Než se koronavirem nakazil první Čech, snad každý Asiat, který kýchnul nebo si odkašlal v městské dopravě, mohl zažít, jaké to je být cílem upřeného pohledu spolucestujících; jako by se právě vrátil z Wuhanu. Pak se ukázalo, že se vir do České republiky dostal spíše z Itálie než z Číny nebo z Vietnamu; a napětí pomalu zesláblo.

Obava, že případná nákaza v komunitě by mohla vést úřady k uzavření tržišť, což je pracoviště velkého počtu Vietnamců, byla však veliká a zcela na místě. Nebylo náhodou, že hned druhý den poté, co se koronavirus v České republice objevil, vydal Svaz Vietnamců výzvu adresovanou své komunitě, mimo jiné s žádostmi, aby všichni, kteří se vrátili z rizikové oblasti, zůstali po čtrnáct dní doma, aby živnostníci omezili nebo změnili způsob objednávání zboží z rizikových zemí a aby pozastavili velké akce či události.

Svaz Vietnamců rovněž vybídl krajany ve sdružení, aby plně důvěřovali vládě, jak je ostatně zvykem i v jejich domovině. Není zcela jasné, zda to bylo myšleno tak, aby vůle české vlády dostala úplně volný průchod, jak to chodí ve Vietnamu, anebo zda se spíše jednalo o doporučení v duchu slovanského: „Důvěřuj, ale prověřuj.“

Jestliže Češi začali přivykat myšlence „Moje rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání mě“, Vietnamci to vidí trochu jinak. Již po deset let se s rouškami lze ve Vietnamu setkat jako s ochrannými pomůckami každodenního života. Lidé se tak chrání před čím dál tím znečištěnějším vzduchem.

Vietnamci rovněž věří, že roušky obecně brání v přenášení nákazy mezi lidmi. Prodejci ve večerkách je začali nosit celkem brzy, dříve, než to bylo povinné, a dokonce ne vždy se přitom setkali s pochopením. Původně laxní přístup Čechů k rouškám vietnamskou komunitu dokonce znervózňoval, zvlášť poté, co se vláda rozhodla od 11. března zavřít školy.

Toho dne se uvnitř zdejší vietnamské komunity začalo vážně diskutovat, zda rodiče nemají poslat své potomky, většinou už narozené v České republice, do Vietnamu. Přišlo jim, že Vietnam nezvládá situaci špatně, roušky tam nosí každý a poctivě; a ostatně každá příležitost naučit se vietnamsky je dobrá. Kromě toho, mnozí přemítali, zda až bude v České republice hodně nakažených, nebude zdravotnický systém pohlížet na Vietnamce jako na občany druhé kategorie?

Důvodu k takový úvahám tedy bylo více a někteří doopravdy odjeli. Zástupce vietnamské menšiny se proto obrátil na místopředsedkyni Rady vlády pro národnostní menšiny, Helenu Válkovou a obdržel její vyjádření, které následně předal krajanům. Helena Válková poskytla ujištění, že bez ohledu na národnost či státní občanství, bude nemocným v České republice poskytnuta lékařská pomoc podle závažnosti onemocnění, nikoli podle jakýchkoliv jiných kritérií.