Na prašné oranžově zbarvené půdě parkují sdílené taxíky, v Maroku nejběžnější prostředky veřejné dopravy. Šoféři vyvolávají jména měst, do nichž míří: „Fnideq!“ „Tetouan!“ „Tangier!“ Muž v tradiční čepici ve tvaru nízkého válce prodává v oleji smažené tyčinky ze sladkého těsta. Tři ušmudlaná děcka se mi za jeden dirham pokoušejí vecpat kapesníčky, dokud je ode mne neodhánějí policisté. Panuje tu čilý severoafrický ruch.

Vcházím brankou mezi modře natřenými mřížemi a poprvé ukazuji pas. Pokračuji podél proslulého šest metrů vysokého dvojitého plotu, jehož vrchol střeží žiletkový drat a jehož podoba je na druhé straně hranice předmětem politických sporů. Souběžně se mnou běží podél mříží — na jejich druhé straně — žebrák. „Señora, para comer!“ žadoní o drobné, dokud ho nezastavují jiné k plotu kolmo položené mříže.

Procházím přes jednu ze dvou pozemských hranic mezi Afrikou a Evropou, která obepíná městečko Ceuta, španělskou enklávu na území severního Maroka při pobřeží Středozemního moře. Přezdívá se jí hranice hranic. Právě tady často umírají naděje Afričanů, kteří se pokoušejí žiletkový plot přelézt na cestě za svým evropským snem.

Málokdo z nich tuší, že Španělsko vloni reaktivovalo Dohodu o návratu, uzavřenou s Marokem v roce 1992. Na jejím základě jsou ilegální imigranti, kteří ostnatou hranici hranic úspěšně zdolají, urychleně vraceni do Maroka — hned jak se jim v nemocnici zahojí rány. Socialisté slibují žiletkový plot nahradit humánnějšími prostředky, jakými jsou zvýšení plotu či zlepšení sledovacích technologií.

Na přibližně tři sta metrů dlouhém hraničním přechodu ukazuji pas celkem třikrát. Konečně se na mě zubí cedule s nápisem Espaňa, lemovaná unijní svátozáří ze žlutých hvězd. Široko daleko jsem však jedinou Evropankou. Na zemi vysedávají mezi čerstvě rozdělanými plastikovými obaly a taškami narvanými oblečením, dekami či pracími prášky marocké ženy, jimž mainstreamová média vtiskla přezdívku „ženští mezci“. Konvoje žen proudí do Ceuty denně, ráno nalehko, večer se zády obtěžkanými západním zbožím, které bude následně k mání na prodej v marockých ulicích.

Přes hranici hranic projde každý den přibližně dvacet tisíc lidí, převážně Maročanek. Některé zaměstnává šedá ekonomika přeshraničního obchodu, jiné vykonávají v Ceutě špatně placenou nekvalifikovanou práci v domech španělských funkcionářů. Maročtí občané s pasem ze severní provincie Tetouan, sousedící s Ceutou, nepotřebují ke vstupu do enklávy vízum — mohou hranici přecházet denně za podmínky, že město do půlnoci opustí. Během posledních tří let bylo v tlačenici na hranici sedm Maročanek udupáno k smrti.

Stačí nasednout do autobusu číslo sedm a vystoupit kdekoliv za majestátními městskými hradbami. Marocký ruch vmžiku střídají úhledné fasády, vábivý lesk výkladních skříní, pouliční vánoční osvětlení, lavičky ve tvaru těles z tetrisu, švitoření barových zahrádek. Kousek od přístavu vystavuje své studené nohy kovová socha téměř nahé nymfy Kalypsó, promenádu podél pobřeží střeží busty Platona, Homéra a jiných řeckých literátů, kteří psali o bajné Atlantidě. Ta se měla dle jejich spisů nacházet právě za Ceutu omývajícím Gibraltarským průlivem.

Do patnáctého století byla Ceuta, vděk své poloze odpradávna důležité obchodní centrum a zároveň terč dobyvatelských choutek, součástí severomarockého království Fez. Následně padla do rukou Portugalců a o dvě století později ji schvátili Španělé, kteří z ní o další dvě století později zahájili kolonizační tažení na území severního Maroka. Během dekolonizace se odmítli Ceuty vzdát. Ačkoliv Maroko autonomii Ceuty ani Melilly, druhé španělské enklávy na svém území, neuznává, současný král Mohamed VI. sporný status enkláv ze svého řečnění vypustil — stejně tak reprezentanti Španělska mlčí na adresu sporného Marokem z většiny ovládaného území Západní Sahary. Obě země se raději činí, co se budování vřelých sousedských vztahů týče.

Dnes titěrnou plochu o necelých dvaceti kilometrech čtverečních sevřenou mezi mořem a ostnatými dráty obývá pětaosmdesát tisíc obyvatel. Počty křesťanů a muslimů jsou takřka vyrovnané a nepočetné zastoupení tu mají i židé a hinduisté. Symboly všech čtyř náboženství zdobí balkon fotbalového stadionu i výlohu turistické kanceláře, na náměstí Plaza de Espaňa ilustruje koexistenci vír kovové sousoší Solidarita tvořené čtyřmi lidskými figurami držícími se kolem pasu.

Mnoho obyvatel na otázku o životě ve městě hrdě reaguje španělským slovíčkem „convivencia“, jímž míní dlouhodobé mírumilovné soužití různých kultur. Al Jazeera v pět let staré reportáži vykresluje Ceutu jako město multikulturní, od nějž se máme ve vypjaté konfliktní době co učit.

Říjnové volby do španělského parlamentu v Ceutě vyhrála s pětatřiceti procenty krajně pravicová strana Vox, která po vzoru nacionalistických velikánů dneška slibuje enklávu obehnat zdí.

I muslimové tu volí Vox

„Ceuta je pro krajní pravici ideálním městem,“ otevírá téma úspěchu nacionalistů novinář Javier Sakona z deníku Ceuta al día. „Je to nudné městečko s druhou nejvyšší nezaměstnaností v Evropské unii. Chybí tu vzdělání a zároveň je tu i nedostatek nekvalifikované práce. Ceuta je tak maličká, že není kde budovat ani továrny, ani byty. Přitom tu roste populace rychleji než na pevnině, takže raketově rostou ceny bydlení,“ vyjmenovává místní specifika muž v pruhované šálce a brýlích se silnými obroučkami, který si s ironickým úsměvem pochvaluje, jaká to tu je pro novináře výborná laboratoř.

Nejvíce legálních pracovních příležitostí nabízí veřejný sektor, na počet obyvatel zde žije nadprůměrný počet policistů a vojáků. Nezaměstnanost se pohybuje okolo osmadvaceti procent, mezi lidmi do pětadvaceti let okolo čtyřiapadesáti procent. Většinu nekvalifikované práce na stavbách či v domácnostech odbydou Maročané, které uspokojí výplata tři sta euro měsíčně, z níž se možná dá s odřeným žaludkem vyžít na druhé straně hranice, ale rozhodně ne v Ceutě.

V Ceutě tak kromě přeshraničního obchodu se západním zbožím vzkvétá i byznys se sladkou vůní hašiše a pašeráctví — pevninský přístav Algeciras je Ceutě za jasných dní vzdálen doslova na dohled. Jeden uchazeč o zaměstnání prý pašování drog dokonce uvedl jako zkušenost ve svém životopise.