„Konec světa jsme přežili, všechno, co bylo v bibli, jsme přežili! Já na to nevěřím, normální chřipka to je! Všechno je to podplacený, vláda z toho má peníze,“ burácí hlubokým hlasem Pepa, čtyřicetiletý rozložitý chlapík v nátělníku, zatímco se oranžově vymalovanou kuchyní plazí dým z balených cigaret a aroma turecké kávy.

„V Itálii umřelo přes dvacet tisíc lidí,“ namítá jeho kamarád, ústecký aktivista, který dlouhodobě pomáhá místním Romům, Miroslav Brož. „Já jsem viděl videa, že ty rakve jsou prázdný, člověk umře na mrtvičku a oni řeknou, že umřel na koronavirus, já na to nevěřím, Míro, já na to nevěřím!“ nenechává si vzít svou pravdu Pepa. 

Krátce nato si ale protiřečí tvrzením, že s druhou vlnou přijde chudoba — k čemuž pak s odevzdaným smíchem dodává, že zrovna jeho rodinu tohle nemá čím překvapit.

Pepa žije se svou mnohočlennou rodinou v bytě o dvou místnostech v „nejdražší čtvrti Ústí nad Labem“, jak Předlice pobaveně nazývá Brož. Dříve se tu za dvě místnosti v chátrajících domech bez omítky a bez topení platilo i přes deset tisíc korun, ve zbytku města si přitom lze pronajmout byt 3+1 za sedm tisíc. 

Jenže standardní byt ve standardní čtvrti Romům, kteří tvoří v Ústí až desetinu populace, zpravidla nikdo nepronajme. V reakci na to se tu — stejně jako ve zbytku země — objevili podnikatelé, kteří diskriminaci na trhu s bydlením proměnili v továrnu na peníze. 

Romům, kteří neměli na výběr, začali pronajímat předražené malé byty, aniž by nastřádané bohatství investovali do údržby domů. V Ústí nad Labem jim to usnadnila extrémně rychlá privatizace bytů. Kdysi lukrativní Předlice se staly v průběhu devadesátých let synonymem ghetta, téměř stoprocentně romskou sociálně vyloučenou lokalitou.

„A co vy? Věříte na virus?“ ptá se Brož trojice dívek vykukujících z okna téhož domu poté, co opouštíme Pepův byt.

„A vy na něj věříte?“ odpovídá nejstarší z nich otázkou.

„Já na něj věřím. A jestli se to dostane k vám do domu, tak se od sebe všichni navzájem nakazíte, protože vás tam žije hodně,“ vysvětluje Brož.

„No a jak se máme oddělit?“ namítá bezelstně dívka.

Lékaři Romy často neberou 

„Chudí jsou v apatii dlouhodobě. Neberou epidemii jako něco, co by je mohlo postihnout — protože jsou postižení řadou jiných problémů,“ komentuje zdánlivou lhostejnost obyvatel sociálně vyloučených lokalit vůči novému koronaviru Karel Karika, ústecký politik a aktivista, který vede Dům u svatého Materny Oblastní charity Ústí nad Labem.

Apatie chudých je pochopitelná, ale nebezpečná. Před pouhými dvěma měsíci se v Předlicích a Krásném Březně objevila úplavice. A před dvěma lety sužovala Ústí — respektive ústecké sociálně vyloučené lokality — epidemie žloutenky.

Sociálně vyloučené lokality představují ideální prostředí pro šíření nákazy jak kvůli zvýšené hustotě osídlení, tak kvůli zhoršeným hygienickým podmínkám. V Předlicích či litvínovském Janově byly některé domy odpojeny od vody, neboť si majitelé bytů vybrané poplatky strkali do vlastních kapes, ale teplárnám a vodárnám neplatili. Nemluvě o tom, že v řadě takových domů kralují štěnice, švábi a plísně.

Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit rovněž častěji trpí kardiovaskulárními chorobami, obezitou, cukrovkou i dýchacími obtížemi. Méně totiž sportují, zato častěji kouří a živí se bílými rohlíky či dalšími potravinami bez dostatku živin a vitamínů.

Mnozí navíc nikdy nebyli na preventivní prohlídce, nemají ani obvodního lékaře. Na vině je obecný nedostatek lékařů na periferiích, nízká zdravotní gramotnost, ale i další tvář diskriminace: doktoři Romy zkrátka často neberou. V důsledku je střední délka dožití v sociálně vyloučených lokalitách o deset let nižší než ve zbytku České republiky.

Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit mají také zhoršený přístup k informacím a ani s nimi často neumějí pracovat. „Jedna rodina v Předlicích každý večer sleduje hollywoodský film Smrtící epidemie — to je jejich zdroj informací o tom, co se děje. Jiní hltají Facebookem se šířící fámy o tom, že koronavirus lze vyléčit česnekem a cibulí nebo že se nelze nakazit od příbuzného,“ popisuje Brož.

„Lepší než ulice“, ale za deset tisíc

Riziko nákazy — ani ne tak kvůli zdraví nájemníků, jako spíš byznysu — si zato uvědomuje Miroslav Vrzák, majitel někdejšího motorestu a současné ubytovny pro sociálně vyloučené Romy ve Smržovce na Liberecku. Nechce ke své ubytovně přitáhnout nežádoucí pozornost, pošramotit si pověst a už vůbec si nechce život zkomplikovat nutností uzavřít ubytovnu do naprosté karantény.

„Všichni na chodbu, šup!“ huláká Vrzák, načež se z pokojů ubytovny plaše trousí lidé. „Mně je zle!“ vzdoruje žena s karamelovým melírem a od únavy pomačkaným obličejem. „Nemáš kouřit!“ odvětí Vrzák, ale k účasti v divadelní hře o nejlepší ubytovně v zemi ji nenutí.

„Vozím je teď radši autem i do krámu. Dvakrát denně tu uklízíme. Do práce stejně nechoděj, tak si aspoň ukliděj. Jen Zuzaně se pořád nechce, že jí prej bolej záda,“ ukazuje mohutný velitel na mladou ženu dřepící na zemi, která k nám zvedá otrávený pohled nádherných zelených očí.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.