„Je konec května a zatím jsme zvládly vypracovat látku a úkoly k počátku dubna,“ sděluje s jistým zoufalstvím v hlase jedna z dobrovolnic naší organizace Společnost Tady a teď, která pracuje s dětmi z vyloučených lokalit. Se svou desetiletou žákyní mají několikahodinové online schůzky prakticky každý den, a přesto jsou pozadu. Rodiče dívky mají základní vzdělání, plní, co je v jejich silách, vysvětlit ale novou matematickou látku jako zlomky, nezvládnou. 

Na stránkách Ministerstva školství se v několika apelativních bodech můžeme dočíst, že je třeba, aby učitelé přistupovali k zadávání úkolů citlivě a brali na zřetel možnosti konkrétních žáků. A že pro zdárný průběh vzdělávání na dálku je potřeba udržovat zpětnou vazbu, co do množství i obtížnosti učiva, a nepřenášet tíhu vzdělávání na rodinu. 

V souladu s ministerskými doporučení jsme proto oslovili dívčinu vyučující, neboť jsme nálož úkolů považovali vzhledem k její situaci za neadekvátní. Učitelka ovšem námitky smetla ze stolu s odůvodněním, že je žákyně v učení slabá.

Z terénu však známe i příklady dobré praxe. Někteří vyučující se rodiče snaží kontaktovat telefonicky a nabízí doručení učebních materiálů až do schránky. Uvědomují si totiž, že některé rodiny nyní naráží na své limity. Vzdělávací organizace se shodují na tom, že učitelé a učitelky, kteří berou svou profesi zodpovědně za standardních okolností, jsou zodpovědnými i při distanční formě vyučování. U těch ostatních zůstává (ne)zájem stejný: po svých žácích a žákyních nepátrají nebo je zavalují nesplnitelnými úkoly. 

S různými přístupy se setkáváme dokonce i v rámci jedné školní instituce. Jednou z příčin může být nejednotnost a vágnost metodických pokynů a doporučení. Vůbec kupříkladu není jasné, zda a jak mají nyní školy žáky hodnotit.

Odborníci na vzdělávání se opírají o výklad zákona, který říká, že hodnocení se zastavilo ve stejnou chvíli jako státem poskytované hromadné vzdělávání, tedy 10. března 2020. S tím pracují také některé dokumenty MŠMT. Jinde se ovšem můžeme dočíst, že hodnocení je ponecháno na uvážení učitelů, anebo že není nutné, aby učitelé žáky průběžně známkovali, ale aby je alespoň ohodnotili výsledně, na konci pololetí. To by ovšem stejně vyžadovalo práci žáků průběžně evidovat a hodnotit.

Tisíce chudších domácností nicméně trápí problémy řádově bazálnější než výsledná známka. Kde si nechat vytisknout pracovní listy? Opravdu je nutné kupovat paletu temperových barev kvůli jednomu domácímu úkolu? Kdo pomůže s novou fyzikální látkou? 

Během nouzového stavu se z naší kanceláře stala telefonní ústředna zprostředkovávající komunikaci mezi domácnostmi žáků a učiteli. Umožňujeme tiskárenské služby ve velkém, distribuujeme výtvarné potřeby, roznášíme domácí úkoly a snažíme se děti z ubytoven propojit s jejich učiteli. Více než kdy dříve se obnažila nutná potřebnost sociálních pracovníků na školách, povolání, která na západ od nás běžně fungují, v České republice však prakticky neexistují a jejich důležitost je stále upozaďována. 

Přístup České republiky ke vzdělávání ilustrují i zatím nulové prostředky uvolněné pro potřeby nejen domácnosti, ale i škol. Již nějaký čas víme, že zcela offline je kolem 4 tisíc dětí a dalších zhruba 6 tisíc funguje online jen díky neziskovým organizacím a nízkoprahovým klubům. Nově též z výzkumu České školní inspekce a MŠMT víme, že zhruba tisíc škol nemá potřebné vybavení pro distanční výuku. 

V jiných zemích Evropské unie to přitom jde: přispívají na technické a materiální vybavení škol a chudých domácností. Příkladem za všechny je sousední Německo, které vyčlenilo 500 miliónů eur pro vybavení škol a chudým domácnostem poskytlo jednorázový příspěvek 150 eur. V České republice na se musíme spoléhat na nadace a soukromé donory.  

Samotné technické vybavení však ještě není známkou úspěchu, jak jsme sami nedávno zjistili. Naše organizace poskytla notebooky rodinám studentek a studentů ohrožených sociálním vyloučením. Při předávání počítačů se ale ukázaly limitované digitální kompetence dětí znevýhodněných ve vzdělání. Z vysvětlení šestnáctileté studentky střední školy jsme vyrozuměli, že počítačová výuka byla na segregované základní škole pojímána jako volná zábava nejen pro děti, ale i pro učitele. Potřebné dovednosti tak řada tamějších dětí nezískala.

Má-li být nouzový stav i časem k zamyšlení, pojďme se zamyslet nad českým vzděláváním. Vztah mezi socioekonomickým statusem rodiny, potažmo regionu, a vzděláním je v České republice zcela určující. Dle OECD patříme ke špičce států, které reprodukují nerovný přístup ke vzdělávání.

Odpovědí je masivní investice do školství. V době krize, i mimo ni. Je totiž nad míru jasné, že pro prosperitu státu je důležité, aby vzdělání a kvalitního života dosahovala i sociálním vyloučením ohrožená část populace. Ta je nyní od vzdělání odstřihnuta víc než kdy dříve.