A vy na virus věříte? Sociálně vyloučené lokality v době pandemie

Petra Dvořáková

Jedním z nejzranitelnějších míst jsou v době pandemie dlouhodobě opomíjené sociálně vyloučené lokality. A ačkoliv se v nich zatím nový koronavirus nešíří, život nejchudších občanů ovlivňuje již nyní.

Na ubytovnách je nájem vyšší než ve městě. Foto Petra Dvořáková

„Konec světa jsme přežili, všechno, co bylo v bibli, jsme přežili! Já na to nevěřím, normální chřipka to je! Všechno je to podplacený, vláda z toho má peníze,“ burácí hlubokým hlasem Pepa, čtyřicetiletý rozložitý chlapík v nátělníku, zatímco se oranžově vymalovanou kuchyní plazí dým z balených cigaret a aroma turecké kávy.

„V Itálii umřelo přes dvacet tisíc lidí,“ namítá jeho kamarád, ústecký aktivista, který dlouhodobě pomáhá místním Romům, Miroslav Brož. „Já jsem viděl videa, že ty rakve jsou prázdný, člověk umře na mrtvičku a oni řeknou, že umřel na koronavirus, já na to nevěřím, Míro, já na to nevěřím!“ nenechává si vzít svou pravdu Pepa. 

Krátce nato si ale protiřečí tvrzením, že s druhou vlnou přijde chudoba — k čemuž pak s odevzdaným smíchem dodává, že zrovna jeho rodinu tohle nemá čím překvapit.

Pepa žije se svou mnohočlennou rodinou v bytě o dvou místnostech v „nejdražší čtvrti Ústí nad Labem“, jak Předlice pobaveně nazývá Brož. Dříve se tu za dvě místnosti v chátrajících domech bez omítky a bez topení platilo i přes deset tisíc korun, ve zbytku města si přitom lze pronajmout byt 3+1 za sedm tisíc. 

Jenže standardní byt ve standardní čtvrti Romům, kteří tvoří v Ústí až desetinu populace, zpravidla nikdo nepronajme. V reakci na to se tu — stejně jako ve zbytku země — objevili podnikatelé, kteří diskriminaci na trhu s bydlením proměnili v továrnu na peníze. 

Romům, kteří neměli na výběr, začali pronajímat předražené malé byty, aniž by nastřádané bohatství investovali do údržby domů. V Ústí nad Labem jim to usnadnila extrémně rychlá privatizace bytů. Kdysi lukrativní Předlice se staly v průběhu devadesátých let synonymem ghetta, téměř stoprocentně romskou sociálně vyloučenou lokalitou.

„A co vy? Věříte na virus?“ ptá se Brož trojice dívek vykukujících z okna téhož domu poté, co opouštíme Pepův byt.

„A vy na něj věříte?“ odpovídá nejstarší z nich otázkou.

„Já na něj věřím. A jestli se to dostane k vám do domu, tak se od sebe všichni navzájem nakazíte, protože vás tam žije hodně,“ vysvětluje Brož.

„No a jak se máme oddělit?“ namítá bezelstně dívka.

Lékaři Romy často neberou 

„Chudí jsou v apatii dlouhodobě. Neberou epidemii jako něco, co by je mohlo postihnout — protože jsou postižení řadou jiných problémů,“ komentuje zdánlivou lhostejnost obyvatel sociálně vyloučených lokalit vůči novému koronaviru Karel Karika, ústecký politik a aktivista, který vede Dům u svatého Materny Oblastní charity Ústí nad Labem.

Apatie chudých je pochopitelná, ale nebezpečná. Před pouhými dvěma měsíci se v Předlicích a Krásném Březně objevila úplavice. A před dvěma lety sužovala Ústí — respektive ústecké sociálně vyloučené lokality — epidemie žloutenky.

Sociálně vyloučené lokality představují ideální prostředí pro šíření nákazy jak kvůli zvýšené hustotě osídlení, tak kvůli zhoršeným hygienickým podmínkám. V Předlicích či litvínovském Janově byly některé domy odpojeny od vody, neboť si majitelé bytů vybrané poplatky strkali do vlastních kapes, ale teplárnám a vodárnám neplatili. Nemluvě o tom, že v řadě takových domů kralují štěnice, švábi a plísně.

Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit rovněž častěji trpí kardiovaskulárními chorobami, obezitou, cukrovkou i dýchacími obtížemi. Méně totiž sportují, zato častěji kouří a živí se bílými rohlíky či dalšími potravinami bez dostatku živin a vitamínů.

Čtyři paneláky v největší české sociálně vyloučené lokalitě — v Janově — čekají na demolici. Foto Petra Dvořáková

Mnozí navíc nikdy nebyli na preventivní prohlídce, nemají ani obvodního lékaře. Na vině je obecný nedostatek lékařů na periferiích, nízká zdravotní gramotnost, ale i další tvář diskriminace: doktoři Romy zkrátka často neberou. V důsledku je střední délka dožití v sociálně vyloučených lokalitách o deset let nižší než ve zbytku České republiky.

Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit mají také zhoršený přístup k informacím a ani s nimi často neumějí pracovat. „Jedna rodina v Předlicích každý večer sleduje hollywoodský film Smrtící epidemie — to je jejich zdroj informací o tom, co se děje. Jiní hltají Facebookem se šířící fámy o tom, že koronavirus lze vyléčit česnekem a cibulí nebo že se nelze nakazit od příbuzného,“ popisuje Brož.

„Lepší než ulice“, ale za deset tisíc

Riziko nákazy — ani ne tak kvůli zdraví nájemníků, jako spíš byznysu — si zato uvědomuje Miroslav Vrzák, majitel někdejšího motorestu a současné ubytovny pro sociálně vyloučené Romy ve Smržovce na Liberecku. Nechce ke své ubytovně přitáhnout nežádoucí pozornost, pošramotit si pověst a už vůbec si nechce život zkomplikovat nutností uzavřít ubytovnu do naprosté karantény.

„Všichni na chodbu, šup!“ huláká Vrzák, načež se z pokojů ubytovny plaše trousí lidé. „Mně je zle!“ vzdoruje žena s karamelovým melírem a od únavy pomačkaným obličejem. „Nemáš kouřit!“ odvětí Vrzák, ale k účasti v divadelní hře o nejlepší ubytovně v zemi ji nenutí.

„Vozím je teď radši autem i do krámu. Dvakrát denně tu uklízíme. Do práce stejně nechoděj, tak si aspoň ukliděj. Jen Zuzaně se pořád nechce, že jí prej bolej záda,“ ukazuje mohutný velitel na mladou ženu dřepící na zemi, která k nám zvedá otrávený pohled nádherných zelených očí.

„Nechce, aby se lidé na ubytovně navštěvovali, nechce, aby si děti hrály venku. Vadí mu, když někdo kouří bez roušky, vadí mu miminka bez roušky. Když někdo z obyvatel ubytovny vyjde ven s dětmi, řve na ně,“ popisuje sociální pracovnice Eva Gáborová z organizace Roma Tanvald — aniž by chtěla na Vrzáka házet špínu.

Vzápětí navíc dodává, že za Vrzákovou pandemickou přísností stojí a že je mu vlastně vděčná, poněvadž ji i kolegy na ubytovnu pouští a oni tak mohou obyvatelům rozdávat roušky, potravinovou pomoc a poskytovat poradenství. „Pro nás je to práce, pro něho kšeft,“ dodává necynicky.

Ubytovna v bývalém motorestu ve Smržovce působí aspoň trochu útulně. Režim tu ale připomíná vojnu. Foto Petra Dvořáková

„Pojďte, já vás tu provedu, klidně vám ukážu všechny pokoje, všechny jsou čistý,“ vede mě Vrzák do jednoho z nich, zatímco obyvatelé ubytovny postávají s otazníky v očích na chodbě. Za přítomnosti majitele se jim nechce spokojenost s kvalitou ubytováním komentovat. Maximálně poslušně odpovědí, že ubytovna je „lepší než ulice“.

Nelze popřít, že ubytovna ve Smržovce působí v porovnání s většinou sociálně vyloučených ubytoven v republice velmi slušně. Přesto šedovlasá žena, jež nás nechává do svého útočiště nahlédnout, podotýká hned, co se majitel vzdálí, že touží po „bydlení“. 

S manželem a dvěma dětmi žije v pokoji zdobeném řetězci jedovatě barevných umělohmotných květin. Kromě dvoupatrové postele, televize a obří porcelánové sochy panny Marie se sem nic jiného nevejde. Cena: deset tisíc měsíčně.

Máme být zavření, ale zároveň máme fungovat

Koronavirus se od sociálně vyloučených lokalit zatím naštěstí drží dál — jak poznamenal Miroslav Brož, „izolace od gádžů“ teď sociálně vyloučené lokality paradoxně chrání. I tak na ně ale pandemie, respektive na ni navazující opatření, dopadá.

„To, že máme být zavření, jsme se dozvěděli až od Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Přitom nám sem úřad práce posílá lidi. Máme být zavření, ale zároveň máme fungovat,“ popisuje zmatek, který současná situace vyvolala v Komunitním centru Janov jeho vedoucí Alena Bartková.

Ministerstvo práce a sociálních věcí některé sociální služby zakázalo, aniž by specifikovalo, zda a za jakých podmínek mohou probíhat alespoň na dálku. To vše v situaci, kdy počet lidí, kteří potřebujících sociální služby v důsledku klesajících příjmů a ztracených zaměstnání, roste. „Sociální služby zkrátka měly fungovat dál — v omezeném režimu, ale v plné šíři,“ shrnuje Karel Karika.

Mimořádná opatření vlády se odvíjejí od představy, že v 21. století je každá rodina připojená k internetu. Chudí se tak ocitli v situaci, kdy mají potřebné dokumenty pro úřady oscanovat a zaslat e-mailem. Někteří z nich přitom nejenže nemají počítač, bankovní účet či mobilní data, ale třeba ani kredit či telefon.

Parlament naštěstí v polovině dubna schválil změnu zákona, která umožňuje úřadům práce vyplácet některé sociální dávky v druhém čtvrtletí letošního roku jejich dosavadním příjemcům automaticky.

Sociálně vyloučení lidé ale mezitím přišli o příjmy z brigád či práce na černo, které jim — zpravidla s dluhy na krku — za současného nastavení systému vydělají víc. Provoz přitom omezily či úplně pozastavily i potravinové banky. 

Jenže hlad nepočká. „Mám pocit, že nedělám nic jiného, než že sháním jídlo pro potřebné. Pandemie vykoupila obchody, takže je málo potravin pro charitu — máme nárok pouze na potraviny, kterým končí expirační doba,“ doplňuje Karika. Organizace Romano Jasnica v ústeckých Trmicích se potýká s padesátiprocentním nárůstem žádostí o potravinovou pomoc. 

„Obáváme se zvýšené kriminality. Už teď vzrostl počet případů vykrádání sklepů,“ upozorňuje Lenka Holakovská, vedoucí protidrogové poradny Most k naději na litvínovském sídlišti Janov. Na což ředitel organizace Lubomír Šlapka reaguje: „Ovšem kdo ví, jak se v Janově žije, má jasno v tom, že vykradený sklep je normální jev…“

Místo školy „do lesa“

„Čeho se obáváme nejvíc, jsou propady ve školách,“ podotýká sociální pracovnice Eva Gáborová z organizace Roma Tanvald. Děti chudých rodičů jsou v otázce přístupu ke vzdělání za současného stavu znevýhodněny víc, než kdy předtím. 

Nejen, že často žijí v off-line mnohočlenných domácnostech o jedné či dvou místnostech, ale zpravidla méně vzdělaní rodiče jim vyučovanou látku nedokáží vysvětlit. Někteří učitelé či zástupci neziskového sektoru se snaží být pro děti k dispozici alespoň na telefonu, ale taková forma doučování je náročná z hlediska udržení pozornosti.

„Ze začátku jsem byla naivní. Myslela jsem si, že to nějak půjde. Teď už si vůbec neslibuji, že se děti něco naučí. A nejde jenom o přípravu. Upadá natrénovaný režim, v lokalitách jedou prázdniny se vším všudy. Bude zapotřebí napřít energii do přechodného období a až se školy znovu otevřou, přesvědčit rodiče, aby tam své děti zase začali posílat,“ komentuje Jana Rejžková, ředitelka organizace Tosara, jejíž zaměstnanci jezdí rozdávat vytištěné materiály pro děti na ubytovnu ve Slaném.

Návrat do školy bude těžký pro mnoho dětí. Pro některé bude ale ještě těžší. Foto Petra Dvořáková

Rodiče v litvínovském Janově chodí jednou týdně vyzvednout pracovní listy pro děti přímo do školy. „Víte, my si vždycky musíme poradit sami, nás ta situace nepřekvapuje. Je to samozřejmě náročnější: kolegové musí úkoly důkladně promýšlet, spotřebujeme mnoho papírů,“ popisuje odevzdaně ředitelka segregované základní školy Miroslava Holubová.

„No chodíme teď do lesa místo do školy,“ shrnuje koronavirou podobu vzdělávání v Janově třináctiletý kluk s kšiltovkou otočenou vzad, zatímco se dvěma kamarády vysedává na obrubníku před kontejnery, načež všichni tři propuknou v smích. „Paní a neměla byste pro nás bonbon?” huláká za mnou jeden. „Paní a neměla byste pro nás cigára?“ přidává se údajný milovník lesů.

„Za to může Havel“

Právě Janov bývá s přibližně čtyřmi a půl tisíci obyvateli označován za největší sociálně vyloučenou lokalitu u nás. Nejvíce proslul před deseti lety, kdy se sem snažili proniknout neonacisté v rámci pokusu o největší romský pogrom v novodobé historii České republiky. Lubomír Lupták z Agentury pro sociální začleňování Janov označuje za „mašinu na sociální vyloučení“. 

Znalci místních poměrů podotýkají, že i v případě Janova byla největší chybou privatizace sídliště, která vyústila v nepřehlednou vlastnickou strukturu. „Janov byl obětován. Když město potřebovalo peníze na hokej, rozprodalo janovské byty,“ shrnuje patnáct let staré chyby bývalého vedení města Alena Zieglerová z Institutu pro sociální inkluzi. 

V důsledku toho je dnes osm ze sedmadvaceti panelových domů na kdysi výstavním socialistickém sídlišti vybydlených.

„Nevíte, kde bych si mohl vsadit korunku, když je hospoda zavřená?“ táže se mně zamračený senior bezradně vyhlížející radu, jak gamblovat v době koronavirové. „Jo tak jestli jste od reportáží, tak chci, aby tam zaznělo, že si někdo přišel v Chebu pro moje dávky a nikdo neví, kdo. Stalo se to už před dvěma rokama,“ spustí na mě a tvrdí, že se tu žije líp než v Chebu, kde jsou „samí zloději a cikáni špinaví“.

„Za to může Havel, byl moc hodnej,“ ukazuje šedovlasá žena na rozpadající se dům, v němž kdysi žila a který se má jako první ze čtyř vybydlených paneláků odkoupených městem letos zbourat. „Tady v Litvínově to funguje jinak, tady musí bejt člověk tmavej, to je samej Adidas, samá sociálka,“ ventiluje svou frustraci, přestože je její bílý syn stejně jako Romové klientem terénních sociálních programů a sám vděčně opakuje, že nebýt charity, neví, co by dělal.

„Jak se máte?“ zvolávám snad až nevhodně vesele na muže na balkónu, neb venku je lidí málo.

„Blbě,“ odpovídá mi.

„Proč blbě?“ ptám se.

„Protože žiju tady,“ odvětí suše.

Na otázky dopadu pandemie a mimořádných opatření všichni krčí rameny i tady. Maximálně zalitují, že nebudou moct vzít děti na koupaliště, až bude hezky. „Naši klienti přišli o své přirozené prostředí, zavřely zastavárny, výkupny kovů. Kvůli karanténě jsou víc na očích. Na druhou stranu dávky jedou dál. V jejich životě se vlastně až tak moc nezměnilo,“ popisuje Lenka Holekovská z janovské protidrogové poradny.

Zato při otázce na život v Janově mají téměř všichni jasno, bez ohledu na etnicitu, bez ohledu na část sídliště, v níž bydlí. „Barák dobrej. Byt dobrej. Ale na blbým místě! Hned pod náma bydlej nepřizpůsobiví. Oni o nás řeknou, že jsme rasisti, ale běžte se podívat, jakej tam je bordel,“ odpovídá překotně černovlasá žena z pistáciově zeleného panelového domu. 

„Jsem tu spokojenej, moc spokojenej, dvakrát vykradenej, manželka už se radši odstěhovala do Mostu,“ rekapituluje se sarkastickým úsměvem šedesátník v šortkách a kšiltovce. Na agresivní nedávno přistěhované obyvatele, kteří dělají hluk a všechno zničí, si ale stěžují i Romové. 

Kde vsadit korunku, když je hospoda zavřená kvůli koroně? Foto Petra Dvořáková

„Žijí tu lidé s tolika problémy, s tolika špatnými návyky, že je těžké s nimi vydržet. Do naší ulice se přistěhovala jedna vícečlenná rodina — a záhy na to se začaly ztrácet věci. Jedna rodina změnila život v celé ulici,“ připouští sociální pracovník Petr Globočník, který se v Janově narodil a teď se tu snaží vybudovat chybějící komunitu.

Chudá, ale sexy zoo

„Můžu se vás na něco zeptat? Proč si to stejně jako ostatní novináři fotíte zrovna tady? Proč nikdy nevyfotíte, co je v Janově hezký?“ ptá se mně zdvořile mladá Romka s blonďatým melírem před smutnou řadou budov s vymlácenými okny. 

Je to sotva pár minut, co mi Lenka Holakovská z protidrogové poradny řekla: „Média ničemu nepomáhají, politici sem jezdí jak do zoo. Přitom je to hezké sídliště, přinejmenším přes den je tu docela klid.“

Obě mají pravdu. Janov není vzdor své černobílé pověsti jen revírem vymlácených oken, štěnic, bídy a Romů. Omítky většiny domů hrají barvami, na balkónech obsypaných truhlíky s květinami a jízdními koly se odehrává poklidný rodinný život. Před domy se kymácejí těžká těla vzrostlých jehličnanů, na dohled odsud se zelená úpatí Krušných hor.

Jenže sociálně vyloučené lokality společnost zajímají výhradně jako bizarní ohniska sociálně patologických jevů, v jejichž chudých, ale sexy rozpadajících se kulisách se tak maximálně natočí chytlavý seriál či vyfotí ministryně. Babiš byl v Janově třikrát. Maláčová v Předlicích dokonce přespala, hlásají novinové titulky.

Stodvacet tisíc obyvatel České republiky mezitím v sociálně vyloučených lokalitách nadále přespává celá léta. Každý stý Čech.

Pokaždé, když se obyvatelům sociálně vyloučených lokalit představuji jako novinářka, cítím směsici studu a trapnosti. Kolik toho už bylo o Chánově, Předlicích či Janově napsáno, aniž by se v životech obyvatel něco změnilo, aniž by se jim dostalo jiné role než objektů zvědavého pozorování, proti nimž se snadno obrací vztek, morální nadřazenost, pohoršení?

Většina obcí s vysokou mírou sociálního vyloučení má jednu věc společnou: prakticky neexistující obecní bytový fond v důsledku neuvážené privatizace. Sociálně vyloučené lokality jsou nejpalčivější demonstrací chyb polistopadové bytové politiky.

„A s vlastníky, kteří nedodržují své povinnosti, neumí stát jednat. Do bytu nemůžete bez svolení vlastníka vstoupit, i když je ohroženo zdraví ostatních obyvatel domu,“ vysvětluje místostarostka Litvínova Erika Sedláčková.

Dokud budou děti chudých rodičů dělat domácí úkoly v jedné místnosti holobytu s rodiči, sourozenci a šváby, nepřestane se počet sociálně vyloučených lidí v naší společnosti zvyšovat. Ubytovna či kobka v Předlicích je sice „lepší než ulice“. Ale bydlení to není.

    Diskuse