Postupné otevírání mateřských škol provází nejasnosti, obavy rodičů i učitelů. Mateřské školy nebyly, na rozdíl od základních a středních, od počátku koronavirové krize centrálně uzavřeny. Rozhodnutí o jejich uzavření nebo omezení činnosti zůstalo na ředitelích mateřských škol, jednotlivých obcích a dalších zřizovatelích. Vláda vydala pouze doporučení je uzavřít.

Pokud nějaká školka zůstala otevřená, vznikal od začátku problém pro rodiče, kteří nemohli žádat o ošetřovné, ačkoli ho vláda pro rodiče nabídla. Podmínkou ošetřovného totiž bylo, a zatím stále je, potvrzení o uzavření školy nebo školky.

Provoz mateřských škol od počátku krize nebyl ani nijak jasně upraven. Mohl běžet v plném počtu dětí ve třídách, až osmadvacet dětí na jednu učitelku. Rozdíl v opatřeních mezi dětmi ve školce a dětmi podobného věku na prvním stupni základních škol přitom nebyl nijak epidemiologicky zdůvodněn. I nyní je nastaven limit patnáct dětí u prvního stupně základních škol, ale u školek není žádný. V některých zemích přitom při částečném otevírání počty dětí na třídu mateřské školy omezují — například ve Francii na maximálně deset dětí.

Ani v případě učitelek mateřských škol, které mohou být z rizikových skupin, nebyla nastavena žádná prevence, přestože je jejich věk často vyšší. V současnosti mohou žádat o neplacené volno. Školské odbory sice s vládou jednaly o změně tohoto nastavení, jenže teď, když se školky znovu mohou otevírat, už je vlastně pozdě.

Manuál ministerstva, vydaný na začátku května, upravuje i činnost mateřských škol a definuje hygienické podmínky. U dětí ve školkách nejsou stanoveny žádné speciální normy pro to, jak by se děti měly chovat, což samozřejmě vychází i z reality toho, že takto malé děti zkrátka není možné nutit dodržovat rozestupy nebo nosit neustále roušky. Přesto se dá předpokládat mnoho provozní zátěže. Společná hra dětí s hračkami, společné jídlo několikrát denně, společné toalety — všude jsou spolu děti v těsném kontaktu. Kontakt je nevyhnutelný stejně tak mezi učitelkami a dětmi — při pomoci s hygienou, oblečením a podobně.

Otázkou také je, jestli všechny mateřské školy budou mít dostatek financí na posílení materiálních, hygienických a lidských zdrojů ( například v úklidu, asistenci dětem a podobně) K tomuto stavu se vyjadřuje i jedna z petic personálu mateřských škol, již podepsalo dosud na pět tisíc lidí. Logickým opatřením by bylo v tuto chvíli stanovit limit počtu dětí na třídu, například na deset dětí, nebo alespoň, stejně jako u prvních stupňů základních škol, na 15 dětí.

Největší problém v celé situaci je, že i pokud rodiče, jejich děti nebo členové jejich domácností jsou v rizikových skupinách, nemají aktuálně možnost požádat o ošetřovné. Iniciativy rodičů oslovují v posledních týdnech média a odpovědné osoby. Ministerstva slibují nárok na ošetřovné v případě otevření první stupně základních škol 25. května. Rozhodnutí o tom, jak to bude u mateřských škol odkládá vláda už velmi dlouho. Aktuálně to dle mediálních vyjádření vypadá, že rozhodnutí se přenese na sněmovnu. Je přitom evidentní, že mezi životní situací rodiče šestiletého dítěte, které je v poslední třídě mateřské školy a rodiče dítěte téhož věku, které je již na prvním stupni školy základní, není žádný rozdíl.

Je mnoho rodičů, kteří nemohou nebo nepovažují za zdravé a bezpečné, využít mateřské školy, a měli by mít možnost pečovat o dítě doma. Ačkoli se objevují zprávy o tom, že děti virus nepřenášejí, nebo ne tak snadno, existují i studie, které říkají, že mezi dětmi a dospělými není rozdíl a rizika jsou podobná.

Rodiče by měli mít možnost volby a případně možnost využít nárok na ošetřovné až do třicátého června i při otevření mateřských škol, což dosud není možné. Plné třídy mateřských škol totiž logicky neumožní dodržování téměř žádných pravidel. Pokud provoz mateřských škol spustíme naplno a zároveň po nich budeme chtít zajistit bezpečí dětí, může to také znamenat pro některé děti stres. Některé školky omezují provozní dobu, budou mít také k dispozici méně učitelů. Rodiče by svým rozhodnutím využít ošetřovné mohli pomoci i samotným mateřským školám, které svůj chod při menším počtu dětí zabezpečí snáze.

Existuje logický tlak některých zaměstnavatelů a zástupců průmyslu na návrat co nejvíce rodičů do zaměstnaní. Přesto by zaměstnavatelé měli chápat, že rodič, který se bude bát o své dítě nebo člena rodiny, nebude moci pracovat na plný výkon. Stát by také mohl zaměstnavatelům, kteří mají hodně rodičů dětí předškolního věku, pomoci. V rámci společenské odpovědnosti firem a organizací by měly firmy dále rodičům umožňovat práci z domova, tam kde je to možné.

Příkladem by měl jít v tomto jako zaměstnavatel zejména stát.