Maroko znovu razantně odmítlo zřízení migračních center států Evropské unie na svém území. Tento týden se proti návrhu vyslovil ministr zahraničí Násir Búrita, který jej označil za nekompatibilní s „migrační politikou a národní suverenitou“, a mluvčí marocké vlády Mustafá Chalfí. Podle něho se jedná o „pokus přenést evropské problémy s migrací na někoho jiného“.

Ministr zahraničí také apeloval na to, aby bylo s Marokem jednáno jako se „skutečným partnerem“, ne jako „se sousedem, kterého se [Evropa] bojí“. „EU nemůže Maroko žádat, aby pomáhalo s migrací a bojovalo s terorismem, a chovat se k němu jako k nějakému předmětu,“ dodal Búrita v rozhovoru pro německý deník Die Welt.

Maroko se v posledních měsících ocitlo v epicentru evropských diskuzí o migraci. Právě přes něj se totiž do Španělska a následně do dalších evropských zemí dostává největší počet utečenců. Podle údajů španělského ministerstva vnitra jich od začátku roku bylo na 41 tisíc — tedy více než dvojnásobek příchozích do Itálie, kam vedla v minulosti hlavní trasa do Evropy. Jde také vůbec o nejvyšší číslo ve španělské historii.

Marocká vláda nyní čelí kritice některých evropských partnerů za to, že nedělá dost pro zastavení migrace přes svoje území. Podle konspiračních teoretiků z řad krajní pravice ji dokonce aktivně podporuje, přestože vládní mluvčí Chalfí upozornil na zásahy proti desítkám pašeráckých sítí. Několik zemí v čele s Německem se proto pokouší Maroko — a s ním Egypt, Tunisko, Alžírsko a Libyi — přimět k podpisu podobné dohody, jakou Evropská unie uzavřela před dvěma lety s Tureckem.

V jejím rámci se turecká vláda zavázala přijmout zpět všechny „neregulérní migranty“ zadržené na řeckých ostrovech a tvrdě zasáhla proti převaděčům výměnou za finanční injekci ve výši šesti miliard euro. Evropští lídři se navíc v červnu dohodli, že budou zároveň usilovat o vytvoření záchytných center přímo na pobřeží severní Afriky. Ta by sloužila k „rozlišení mezi ekonomickými migranty a lidmi, kteří potřebují mezinárodní ochranu“, jak se píše ve schváleném dokumentu.

O tyto návrhy zatím nicméně neprojevil zájem žádný severoafrický stát — vedle Maroka je naopak od léta postupně odmítlo Tunisko, Alžírsko a Egypt. „Nemáme prostředky na to, abychom mohli zřídit podobný typ detenčních center. Už teď dostatečně trpíme tím, co se děje v Libyi, což je mimochodem přímý důsledek evropského chování,“ prohlásil například tuniský velvyslanec při EU Tahár Šeríf s narážkou na svržení plukovníka Kaddáfího v roce 2011.

Jako nejrealističtější se tak v tuto chvíli jeví bilaterální spolupráce mezi nejvíce zasaženými státy, již se snaží posílit právě Španělsko a Maroko. Tento týden Rabat navštívila španělská náměstkyně pro migraci při ministerstvu práce Consuelo Rumí, kde se dohodla nejen na zrychlení deportací, ale také na sérii pozitivních kroků, jako je přijetí většího množství univerzitních studentů, zvýšení počtu dočasných pracovních víz a hospodářské pomoci.

Rumí zároveň zdůraznila, že se Španělsko na evropské úrovni stane „hlasem Maroka“, jehož by státy EU měly ve vlastním zájmu považovat za „strategického partnera“. „Evropská unie se musí na téma migrace začít dívat z jiné perspektivy a zároveň finančně a ekonomicky spolupracovat s těmi zeměmi, které jsou momentálně pod největším tlakem. Vzhledem ke změně migračních tras je to na africkém kontinentu v současnosti právě Maroko a v rámci EU Španělsko,“ prohlásila Rumí.