↗

Společná modlitba židovského a muslimského zdravotníka. Koronavirus v lidech probudil solidaritu, která jde napříč národy, kulturami i náboženstvími. Repro DR

Během několika posledních měsíců se náš svět zásadně proměnil — hlavním tématem takřka všech států na světě se stala ochrana občanů před epidemií viru Covid-19. Nucený společenský odstup, izolace a karanténa zasahují do všech oblastí života — a také do života náboženského. Zvlášť výrazně se to začíná projevovat v současné chvíli, kdy nastávají velké svátky všech tzv. abrahámovských náboženství — židovství, křesťanství a islámu.

Ve středu 8. dubna slavili Židé na celém světě Pesach, připomínku vyvedení z Egypta, o dva dny později si západní křesťané připomněli Velký pátek, připomínající Kristovo ukřižování, a za další dva dny budou slavit velikonoční neděli vzkříšení. O týden později, v neděli 19. dubna, oslaví Velikonoce pravoslavní křesťané, kteří se řídí juliánským kalendářem. Čtyři dny nato, večer 23. dubna, začíná nejspíše muslimský ramadán — přesný začátek bývá dán pozorováním měsíce.

Všechny uvedené svátky jsou tradičně spojovány se shromažďováním velkého množství věřících. I ti, kdo svou víru praktikují spíše vnitřně, se jednou či dvakrát za rok vydají do kostela, mešity či synagogy. Letos však všechny Boží stánky budou liduprázdné.

Celosvětová situace se v malém odráží také na situaci u nás. Jak bude vypadat oslava Velikonoc v době, kdy je zákaz shromažďování?

Situaci pozoruji zevnitř jako farář evangelické církve. Na nemožnost se shromažďovat k bohoslužbám zareagovaly církve rychle — akceptovaly nařízení státu a společná shromažďování nahrazují jinými formami kontaktu — od tak tradičních, jako je psaní dopisů, přes telefonování a mailovou korespondenci, až po přenosy bohoslužeb, které kromě již obvyklých, televizních a rozhlasových, mají podobu videopřenosů a on-line konferencí. Například v Berouně je počet návštěvníků virtuálních bohoslužeb i účastníků biblických hodin překvapivě vyšší, než byl předtím, v době předkoronavirového svobodného shromažďování.

Zdá se, že je to obecný trend. Náboženství bývá obvykle, nejen co se týká médií, dosti konzervativní. Nyní v krátkém čase prodělalo mnoho sborů, farností a církví velký skok dopředu — skoro bych se ho odvážil nazvat koperníkovským skokem o dvě století, z prostředí médií 19. století, kdy důležitým médiem byla farní kazatelna, do prostředí současných médií století jednadvacátého.

Katolický teolog Tomáš Halík oprávněně poukazuje na to, že ubývá tradičních návštěvníků kostelů. Současná doba zavřených kostelů je možná příležitostí k poučení, jak žít svou víru jinak, ještě dříve, než se kostely zavřou úplně, protože nebude nikdo, kdo by měl zájem je navštěvovat.

Mediální modernizace znamená zřejmě částečnou proměnu místních společenství a farností — sbory a farnosti se najednou rozšiřují i o ty, kteří jsou vzdálení, a přesto by se bohoslužeb chtěli účastnit. Ke konferenčním bohoslužbám v Berouně se připojují účastníci z Prahy i Písku, poděkování za videobohoslužby přichází nejen z České republiky, ale také z Německa.

Sám jsem byl překvapen, že většina starších členů našeho sboru má inteligentní telefon, díky němuž se mohou k bohoslužbám sami připojit. Pokud po skončení období izolace budou náboženská společenství své bohoslužby sdílet nadále také v síti internetu, bude to znamenat církevní mediální revoluci. Půjde jen o rozšíření formy, nebo se přitom změní také obsah?  

Něco nám naznačují již dvě základní formy komunikace, která se přitom používá: videopřenos jde víceméně jedním směrem od kazatele a faráře k divákům bohoslužby, zatímco konference umožňuje vzájemný rozhovor. Bohoslužba je mezilidská komunikace, při níž — jak věří její účastníci — se komunikuje také s Bohem.

Žije víra z přijímání myšlenek druhých, anebo z rozhovoru a přemýšlení o ní? Oba postoje si zřejmě najdou ty, kterým jsou blízké — jsem však přesvědčen, že víc a více bude převažovat ten druhý.

Když se svět dostane do úzkých, najednou si umíme pomáhat

Současnou situaci ovšem vidím také jako farář pro menšiny. Ukazuje nám jasněji, než jsme to vnímali dříve, že jsme všichni na jedné lodi.

Přes internet sleduji aktivity svých přátel z jiných náboženství i skupin. Mnoho z nich projevuje solidaritu s ostatními — v Teplicích šijí muslimky a muslimové roušky, které pak rozdávají do nemocnic, Romové na Žižkově rozdávají potraviny potřebným, Vietnamci se skládají na nákup plicních ventilátorů a příslušníkům integrovaného záchranného systému poskytují občerstvení zdarma.

Sám jsem se spolu s několika křesťany zúčastnil online pesachového židovského sederu, v němž se setkali česky, anglicky a německy hovořící účastníci, a dostal také přání radostných Velikonoc od dvou rabínek z Izraele. Když se svět dostane do úzkých, najednou mezi sebou projevujeme sourozenecké vztahy a umíme si pomáhat.

Probíhá Pesach, Velikonoce a blíží se ramadán. Vnímám, že všechny tři svátky jsou také svátky lidské solidarity, která je vlastně odpovědí na Boží záchranou solidaritu s lidmi. Věřící každého náboženství ji vidí v něčem jiném, ale přesto je vede k podobnému jednání — mezilidské vzájemnosti uvnitř komunity i mimo ni.

Píši tento článek na Velký Pátek, v němž si křesťané připomínají Kristovo utrpení a smrt. Při slavení Velikonoc prochází s Kristem jeho cestou, která také znamenala postupnou izolaci — nejprve od přátel při zatčení, poté od všech lidí při ukřižování, nakonec i od Boha, jak ji lze slyšet v Ježíšově modlitbě na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“

Za dva dny se tragická část Velikonoc překlopí v radostnou připomínku toho, že se Kristus vrátil do života a setkává se svými blízkými, od nichž byl oddělen propastí smrti. Křesťanská cesta tedy znamená projít krizí až na dno a vystoupit vzhůru. 

Čeká nás podobná cesta i s epidemií koronaviru? Nevíme, jak se bude vyvíjet dál. Zatím Česká republika patří k těm šťastnějším státům, v nichž se sice mnoho mluví o ekonomických škodách, ale počty mrtvých narůstají jen pomalu. Nevíme, kdy se překlopí obavy z budoucího vývoje, které přirozeně máme, v radost, že epidemie už je za námi, kdy se budeme moci setkat i s těmi našimi blízkými, s nimiž to zatím nejde, sečíst škody a jít dál.

Máme však šanci naší současnou cestou projít proměněni. Když člověk zažije nečekanou solidaritu, může se stát, že začne svět kolem sebe vidět v jiném světle. Bude ta nová cesta lidstva spojená s větší vzájemnou solidaritou a vzájemnou odpovědností, jak ji zažíváme nyní v čase krize?