„Viděl jsem, jak moc jsou mí rodiče chudí. Nechtěl jsem, aby mé děti zažily to samé: jak chodím okolo obchodů a nemohu si nic koupit. Viděl jsem, že v Maroku není ani budoucnost, ani práce, jen krize. Na odjezd jsem pomýšlel odjakživa,“ vypráví Ilias, devatenáctiletý mladík se světlými vlnitými vlasy, zatímco sedíme na pláži ve španělské enklávě Melilla na pobřeží Maroka. Náš rozhovor přehlušuje jásot dětí v plavkách, slunce pálí. Bezstarostná letní neděle na pobřeží.

„V Maroku jsem od třinácti pracoval v ovocnářství, abych rodině ulehčil. Tahal jsem se s těžkými bednami a neměl žádná práva,“ vysvětluje bez emocí, proč si už od útlého věku dělal starosti o svou budoucnost, práci, peníze.

Potkali jsme se předešlý večer na promenádě podél pláže, kde si Ilias krátil čekání na noc procházkou s partou marockých kamarádů. V době našeho seznámení ani netušil, kde bude spát. Počítal s noclehem na ulici. Nakonec našel útočiště v levném hostelu.

Ilias pochází z Nadoru, města na východě Maroka, které je vzdáleno pouhých patnáct kilometrů od Melilly — a tím pádem i od půdy Evropské unie. Mnoho obyvatel Nadoru jezdí do Melilly vykonávat špatně placenou práci. Patřil mezi ně i manžel Iliasovy rodinné známé. Když tato žena nabídla tehdy patnáctiletému Iliasovi, že ho do Melilly převeze, neváhal.

„Jeď do Maroka, zaťukej na dveře náhodného domu a zeptej se lidí v něm, zda chtějí žít ve Španělsku. Každý ti odpoví, že ano,“ vydechne Ilias s pohledem upnutým na temně zelené marocké hory čnící ze španělského moře.

Od dvanácti tesařem

„Viděl jsem, že moje země nestojí za nic. Moc dobře jsem věděl, co se stane,“ vysvětluje se světáckým úsměvem svou motivaci k emigraci Mohamed. Naráží na současnou marockou krizi. Marocká ekonomika vloni v důsledku pandemie a špatné úrody způsobené klimatickými změnami poprvé od devadesátých let poklesla. Nezaměstnanost mladých se vyšplhala na třicet tři procent.

Mohamed, statný dvacátník v modrém polo tričku se vzorem kotev, se narodil v Al Hoceimě na chudém a izolovaném východním pobřeží Maroka. Do Melilly, vzdálené od Al Hoceimy sto dvacet kilometrů, pronikl schovaný v podvozku kamionu, když mu bylo čtrnáct.

V Maroku pracoval od svých dvanácti let. „V tom věku tě považují za chlapa. Bylo nemyslitelné, abych zůstával doma, musel jsem pomáhat rodině. Takže když jsem přijel ve čtrnácti do Melilly, měl jsem už hodně zkušeností jako tesař,“ vypráví hlubokým hlasem, zatímco spolu upíjíme kávu na terase vedle majestátní katedrály v Malaze, kde nyní žije. Když mi v sešitu dochází místo na poznámky, hbitě vyskočí, aby požádal číšníka o papír.

Právě náctiletí maročtí chlapci z chudých rodin tvoří ve Španělsku drtivou většinu nezletilých migrantů bez doprovodu. Hranice překonávají s dospěláckými sny o tom, že budou ve Španělsku pracovat a posílat peníze domů.

Jiní utíkají proto, že doma byli biti nebo že je rodina vyhodila na ulici. Kdo Maroko navštívil, mohl si povšimnout ušmudlaných opuštěných dětí, které na ulici prodávají za jeden dirham balení kapesníčků. Dětí bez domova žije v Maroku okolo třiceti tisíc. Dívky, které ve Španělsku představují asi deset procent mladistvých migrantů, zase často utíkají před nucenými sňatky.

Překonání španělských hranic v očích nezletilých migrantů znamená jedinou naději na důstojnou budoucnost. Realita je však taková, že se v rané pubertě ocitají opuštění a zranitelní v naprosto cizí zemi.

Nezletilých migrantů bez doprovodu dnes žije ve Španělsku asi dvanáct tisíc. Údaj se liší podle zdroje, některé uvádějí až čtrnáct tisíc. Drtivá většina z nich je právě z Maroka. Španělsko nemá o počtech přesný přehled.

V přepočtu na počet obyvatel jich nikde nežije tolik jako v Melille. V roce 2019 představovalo místních patnáct set nezletilých migrantů bez doprovodu celé procento a půl obyvatel osmdesátitísicové enklávy. Teprve během pandemického roku 2020 počet příjezdů nezletilých migrantů po mnoha letech poprvé poklesl. Důvodem bylo uzavření hranice mezi Melillou a Marokem.

Místo plotů a strachu

Zatímco marketéři dopravních společností, které provozují trajekty mezi evropskou a africkou pevninou, Melillu prezentují jako „to nejlepší z obou světů“, Amnesty International enklávu popisuje jako místo „plotů a strachu“.

Dvojité čtyřmetrové ploty táhnoucí se podél Melilly a Ceuty, druhé španělské enklávy na marockém území, představují jedinou pozemskou hranici mezi Evropou a Afrikou. Jde o jednu z nejostřeji hlídaných hranic světa, obsypanou více než stovkou kamer a hlídanou marockými i španělskými vojáky.

Migranti se do Melilly pokoušejí uprchnout před bídou a zmarem svých rodných zemí už od osmdesátých let. Jak prokázal Evropský výbor pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, v osmdesátých a devadesátých letech bývali migranti v Melille drženi v tak hrozivých podmínkách, že raději utíkali žít na ulici. Jsou popsány také případy, kdy jim policisté vhodili do pití prášek, načež je svázali lepicí páskou a poslali vojenským letadlem zpět do země původu.

Už tehdy přitom byly mezi migranty i osamocené děti. „Neexistovalo tu žádné centrum pro mladistvé. Dvanáctiletí chlapci bez bot žebrali na ulici o jídlo,“ vzpomíná melillský aktivista José Palazón na dobu, kdy našel v popelnici před svým domem spícího jedenáctiletého kluka. Ten žil na ulici od chvíle, kdy překročil španělskou hranici: od svých osmi let.

Palazón s manželkou vzali chlapce k sobě domů a následně jej adoptovali. Zároveň založili neziskovou organizaci Prodein, jejímž cílem je přimět Melillu plnit své povinnosti a migrantské děti bez doprovodu chránit — jak koneckonců nařizuje zákon.

Dnes je Palazónovu adoptivnímu synovi čtyřicet let, žije v Barceloně, pracuje v gastronomii a má tři dospělé děti. Boj manželů Palazónových za ochranu nejzranitelnějších obyvatel Melilly ale stále trvá.

Nezákonné deportace dětí