukoliv motivaci. Je třeba v nich opět probudit jejich zapomenuté sny,“ dodává Perézová.

Mohamed se v centru pro lidi bez domova propojil právě s Marockou asociací v Malaze. Ta mu zajistila další kurz v oblasti gastronomie a po půl roce se dočkal i místa v jejich bytě. Jsou tomu teprve dva týdny, co bydlí.

„Teď už se cítím docela dobře. Zase jsem o kousíček blíž svému cíli,“ usmívá se. A co že to je? „Najít práci, ušetřit peníze, koupit byt, oženit se. Normální život…“ odpovídá prostě.

Situace čerstvě dospělých migrantů ve Španělsku se za posledních pět let díky neziskovému sektoru zásadně zlepšila. „Chce to ale víc peněz. Kapacita programů pro mladé migranty je mnohokrát nižší, než je potřeba. Typický profil člověka bez domova se ve Španělsku za poslední léta zásadně proměnil — dnes je člověkem bez domova často právě mladý migrant,“ připouští Perézová.

Krátce poté, co se s Perézovou loučím, mi přichází zpráva od Iliase: „Jsem v Malaze, nikoho tu neznám, nemůžeš mi pomoct?“ Volám Perézové. Nemůže pomoct nikomu, kdo neprojde centrem pro lidi bez domova. Posílám Iliasovi adresu. O chvíli později mi píše, že jej do centra nepustili: „Ale to nic, nic se neděje. Nemůžeš chtít všechno hned.“

Děti terčem nenávisti

Chlapci jako Ilias či Mohamed se ve Španělsku mezitím stávají terčem rostoucí nenávisti. V srpnu 2019 se v Barceloně během jediného týdne odehrály hned tři útoky na centra pro mladistvé migranty. Následovaly opakované útoky na obdobné centrum v Madridu.

Ten samý rok se poprvé od pádu Francovy fašistické diktatury v roce 1975 probojovala do španělského parlamentu krajně pravicová strana Vox. Nejvíce hlasů získala v Ceutě, úspěch sklidila i v Melille. Kolem obou enkláv by Vox rád nechal vybudovat betonovou zeď a ve své kampani opakovaně útočí právě na mladistvé migranty bez doprovodu.

Právě v reakci na kampaň Voxu naléhají neziskové organizace na upuštění od označení mladistvých migrantů slovem „menas“, ze španělského „menores no acompañados extranjeros“ (nezletilí cizinci bez doprovodu). Vadí jim, že rasisti tímto oslovením migranty dehumanizují — a hlavně obcházejí skutečnost, že jde o děti.

Situace dětských a mladistvých migrantů se zásadně nelepší ani s levicí ve vládě. Jak glosuje de Gasperisová: „Když jde o migrační politiku, člověk by rozdíl mezi levicovou a pravicovou vládou málem nepoznal.“

Děti v nouzi jako rukojmí politiky

Maroko španělský nárok na Ceutu a Melillu, který se opírá o výsledky půl tisíciletí starého dobyvatelského tažení, oficiálně neuznává. V praxi ovšem své kontroly nad pozemskou hranicí Evropské unie umně využívá.

17. května tohoto roku hranici Ceuty překročilo během jediného dne rekordních více než osm tisíc migrantů. Mezi nimi až tisíc mladistvých bez doprovodu. Maročtí vojáci, kteří obvykle proti migrantům zakročují za použití hrubého násilí, tentokrát nikomu v přechodu hranice nebránili — a to na povel marockého krále Mohameda VI.

Důvodem je, že ve Španělsku se nyní léčí Brahim Ghali, vůdce separatistického hnutí Polisario Front, které usiluje o nezávislost Marokem okupovaného území Západní Sahary. Maroko využilo masu zoufalých migrantů jako způsob, jak Španělsku pohrozit. Mezi marockými dětmi se měla dokonce šířit povídačka, že hranice budou večer 17. května otevřené a že v Ceutě budou hrát fotbalisté Cristiano Ronaldo a Lionel Messi.

Dospělí migranti, kteří hranice 17. května překročili, byli tak jako vždy deportováni zpátky. Dětští migranti jsou drženi v přeplněných skladech bez vhodné stravy a funkčních toalet. Pro nedostatek matrací spí mnohé z nich na zemi. Jsou mladší než obvykle: některým je jen osm nebo devět let.

Španělské provincie mezitím konečně jednají s Ceutou o přemístění některých mladistvých migrantů — s výjimkou provincií, kde vládnou lidovci s podporou Voxu. Lídr Voxu Santiago Abascal naopak objíždí Andalusii se svým protestním turné Stop invazi a snaží se ze situace vyždímat co nejvíc politických bodů. Touha chudých dětí po důstojném životě tak zůstává nástrojem politického kalkulu.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.