Osa velikonočních svátků je tvořena křesťanskou tradicí, která se ovšem synkreticky proplétá s folklorními zvyky. Ty zahrnují také koledování a šlehání žen. Oslovili jsme osobnosti z křesťanských a feministických kruhů a položili jim následující otázku: „Co pro vás znamenají velikonoční svátky, které zakončuje tradice naplácání žen pomlázkou?“

Ivan Štampach, religionista, teolog a pedagog, sloupkař DR

Jsem přesvědčen, že člověk není jen produktem přírodních a sociálních sil. Že je v každém z nás božská jiskra. Sledujeme-li samy sebe kriticky, ukazuje se, že jsme od této božské hlubiny izolováni. Jsme vydáni na pospas ničivým silám v přírodě. Jsme smrtelní. A chováme se jako bytosti ohrožené. Sám jsem v poslední době měl příležitost zakusit lidskou konečnost a pomíjivost.

Už v antice znali myšlenku odpovídající na lidskou smrtelnost: Kdo zemře dřív, než zemře, nezemře, když zemře. Je to smysl dávných mysterií. Prožít a uvědomit si svou konečnost, vstoupit do ní a zažít vnitřní proměnu, vítězství nad smrtí.

Iniciace byla pro vyvolené. Příběh Ježíše Krista vynáší jejich obsah z tajných mysterijních chrámů na veřejnost. On, v němž je božská skutečnost plně přítomna, prochází smrtí na kříži a vstává k životu. Jak to obrazně uvádí apoštol Pavel, zasévá se tělo animální vstává tělo duchovní.

Velkopáteční mysterium smrti a jarní obnova života v noci po Bílé sobotě jsou pro mne smyslem Velikonoc. Folklórní zvyky spojené s jarní rovnodenností sleduji, ale nejsem v nich doma. Zvyky se mění a některé už dnes nejsou přijatelné. Nemusím sdílet falický, patriarchální zvyk pomlázky a kraslic.

Jan Škrob, moderátor pořadu o spiritualitě Hergot! na Radiu Wave, básník

Tradice plácání žen pomlázkou se mi nikdy nelíbila. Snad ani jako dítěti, i když za svou paměť nemůžu ručit. Na lidových zvycích je přitažlivé jejich převracení norem a zdánlivě přirozeného řádu. U plácání žen pomlázkou to tak není, protože násilí na ženách — byť třeba symbolické — je naneštěstí nedílnou součástí našich všedních dní.