↗

Albacín, Granada. „Snad kvůli kamenitým úzkým uličkám, vhodným tak maximálně pro motorky, sem policisté často nejezdí. Můj český soused tvrdí, že sem policisté zkrátka lézt ani nechtějí, neb je to tu plné trávy, zbraní a cikánů, ale mně se to tu jeví jako království klidu.“ Foto Jocelyn Erskine-Kellieová, flickr.com

„Víš, jak se jmenuje můj dred? Covid. Nikdy se mi vlasy necuchaly. Až v karanténě, kdy jsme byli všichni tak pasivní, až se mi na hlavě udělalo tohle!“ představuje mi Ainara, vychtrlá žena s nakažlivě bezstarostným úsměvem v kostýmu Pikachu, svůj dred o velikosti hnízda, který polyká polovinu jejích vlasů. Načež se mě snaží přesvědčit, že za houstnoucí atmosféru nemůže nejistota pandemických časů, nýbrž působení energie planety Venuše.

Ainaru a jejího přítele Heliho jsem poznala na vrchu San Miguel, nejznámější vyhlídce v andaluské Granadě. Přijeli sem před jedenácti dny svou temně zelenou dodávkou natřískanou barevnými poklady z popelnic — deset deštníků s rozbitými dráty, tři kabely s přetrženými popruhy, závěje děravých hávů... Ainara mi vše, co během posledních dvou týdnů ukořistili u popelnic, s manickou náruživostí ukazuje, čímž Heliho dovádí k šílenství, protože pak budou muset vše uklidit zpátky do auta — tak jako každý den.

Od svého příjezdu se odsud téměř nehnuli. Celé dny spí a tančí v rytmu psytrancového dunění s výhledem na shrbenými borovicemi pokryté hřbety pohoří Sierra Nevada, jejichž zelenost se vytrácí pod silou poledního svitu, jako by je pokrývala zaprášená folie. Vůči dění v lidském světě se zdají být podobně neteční jako vyloupané skořápky mandlí pod našima nohama.

Španělská vesnice

V granadské čtvrti Albaicín, přiléhající k vrchu San Miguel, šlo ještě donedávna na pandemii zapomenout fantasticky snadno. Přestože leží těsně nad centrem, uchovává si lenivou tvář španělské vesnice, kde se zastavil čas před mnoha dekádami — možná ještě před španělskou chřipkou. Vzduch tu voní přezrálými fíky, odevšud zní tesklivé naléhání flamencové kytary, sousedé spolu beze spěchu rozprávějí v ulicích, malý výběr služeb zajišťují drobní živnostníci.

Právě tady se, přirozeně rozprostřené mezi tradičními nízkými bíle natřenými domky, nacházejí proslulé granadské jeskyně, které k nelibosti vedení města odjakživa přitahovaly antisystémové živly. V patnáctém století Romy a muslimy, odolávající povinné konverzi ke katolictví, v moderní historii hipíky žijící jen přítomným okamžikem, kteří městu kradou vodu a elektřinu.

Snad kvůli kamenitým úzkým uličkám, vhodným tak maximálně pro motorky, sem policisté často nejezdí. Můj český soused tvrdí, že sem policisté zkrátka lézt ani nechtějí, neb je to tu plné trávy, zbraní a cikánů, ale mně se to tu jeví jako království klidu. S rouškami se to tu nicméně nepřehání, zato se sdílenými jointy ano.