Dopis ze španělské vesnice

Petra Dvořáková

Granadská čtvrť Albaicín ještě donedávna platila za místo, kde šlo na nový koronavirus zapomenout, pokud člověk zrovna nenarazil na někoho, kdo po viru pojmenoval svůj dred.

Albacín, Granada. „Snad kvůli kamenitým úzkým uličkám, vhodným tak maximálně pro motorky, sem policisté často nejezdí. Můj český soused tvrdí, že sem policisté zkrátka lézt ani nechtějí, neb je to tu plné trávy, zbraní a cikánů, ale mně se to tu jeví jako království klidu.“ Foto Jocelyn Erskine-Kellieová, flickr.com

„Víš, jak se jmenuje můj dred? Covid. Nikdy se mi vlasy necuchaly. Až v karanténě, kdy jsme byli všichni tak pasivní, až se mi na hlavě udělalo tohle!“ představuje mi Ainara, vychtrlá žena s nakažlivě bezstarostným úsměvem v kostýmu Pikachu, svůj dred o velikosti hnízda, který polyká polovinu jejích vlasů. Načež se mě snaží přesvědčit, že za houstnoucí atmosféru nemůže nejistota pandemických časů, nýbrž působení energie planety Venuše.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Ainaru a jejího přítele Heliho jsem poznala na vrchu San Miguel, nejznámější vyhlídce v andaluské Granadě. Přijeli sem před jedenácti dny svou temně zelenou dodávkou natřískanou barevnými poklady z popelnic — deset deštníků s rozbitými dráty, tři kabely s přetrženými popruhy, závěje děravých hávů... Ainara mi vše, co během posledních dvou týdnů ukořistili u popelnic, s manickou náruživostí ukazuje, čímž Heliho dovádí k šílenství, protože pak budou muset vše uklidit zpátky do auta — tak jako každý den.

Od svého příjezdu se odsud téměř nehnuli. Celé dny spí a tančí v rytmu psytrancového dunění s výhledem na shrbenými borovicemi pokryté hřbety pohoří Sierra Nevada, jejichž zelenost se vytrácí pod silou poledního svitu, jako by je pokrývala zaprášená folie. Vůči dění v lidském světě se zdají být podobně neteční jako vyloupané skořápky mandlí pod našima nohama.

Španělská vesnice

V granadské čtvrti Albaicín, přiléhající k vrchu San Miguel, šlo ještě donedávna na pandemii zapomenout fantasticky snadno. Přestože leží těsně nad centrem, uchovává si lenivou tvář španělské vesnice, kde se zastavil čas před mnoha dekádami — možná ještě před španělskou chřipkou. Vzduch tu voní přezrálými fíky, odevšud zní tesklivé naléhání flamencové kytary, sousedé spolu beze spěchu rozprávějí v ulicích, malý výběr služeb zajišťují drobní živnostníci.

Právě tady se, přirozeně rozprostřené mezi tradičními nízkými bíle natřenými domky, nacházejí proslulé granadské jeskyně, které k nelibosti vedení města odjakživa přitahovaly antisystémové živly. V patnáctém století Romy a muslimy, odolávající povinné konverzi ke katolictví, v moderní historii hipíky žijící jen přítomným okamžikem, kteří městu kradou vodu a elektřinu.

Snad kvůli kamenitým úzkým uličkám, vhodným tak maximálně pro motorky, sem policisté často nejezdí. Můj český soused tvrdí, že sem policisté zkrátka lézt ani nechtějí, neb je to tu plné trávy, zbraní a cikánů, ale mně se to tu jeví jako království klidu. S rouškami se to tu nicméně nepřehání, zato se sdílenými jointy ano.

Prozření nad mrkvovým džusem

„Poznala bys, že se nacházíme uprostřed pandemie? No, že ne?“ ptala se mne svým sladkým hlasem před měsícem Kasy, která sem přijela z Německa na Erasmus, zatímco jsme seděli nad pivkem na Plaza Larga, čtvercovém centrálním náměstíčku Albaicínu.

Večer nám kazilo tak maximálně to, že nám přes požádání o veganské tapas přinesli brambory zneuctěné majonézou. Na rozloučenou jsme se, jak se ve Španělsku sluší a patří, políbily na tvář. Denní přírůstky nakažených dávno překračovaly deset tisíc.

O pět dní později jsem Kasy spatřila na prahu jejího bytu s tváří v dlaních uprostřed zmatečných telefonátů s nouzovou linkou. Den po našem setkání strávila dopoledne s dívkou, která je pozitivní.

Posadila jsem se na dlažbu dostatečně daleko od ní. Povídali jsme si tak dlouho, dokud z Kasiny tváře neodešla starost a výčitky svědomí. Dokonce mne pohostila mrkvovým džusem — skleničku uchopila přes utěrku, položila na práh a vzdálila se. Já jsem jí zase na dlažbě nechala broskve, které jsem našla odsouzené k vyhození v bedně zanechané trhovci na Plaza Larga.

Kasy byla nakonec negativní, ale na tvář jsme se už nikdy nepolíbily. Bezkontaktní hodina nad mrkvovým džusem pro mne znamenala varovný vzkaz: koronavirus na rozdíl od policistů už obchází i Albaicínem. A sociální kontakt lze provozovat bezpečně a zároveň lidsky.

Za pět eur a humus

Ve Španělsku platí rádoby rebelské klišé, že zákony jsou od toho, aby se porušovaly, spolehlivěji než ve většině evropských zemí. Sice se nesmí pít na ulici, ale pro hojně provozovanou aktivitu pouličního popíjení existuje ve španělštině samostatné slovíčko, bottellón. Sice se nesmí kempovat jen tak někde na divoko, a přeci právě sem se sjíždějí tulácká srdce z celého světa. Právě tady žijí dost možná vůbec největší hippie komunity v Evropě.

Není divu, že mi během posledního výletu na pobřeží servíroval lahváče v plážovém baru za bujarého pořvávání místní policejní šéf. Po jedné v noci, kdy měly mít restaurace na základě vládního zařízení zavřeno. Když se v říjnu opatření změnilo a provozovny musely začít zavírat již v deset — v zemi, kde se v deset začíná večeřet — rozmohl se tu podobně jako v České republice fenomén piv točených z výdejních okének.

Mnoho pracovních příležitostí mimo pohostinství a turismus tu koneckonců není. Granada, město sevřené hornatou žíznivě žlutou krajinou, nemá kromě své podmanivé krásy nic. Na pohybu návštěvníků po městě visí i obživa nesčetných pouličních hudebníků, pankáčů žonglujících před ušmudlanými kelímky na Plaza Nueva, prodavačů nádherných, leč navzájem se sobě podobajících kovových šperků.

„Začal jsem si s sebou brát kytaru, naučil jsem se užívat si čas, který tu trávím. Nic jako ztracený čas neexistuje,“ vypráví tlumeným hlasem Rodrigo, postarší dredař, který na vyhlídce vedle mého současného obydlí vysedává den co den s kufříky indických prstýnků na prodej. Sama mezitím s hasnoucí nadějí obcházím s životopisy restaurace, abych si posté vyslechla laskavé, ale jasné: „Teď opravdu nikoho nehledáme, podívej, jak máme prázdno.“

Jediným výsledkem mých restauračních obchůzek zatím bylo slitovaní bratrů, vlastnících syrskou restauraci, kteří mně nechali půl hodiny krájet mandle. Za to mi dali pět eur a humus.

Jak kdybys chtěl spáchat sebevraždu bombovým atentátem

Začínám věřit, že bych měla Granadu opustit, kromě práce mi v jeskyni chybí světlo a signál, venkovní noční teploty se začínají plížit k nule. Všichni kolem mě včetně mě se topí ve starých bolestech a nejistotách, vzduch se zdá těžší — a Venuše za to vážně nemůže. Lavíruji mezi chutí okamžitě se sbalit a vypadnout a mezi chutí se tomu všemu poddat a k téhle divné kamenné říši přimrznout a už nikdy se odtud nehnout.

Rozhodovat se nakonec nemusím. „Víš, že Granada bude od zítřka zavřená?“ ptá se mě v sobotu večer Matthew, jeden z mých nejbližších přátel, který vypadá jako Petr Pan a zpívá a hraje na kytaru tak sladce, že se z něj jednou nevyhnutelně stane idol náctiletých dívek. Koronavirovou paralýzu, která učinila rozhodnutí za mě, shledávám v tu chvíli jako vysvobození.

Španělsko se stalo první evropskou zemí, která od jara překročila hranici milionu nakažených. V neděli ráno vláda vyhlásila nouzový stav, prozatím na dva týdny. Premiér Pedro Sanchez doufá, že jej parlament podpoří v záměru prodloužit jej až do května. V celé zemi s výjimkou Kanárských ostrovů platí noční zákaz vycházení, zpravidla mezi jedenáctou večerní a šestou ranní. Vlády autonomních oblastí mají pravomoc nejrizikovější oblasti — tak jako Granadu — uzavřít.

„Teď tu normálně prošla holka, kterou znám, a řekla mi, že má koronavirus. Má koronavirus a normálně trajdá ulicema, místo, aby byla doma,“ vykládá mi druhý den Rodrigo. „Normálně trajdá ulicema místo, aby byla doma. Tamhle bydlí! To je, jak kdybys chtěl spáchat sebevraždu bombovým atentátem!“ rozohňuje se Rodrigo znovu, když u nás zastavuje soused.

Jelikož z touhy po světle a čerstvém vzduchu zpravidla nechávám dveře jeskyně otevřené, vyslechnu si jeho příběh provázený lamentováním nad exkrementy zaběhnutých psů ještě několikrát. Ale vlastně se mi ulevilo, že Rodrigo na koronavirus „věří“ — ač roušku dál nosí na nosála. V místním programově antisystémovém nastavení to není samozřejmostí.

V pondělí večer ve zvědavosti a s obavou procházím setmělými ulicemi. Na Plaza Larga nestojí jediný restaurační stolek. Ubylo světel, utichly hlasy. Mezi zdmi kamenně duní mé osamělé kroky. Potkávám jen Davida, flamencového kytaristu, který v kozačkách uhání večeřet k přátelům již na desátou.

Když pak v noci zavrtaná pod třemi dekami zaslechnu za dveřmi zakázané lidské kroky, ani nevím, co cítím. Zda úlevu, že Albaicín zůstává Albaicínem, či vztek — z téhož důvodu.

    Diskuse