Velikonoce, smrt a život

Filip Outrata

Křesťanské Velikonoce jsou svátkem, kdy se důvěrně setkávají život se smrtí. Ty letošní, druhé covidové, jsou příležitostí k tomu zastavit se a zeptat se sebe sama: jak jsem na tom se smrtí? A co jsem ochoten udělat pro život?

Není života bez smrti a není smrti bez života. Foto byronv2, flickr
Není života bez smrti a není smrti bez života. Foto byronv2, flickr

Křesťanské Velikonoce jsou fascinující tím, jak se setkávají, druží a spojují život a smrt. Není to nijak harmonické spojení, někdy připomíná uctívání smrti, jakýsi temný rituál, který se odvrací od života.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Obraz, který mi nikdy nevymizí z paměti, jsou zakrvácení Filipínci křižující se dobrovolně na Velký pátek. Zvrácený způsob následování toho, který by asi takový způsob vlastní adorace okomentoval dost nediplomaticky.

Ale i běžná velkopáteční bohoslužba, třeba v českých katolických kostelích, je zvláštním způsobem pochmurná, je oslavou nástroje krutého mučení, je prodchnutá temnotou a koncem. Je v tom něco působivého a znepokojivého.

Stále znovu opakovaný pašijní příběh nedovoluje smrt vytěsnit, zbavit se jí, unikat před ní. Je tu stále, je před očima všech, a jen díky ní a jen skrze ni může přijít zmrtvýchvstání.

Letošní Velikonoce jsou už druhé, které se odehrávají v době covidové pandemie. Ale jsou úplně jiné než ty loňské, alespoň co se týče smrti. Před rokem bylo v České republice jen minimum úmrtí s covidem, počet nakažených byl nesrovnatelně nižší, přitom byla přísnější opatření, i dobrovolně uložená, jako několikatýdenní odstávky výroby ve velkých průmyslových provozech — prakticky celý autoland.

A lidé celkově byli mnohem opatrnější a nezaplavovali bezstarostně centra měst, jak se lze přesvědčit třeba srovnáním fotografií z pražských náplavek z konce března 2021 a 2020. Strach z nemoci, ze smrti byl mnohem intenzivnější než dnes, kdy oběti každý den přibývají nejméně po stovce a celkově se blíží ke třiceti tisícům. Smrt byla před rokem reálně vzato mnohem vzdálenější, přitom však daleko působivější a přítomnější než dnes. Čím to může být?

Z covidových mrtvých se mezitím stala pouhá čísla, anonymní hora virtuálních mrtvol, které se každý den znovu vrší, ale s každým dnem se zároveň zeslabuje účinek, který tento způsob připomínání smrti na člověka má. Happening Milionu chvilek pro demokracii na Staroměstském náměstí se pokusil této trivializaci, banalizaci smrti vzepřít, když znázornil pětadvacet tisíc obětí pandemie v podobě křížů na dlažbě. Ale účinek této akce vyprchá a zbude zase jen anonymní proud cifer.

Velikonoční připomínka smrti je naproti tomu velmi osobní. Jde o jednoho konkrétního člověka, jeho poslední hodiny života a jeho umírání, zachycené do detailů až naturalistických. Smrt se nemůže stát pouhým účetnictvím, má stále konkrétní podobu. I tak je samozřejmě možné ztratit skutečný smysl svátku, prožívat jej jenom povrchně. Ale ti, kdo se chtějí o Velikonocích dobrat hlouběji ke smyslu a cíli vlastního života, přinejmenším mají příležitost.

Má ale smrt vůbec nějaký smysl? Je to jen tragédie bez možnosti happyendu, negace života? Není hledání nějaké „světlé stránky smrti“ jen lhaním si do kapsy?

Křesťanské Velikonoce nabízejí odvážný příběh o smrti jako bráně k životu. Ale není to smrt jako taková, co tuto bránu otevírá, je to mnohem spíš život sám. Totiž život pro druhé, otevřený život, který přesahuje sebe sama, dává se, až po tu nejzazší mez.

Jak rozumět chování těch, kteří v době nemocnic přeplněných pacienty ve vážném stavu ostentativně nedodržují přijatá opatření, shlukují se ve velkých počtech bez roušek a respirátorů, z policejních kontrol mají legraci? Je příčinou nedostatek empatie, sociální inteligence umožňující dát si dohromady základní souřadnice problému, vidět oběti a ty nejvíce ohrožené? Je to sobecký život „jako by smrti nebylo“, který prostě nechce brát na vědomí realitu?

Možná se covidová smrt po těch mnoha měsících prostě okoukala, stala se pro ty, kteří se s ní osobně nesetkali, něčím všedním, součástí „normality“. Něčím tak nezajímavým jako předpověď počasí nebo kurz koruny.

Je tu stále, bude tu vždy a nedá se s tím nic dělat. Žít se musí, a tak se tváří v tvář hrozbě nakažení a smrti vyvinul jakýsi obranný reflex. Myslet pořád na to nejhorší se nedá, tak si psychika nachází způsob, jak to vytěsnit, zneškodnit.

Je asi třeba se smířit s tím, že čím déle epidemie potrvá, tím méně bude působit jako univerzální hrozba, která udrží lidi doma, zabrání jim ve sdružování, přinutí je se omezovat. Kromě razantního přístupu policie a vymáhání všech zákazů, což se v dnešních českých podmínkách jak vidno zřejmě nedá realizovat, je tu už jen jedna cesta, jak minimalizovat rizikové chování: osobní zodpovědnost a rozum každého člověka. A také jeho osobní setkání s cenou života, s umíráním a smrtí, ať už mezi svými blízkými, nebo ve formě jiného svědectví, které ho zasáhne.

Lamentovat nad nezodpovědností a sebestředností lidí shlukujících se v těchto dnech, kde to jen jde, moc nepomůže. Velikonoce jsou možná dobrou příležitostí zastavit se a zeptat se sebe sama: jak jsem na tom s odpovědností? Bojím se covidové smrti, beru ji vážně? Jsem ochoten něco udělat pro to, aby mnozí další nebyli ohroženi a mohli žít? Dělám to ze strachu ze smrti, nebo z lásky k životu?

Po smrti Velkého pátku a očekávání Bílé soboty přichází o křesťanských Velikonocích Kristovo vzkříšení. Není to jen teologický pojem, ale něco, co tajemně proniká lidským životem a vyjevuje se v mnoha podobách.

Není života bez smrti a není smrti bez života. Co všechno můžu udělat pro to, aby můj život nebyl pohlcen, zadušen stínem smrti? Abych mohl vstávat z hrobu, ze všech těsných pastí, které nám každý den chystá, a obrozoval se tak jako příroda na jaře?

Diskuse
JH
April 3, 2021 v 9.24
Čím to může být?

To je nabíledni: před rokem byla pandemie ještě velkou neznámou. Nebylo jasné, kdo všechno a jak moc je ohrožen, a kam až to může zajít. Teď je mnohem jasnější, kdo je jak moc ohrožen, a navíc už to trvá dlouho - vítězí setrvačnost snahy o normální život, ať už si pod tím představuje kdo chce co chce.

Existuje řada paralel mezi pandemií a klimatickou změnou, ačkoliv se obě pohromy liší rozměrem a rychlostí průběhu. Věda nám v obou případech umožňuje fundovaně odhadovat, co se stane a co je potřeba udělat, aby bylo úmrtí co nejméně, ale konkrétní čin s konkrétním úmrtím nespojí.

Když se dnes budeme shlukovat, nebudeme nosit roušky, a nenecháme se očkovat, zemře za pár týdnů až měsíců podstatně více lidí, než by jinak zemřelo, zejména ve věku 60+.

No a když se dnes budeme vozit auty a letadly, cpát se masem a volit neekologické strany, bude za pár desítek let umírat mnohem více lidí, než by muselo, a věku 60+ se mnozí z dnešních mladých nejspíš vůbec nedožijí.

A co děláme?

Upřímně řečeno, pokud takový dvacetiletý volič Zelených nebo třeba Pirátů nechce tvrdnout doma, aby chránil dnešní důchodce, zatímco jeho vyhlídky na dlouhý život jsou chmurné a velké části dnešních důchodců je to fuk, tak ho zcela chápu.

"Existuje řada paralel mezi pandemií a klimatickou změnou"

Ano, existuje, pane Hájku. Lidé například pokládali za naprostou samozřejmost, že amazonský prales je pro globální klima prospěšný, že samotná existence tohoto obrovského deštného pralesa globální klimatickou krizi brzdí a působí tedy pozitivně. Toto tvrzení se pokládalo i za vědecky podložené.

„... promění z uzavřeného deštného pralesa v otevřenou savanu. Podle studie, která v pondělí vyšla v časopise Nature Communications, je to problém hlavně z toho důvodu, že Amazonie významným způsobem pomáhá k zachytávání emisí skleníkových plynů..."

„Zachycování skleníkových plynů v přírodě neúčinkuje v takové míře, jak se předpokládalo. Nové studie ukazují, že půda zadržuje méně uhlíku, než s čím počítají klimatické modely, a Amazonský prales při součtu všech přirozených i lidmi způsobených procesů emise nesnižuje, ale naopak vypouští.“

Druhé - také z DR citované tvrzení - je také vědecky podložené (v článku samozřejmě nechybí odkaz na nedávno vydanou vědeckou studii, „na níž pracovalo pracovalo přes třicet vědců ze severní a jižní Ameriky a Evropy“.)

---------------------------------

„... stávající ekosystém se zhroutí a promění z uzavřeného deštného pralesa v otevřenou savanu.“ 

„Přirozeně travnaté plochy udrží více uhlíku v půdě než lesní ekosystémy. Masivní vysazování stromů místo luk, savan nebo tundry proto podle odborníků klimatu nepomůže.“

-----------------

https://denikreferendum.cz/clanek/31741-studie-rozlehle-plochy-amazonskeho-pralesa-sezacnou-promenovat-vsavanu

https://denikreferendum.cz/clanek/32508-ani-amazonie-ani-puda-priroda-nezachyti-tolik-uhliku-v-kolik-jsme-doufali

------------------------------------

Jestliže vědecký diskurz se může najednou otočit o sto osmdesát stupňů a dogma, které dosud prakticky nikdo nezpochybňoval - tedy „dogma o pozitivním vlivu tropických deštných pralesů" - jestliže toto dogma může být zpochybněno, pak dogma o vlivu člověka na změnu klimatu...