Na prašné oranžově zbarvené půdě parkují sdílené taxíky, v Maroku nejběžnější prostředky veřejné dopravy. Šoféři vyvolávají jména měst, do nichž míří: „Fnideq!“ „Tetouan!“ „Tangier!“ Muž v tradiční čepici ve tvaru nízkého válce prodává v oleji smažené tyčinky ze sladkého těsta. Tři ušmudlaná děcka se mi za jeden dirham pokoušejí vecpat kapesníčky, dokud je ode mne neodhánějí policisté. Panuje tu čilý severoafrický ruch.

Vcházím brankou mezi modře natřenými mřížemi a poprvé ukazuji pas. Pokračuji podél proslulého šest metrů vysokého dvojitého plotu, jehož vrchol střeží žiletkový drat a jehož podoba je na druhé straně hranice předmětem politických sporů. Souběžně se mnou běží podél mříží — na jejich druhé straně — žebrák. „Señora, para comer!“ žadoní o drobné, dokud ho nezastavují jiné k plotu kolmo položené mříže.

Procházím přes jednu ze dvou pozemských hranic mezi Afrikou a Evropou, která obepíná městečko Ceuta, španělskou enklávu na území severního Maroka při pobřeží Středozemního moře. Přezdívá se jí hranice hranic. Právě tady často umírají naděje Afričanů, kteří se pokoušejí žiletkový plot přelézt na cestě za svým evropským snem.

Málokdo z nich tuší, že Španělsko vloni reaktivovalo Dohodu o návratu, uzavřenou s Marokem v roce 1992. Na jejím základě jsou ilegální imigranti, kteří ostnatou hranici hranic úspěšně zdolají, urychleně vraceni do Maroka — hned jak se jim v nemocnici zahojí rány. Socialisté slibují žiletkový plot nahradit humánnějšími prostředky, jakými jsou zvýšení plotu či zlepšení sledovacích technologií.

Na přibližně tři sta metrů dlouhém hraničním přechodu ukazuji pas celkem třikrát. Konečně se na mě zubí cedule s nápisem Espaňa, lemovaná unijní svátozáří ze žlutých hvězd. Široko daleko jsem však jedinou Evropankou. Na zemi vysedávají mezi čerstvě rozdělanými plastikovými obaly a taškami narvanými oblečením, dekami či pracími prášky marocké ženy, jimž mainstreamová média vtiskla přezdívku „ženští mezci“. Konvoje žen proudí do Ceuty denně, ráno nalehko, večer se zády obtěžkanými západním zbožím, které bude následně k mání na prodej v marockých ulicích.

Přes hranici hranic projde každý den přibližně dvacet tisíc lidí, převážně Maročanek. Některé zaměstnává šedá ekonomika přeshraničního obchodu, jiné vykonávají v Ceutě špatně placenou nekvalifikovanou práci v domech španělských funkcionářů. Maročtí občané s pasem ze severní provincie Tetouan, sousedící s Ceutou, nepotřebují ke vstupu do enklávy vízum — mohou hranici přecházet denně za podmínky, že město do půlnoci opustí. Během posledních tří let bylo v tlačenici na hranici sedm Maročanek udupáno k smrti.

Stačí nasednout do autobusu číslo sedm a vystoupit kdekoliv za majestátními městskými hradbami. Marocký ruch vmžiku střídají úhledné fasády, vábivý lesk výkladních skříní, pouliční vánoční osvětlení, lavičky ve tvaru těles z tetrisu, švitoření barových zahrádek. Kousek od přístavu vystavuje své studené nohy kovová socha téměř nahé nymfy Kalypsó, promenádu podél pobřeží střeží busty Platona, Homéra a jiných řeckých literátů, kteří psali o bajné Atlantidě. Ta se měla dle jejich spisů nacházet právě za Ceutu omývajícím Gibraltarským průlivem.

Do patnáctého století byla Ceuta, vděk své poloze odpradávna důležité obchodní centrum a zároveň terč dobyvatelských choutek, součástí severomarockého království Fez. Následně padla do rukou Portugalců a o dvě století později ji schvátili Španělé, kteří z ní o další dvě století později zahájili kolonizační tažení na území severního Maroka. Během dekolonizace se odmítli Ceuty vzdát. Ačkoliv Maroko autonomii Ceuty ani Melilly, druhé španělské enklávy na svém území, neuznává, současný král Mohamed VI. sporný status enkláv ze svého řečnění vypustil — stejně tak reprezentanti Španělska mlčí na adresu sporného Marokem z většiny ovládaného území Západní Sahary. Obě země se raději činí, co se budování vřelých sousedských vztahů týče.

Dnes titěrnou plochu o necelých dvaceti kilometrech čtverečních sevřenou mezi mořem a ostnatými dráty obývá pětaosmdesát tisíc obyvatel. Počty křesťanů a muslimů jsou takřka vyrovnané a nepočetné zastoupení tu mají i židé a hinduisté. Symboly všech čtyř náboženství zdobí balkon fotbalového stadionu i výlohu turistické kanceláře, na náměstí Plaza de Espaňa ilustruje koexistenci vír kovové sousoší Solidarita tvořené čtyřmi lidskými figurami držícími se kolem pasu.

Mnoho obyvatel na otázku o životě ve městě hrdě reaguje španělským slovíčkem „convivencia“, jímž míní dlouhodobé mírumilovné soužití různých kultur. Al Jazeera v pět let staré reportáži vykresluje Ceutu jako město multikulturní, od nějž se máme ve vypjaté konfliktní době co učit.

Říjnové volby do španělského parlamentu v Ceutě vyhrála s pětatřiceti procenty krajně pravicová strana Vox, která po vzoru nacionalistických velikánů dneška slibuje enklávu obehnat zdí.

I muslimové tu volí Vox

„Ceuta je pro krajní pravici ideálním městem,“ otevírá téma úspěchu nacionalistů novinář Javier Sakona z deníku Ceuta al día. „Je to nudné městečko s druhou nejvyšší nezaměstnaností v Evropské unii. Chybí tu vzdělání a zároveň je tu i nedostatek nekvalifikované práce. Ceuta je tak maličká, že není kde budovat ani továrny, ani byty. Přitom tu roste populace rychleji než na pevnině, takže raketově rostou ceny bydlení,“ vyjmenovává místní specifika muž v pruhované šálce a brýlích se silnými obroučkami, který si s ironickým úsměvem pochvaluje, jaká to tu je pro novináře výborná laboratoř.

Nejvíce legálních pracovních příležitostí nabízí veřejný sektor, na počet obyvatel zde žije nadprůměrný počet policistů a vojáků. Nezaměstnanost se pohybuje okolo osmadvaceti procent, mezi lidmi do pětadvaceti let okolo čtyřiapadesáti procent. Většinu nekvalifikované práce na stavbách či v domácnostech odbydou Maročané, které uspokojí výplata tři sta euro měsíčně, z níž se možná dá s odřeným žaludkem vyžít na druhé straně hranice, ale rozhodně ne v Ceutě.

V Ceutě tak kromě přeshraničního obchodu se západním zbožím vzkvétá i byznys se sladkou vůní hašiše a pašeráctví — pevninský přístav Algeciras je Ceutě za jasných dní vzdálen doslova na dohled. Jeden uchazeč o zaměstnání prý pašování drog dokonce uvedl jako zkušenost ve svém životopise.

„Ceuta se vždycky před někým bránila, městské hradby jsou tím, čím jsou. Místní se ke svému španělství hrdě hlásí a na své muslimské spoluobčany pohlížejí jakožto na Maury — přestože mají španělské občanství stejně jako oni. Španělští muslimové pak shlížejí na ilegální migranty jakožto na Maročany. I muslimové tu volí Vox,“ pokračuje Sakona.

Ceuta byla pravicová vždy. Po osmnáct let si v ceutském shromáždění, tedy orgánu místní samosprávy, drželi většinu lidovci, kteří do zrodu Voxu sbírali většinu hlasů napravo od středu včetně těch od fašistických nostalgiků po časem Frankových. V dubnových parlamentních volbách v Ceutě nicméně zvítězili socialisté — ač už tehdy tu Vox obsadil druhé místo s jedním z nejlepších výsledků v zemi. Co se za půl roku změnilo?

„Vox přitvrdil v rétorice proti Maroku a Maročanům a změnil kandidáty — lidé kandidující za Vox v dubnu vůbec nebyli z Ceuty. V dubnu volila socialisty ze strachu před Vox drtivá většina muslimů. Jenže v květnu se konaly místní volby do shromáždění, v nichž lidovci poprvé nezískali většinu. A jelikož si tady jsou všichni politici včetně lidovců vědomí, jakou je Vox konkrétně pro toto město hrozbou, dohodli se, leč neoficiálně, na podpoře se socialisty, což mnohé podporovatele socialistů zklamalo,“ vysvětluje Sakona.

„A convivencia? Nejsou tu problémy. Ale čtyřicet tisíc Ceutanů žije tady, čtyřicet tisíc Ceutanů tam. Nevznikla tu žádná smíšená kultura v podobě hudby či pokrmů, kultura Arabů se zpravidla zakládá na náboženství, zatímco Španělé sem importovali zvyky z Andalusie. Obě skupiny se jen utvrzují ve své identitě,“ uzavírá novinář.

Jakoby existovaly dvě různé Ceuty

Ceuta má tvar sloní hlavy. V chobotu, odděleném od pevniny vodním kanálem, žijí křesťané, sídlí instituce, teče pivo a volí se tu pravice. Čím hlouběji v sloní hlavě a blíže k hranicím s Marokem, tím méně infrastruktury a veřejných služeb, zato více chudoby a nezaměstnanosti. Čtvrť El Principe, ležící kousek od hraničního přechodu, zná i díky stejnojmennému seriálu celá země: nezaměstanost se tu sápe až k sedmdesáti procentům, pistoli tu prý lze koupit za třicet euro a narodila se tu drtivá většina mužů, kteří Španělsko opustili, aby bojovali ve službách Islámského státu.

V periferiích sloní hlavy žijí muslimové a volí se tu levice — socialisté, Podemos, nebo místní levicové strany s muslimskými představiteli: Caballas či Hnutí za důstojnost a občanství. Nutno dodat, že i na muslimských periferiích se umístil Vox druhý. Novinářskými kruhy se šušká, že si v nich hlasy doslova kupoval.

„V Ceutě neexistuje střední třída. Společnost se tu dělí na ty, co mají dost, a na ty, co nemají nic. Základnu místních Vox tvoří profesoři, doktoři či policisté, kteří si žijí velmi dobře, zatímco chudobou je postižené převážně muslimské obyvatelstvo, které chodí k volbám méně. A jak snadné je nenávidět ty, co nemají nic a ještě se odlišují,“ shrnuje svůj náhled na příčinu volebního úspěchu Vox Ramón Rodríguez Casaubón z místních Podemos.

Původ chudoby muslimů spatřuje v dědictví nevýhod z dob kolonialismu, kdy bylo podmínkou k získání španělského občanství křesťanské vyznání. Muslimové bez občanství si nemohli koupit pozemky či dům, měli ztížený přístup ke vzdělání a práci. Někteří ceutští muslimové nemají občanství dodnes — a Vox je odsud slibuje vyhnat. Těžko říct kam vzhledem k tomu, že nemají ani občanství marocké.

„Dost věcí si tu protiřečí. Členové rockových kapel jsou tu konzervativní, místní hip hopoví interpreti nadávají na migranty. A zatímco velká část města strádá, každá jednotlivá lampa v této ulici stála šedesát tisíc eur,“ popisuje Casaubónův spolustraník Mohamed, zatímco se procházíme širokým bulvárem, na jehož konci svítí žlutá omítka katolického Kostela Panny Marie Africké na stejnojmenném náměstí. Právě v něm tento víkend proběhla mše k uctění památky fašistického diktátora Franka u příležitosti čtyřiačtyřicátého výročí jeho úmrtí.

Nikdo kromě Podemos proti konání mše neprotestoval. Mimochodem právě Ceutu ovládli Frankovi nacionalisté v roce 1936 jako první území v celém Španělsku.

„Žijeme tu, ale jako bychom nebyli. Jako by existovaly dvě různé Ceuty. Než jsme otevřeli toto centrum, nejbližší knihovna odsud byla pět kilometrů, chybí tu parky, chybí tu hřiště,“ vysvětluje Mohamed Jalili, maličký muž s maličkýma očima a knírkem, který pracuje v kulturním centru Al Idrissí, ležícím ve sloní hlavě. Muslimská mládež sem chodí na kurzy arabštiny, divadla či hudby.

„Ani takzvané muslimské strany Caballas či Hnutí za důstojnost a občanství nepracují s tématy, která by lidi přitáhla k volbám. Z pětadvaceti členů ceutského shromáždění jsou muslimové tři, přitom nás je tu stejně jako křesťanů. Zato Vox je dnes v módě,“ pokračuje Jalili a na rozloučenou mě upozorňuje, že ceutští muslimové nejsou těmi, kdo voličům Vox vadí nejvíc.

Ceuta sice většinu ilegálních migrantů vrací do Maroka — což je vzhledem k Ženevským úmluvám krok lidskoprávně sporný — nikoliv však migranty nezletilé. Zatímco obecně příliv ilegálních migrantů na španělské území klesá, počet mladistvých, kteří ilegálně pronikli do Ceuty, vzrostl z osmi set v roce 2017 na tři tisíce tři sta v roce 2018. Další ceutskou specialitu představuje skutečnost, že pobyt v detenčních zařízeních není pro ilegální migranty povinností. Na ulici se potloukají stovky dětí nikoho.

Zatímco někteří Ceutané se při dotazu na život holedbají slovíčkem „convivencia“, jiní se rozčílením zvýšeným hlasem rozhovoří o přítomnosti „menores de MENA“, tedy mládeže z regionu severní Afriky a Blízkého východu.

Každý si jde svou cestou

„Život je těžký, tolik zlodějů na celém světě, dávej si tu pozor! Ceuta bývala úžasná, ale dnes: tolik migrace, tolik lidí bez práce,“ lamentuje seniorka s perlovými očními stíny nad kávou s mlékem a bagetou s rajčaty a olivovým olejem v kavárně na pobřeží. S hořkostí jejích slov kontrastuje malebné dřevěné obložení podniku a venkovní zpěv racků. Volila Vox.

„Mám vzdělání ve finanční administraci a i tak jsem bez práce — ještěže mám vysoce postaveného manžela. Tady je všechno o protekci — a já studovala v Cordobě, takže tu nemám žádné kontakty. Jen co zapnu televizi, mluví se tam o korupčních aférách. V první řadě je třeba vyměnit politiky, lidé chtějí změnu — proto volí Vox,“ odpovídá plačtivě nálehavým tónem sympatická blondýnka v teplákovce. Lidi bez papírů dřív neřešila — ale teď vychovává dvě malé děti. Volila pokaždé jinak — naposledy prázdnou obálkou.

Cestou smrákajícími ulicemi lesklými od dešťové vláhy se ptám na názor několika muslimských žen. „Já nic nevím, já nic nevím,“ odpovídají neuroticky, aniž by zastavily své uspěchané kroky. Pár Maročanek si stěžuje, že se na hranicích zpřísňují podmínky — marocké společnosti na krále Mohameda VI. tlačí, aby učinil nedaněnému přeshraničními obchodu přítrž. A co soužití, ptám se postarší ženy v béžovém hidžábu, která jako jediná fyzicky zastavuje. „Každý si jde svou cestou,“ krčí smířeně rameny s povzneseným úsměvem.

Konečně se ubírám ke své hostitelce Anně, kterou jsem našla přes couchsurfing. Z jejího profilu vím, že jde o učitelku filosofie. Těším se, jak mi volební úspěch Vox vyloží svobodomyslná členka cestovatelské komunity. „Ceuta je horší než včera,“ spouští však droboučká krátkovlasá Anna svým nachlazeným hlasem nářky. Její beznadějný monolog má kadenci kulometu. Prý je tu nebezpečno. Dlužno dodat, že je podle ní nebezpečno třeba i v Srbsku, Bulharsku — samozřejmě v Maroku — ale dokonce i v Praze, kterou před pár lety navštívila.

Politika ji prý nezajímá, ale její sympatický kolega kandidoval za Vox. „Muslimové mají podle mě něco špatně v hlavě,“ vrtí hlavou. Učí na státní škole, takže značná část jejich žáků jsou muslimové — křesťanské děti zpravidla studují na institucích soukromých.

Anna je uhnaná samoživitelka dvou dcer, která pracuje od rána do podvečera — a večer chodí na kurzy francouzštiny a angličtiny. „Mám jediné štěstí, že vystačím s málem,“ popisuje, jak si do práce nosí termosku s čajem a jablka, zatímco kolegové hedonisticky prožírají peníze v kantýně. Dopíjím čaj a ona si ode mne v týž vteřině úzkostlivě bere hrníček, aby ho okamžitě omyla.

Francouzštinu se prý učí proto, aby mohla pracovat v marockém Tangieru, kde se většina Evropanů těší nadstandardnímu platu. Snažím se jí nekonfliktně připomenout, že tam žijí muslimové, kteří podle ní mají něco špatně v hlavě. „Maročtí muslimové jsou dobří, to ceutští muslimové jsou špatní,“ přichází s překvapivou teorií.

Jakoby tu muslimové neměli jména

S líbezným obrazem soužití se setkávám až druhý den ráno na parkovišti před jedinou chudou muslimskou čtvrtí ležící v „chobotu“, barevnou jako dětská stavebnice. V zelených vestičkách tu vykonávají veřejně prospěšné práce postarší křesťan a postarší muslim, oba voliči socialistů. „Největší problém je, že z úřadu práce zavolají uchazečům, co jsou v evidenci teprve rok, nikoliv těm, co jsou v ní třeba osm let,“ tvrdí muslim s výjimečnýma očima, jejichž temnou duhovku narušují světle modré fleky.

Ptám se jich, jestli mají z úspěchu Vox strach. „Strach?“ usmívá se křesťan a zdvihá k nebi svůj ukazovák, „někteří se modlí ve stoje, jiní vkleče. Ale všichni jsme si rovni a bdí nad námi stejný Bůh.“

Do země se opírá těžký déšť. Zalézám do kavárny na sklenku čaje a zapovídám se s Jesúsem, rozvalitým mužem v žluté mikině s keltským křížem. „Nejsem rasista, mám mnoho muslimských přátel, ale pro ženy a zvláště pro muslimské ženy je to tu těžké. Mnohé z nich na tebe mrknou na ulici a dají ti číslo, aby se ti později nabízely za peníze. Nejsou integrovaní, dělají bordel. Vox je jediná španělská strana, která se zatím nezkompromitovala,“ vysvětluje otcovským tónem. Následně mu pomáhám rozlačit auto s rozbitou baterií, načež mi nabízí projížďku po městě.

Objíždíme Ceutu po pobřežním obvodu. Lesopark na samém konci chobotu střídá další muslimská čtvrť. Za okrově zbarvenými kopečky běží hraniční plot, za ním se tyčí zeleno-bílý minaret marocké mešity. „Většina domů v této čtvrti byla postavena ilegálně, v Ceutě se toho smí více než ve zbytku Španělska. I proto tu někteří lidé slyší na volaní Voxu po pořádku,“ vypráví Jesús.

Míjíme několik vojenských objektů, na nichž se skví nápisy „Vše pro vlast“. Zastavujeme u muslimské kavárny na pobřeží. „Nikde jinde ve Španělsku ti čaj až do auta nepřinesou,“ pochvaluje si Jesús a brzy k našemu pootevřenému okénku skutečně přichází úslužný číšník s horkými šálky mátového čaje. Čaje Maurů, jak říkají Ceutané.

„Nicméně pokud máš práci, žije se tu dobře, platí tu lépe než na pevnině,“ natahuje se Jesús na zadní sedadlo pro výplatní pásku. Za minulý měsíc si vydělal dva a půl tisíce eur. Pracuje jako bachař. Stejně jako většina zaměstnaných lidí, s nimiž jsem tu mluvila, přitom nepochází z Ceuty. Říká se tomu ceutský paradox: bez práce je tu každý třetí, ale za dobře placenou prací ve veřejné správě sem jezdí lidé z jiných částí Španělska a, jak již bylo zmíněno, za špatně placenou nekvalifikovanou prací Maročané.

Startujeme motor a vydáváme se opět na cestu. Jesús si mne džungli na své bradě. „Potřebuju oholit a ostříhat. Na to jsou muslimové dobří. Vlasy i vousy ti zkrátí za šest, sedm euro,“ pochvaluje si, zatímco míjíme z kopce spadající závěje bílých náhrobních desek.

„Víš, co je na tomhle hřbitově zvláštní? Na náhrobcích jsou pouze čísla,“ ukazuje. Překvapené ticho přerušuje dalším hlasitým mudrovaním: „Jakoby tu muslimové neměli jména. Jakoby tu muslimové nebyli nic víc než čísla.“