Osa velikonočních svátků je tvořena křesťanskou tradicí, která se ovšem synkreticky proplétá s folklorními zvyky. Ty zahrnují také koledování a šlehání žen. Oslovili jsme osobnosti z křesťanských a feministických kruhů a položili jim následující otázku: „Co pro vás znamenají velikonoční svátky, které zakončuje tradice naplácání žen pomlázkou?“

Ivan Štampach, religionista, teolog a pedagog, sloupkař DR

Jsem přesvědčen, že člověk není jen produktem přírodních a sociálních sil. Že je v každém z nás božská jiskra. Sledujeme-li samy sebe kriticky, ukazuje se, že jsme od této božské hlubiny izolováni. Jsme vydáni na pospas ničivým silám v přírodě. Jsme smrtelní. A chováme se jako bytosti ohrožené. Sám jsem v poslední době měl příležitost zakusit lidskou konečnost a pomíjivost.

Už v antice znali myšlenku odpovídající na lidskou smrtelnost: Kdo zemře dřív, než zemře, nezemře, když zemře. Je to smysl dávných mysterií. Prožít a uvědomit si svou konečnost, vstoupit do ní a zažít vnitřní proměnu, vítězství nad smrtí.

Iniciace byla pro vyvolené. Příběh Ježíše Krista vynáší jejich obsah z tajných mysterijních chrámů na veřejnost. On, v němž je božská skutečnost plně přítomna, prochází smrtí na kříži a vstává k životu. Jak to obrazně uvádí apoštol Pavel, zasévá se tělo animální vstává tělo duchovní.

Velkopáteční mysterium smrti a jarní obnova života v noci po Bílé sobotě jsou pro mne smyslem Velikonoc. Folklórní zvyky spojené s jarní rovnodenností sleduji, ale nejsem v nich doma. Zvyky se mění a některé už dnes nejsou přijatelné. Nemusím sdílet falický, patriarchální zvyk pomlázky a kraslic.

Jan Škrob, moderátor pořadu o spiritualitě Hergot! na Radiu Wave, básník

Tradice plácání žen pomlázkou se mi nikdy nelíbila. Snad ani jako dítěti, i když za svou paměť nemůžu ručit. Na lidových zvycích je přitažlivé jejich převracení norem a zdánlivě přirozeného řádu. U plácání žen pomlázkou to tak není, protože násilí na ženách — byť třeba symbolické — je naneštěstí nedílnou součástí našich všedních dní.

Netvrdím, že Velikonoce musejí být jen křesťanské, ale v příběhu ukřižování Ježíše Krista vidíme mimo jiné snahu ponížit člověka, zbavit jej násilím důstojnosti a lidskosti. Plácání pomlázkou je sice „jenom legrace“ nebo „jenom tradice“, ale zároveň se v něm vyjevuje určitá agresivita, panovačnost a odlidštěnost ve vztahu mnoha mužů k ženám, která rozhodně nezůstává vyhrazena jen Velikonočnímu pondělí. Jako reflektovaná hra může být i tento zvyk dobrý a zábavný, ale říkám si, že té reflexe je na to pořád ještě málo.

Magdaléna Šipka, studentka teologie, básnířka, sloupkařka DR

Velikonoční příběh mě inspiruje intenzivně. Ve svém podstatě předává velmi triviální a stále platnou zprávu o povaze násilí. Ježíš v tomto příběhu prochází sérií násilných činů, které jsou naprosto neospravedlnitelné, hloupé, absurdní, neobyčejně kruté, ale zároveň v jeho době běžné. Jeho smrt nemá naprosto žádný smysl, je rozsudkem nikoli vůči němu, ale odsuzuje společnost, která takové jednání dopouští. Ježíš umírá v solidaritě se všemi umlčovanými hlasateli pravdy, se všemi nevinnými, jejichž nevinnost je pro společnost nebezpečná, se všemi nezakotvenými hledači pravdy, se všemi zranitelnými dětmi, s tuláky, kteří nechtějí nazvat domovem kus ohraničené země, se všemi idealisty, kteří odmítli své myšlení zavřít do neprodyšných škatulek a pojmů.

Ježíš využívá poslední ze zbraní všech bojovníků proti násilí — dává sám sebe za potravu tomuto násilí a činí ho viditelným na svém vlastním těle. Zásadní je, že v tuto chvíli Ježíšův příběh nekončí, ale pokračuje přes tři dny vyčkávání až do neděle Vzkříšení. Celý příběh tak neakcentuje moment utrpení a rozhodně není určen k jeho glorifikaci. Výsledkem má být naopak nový život, nová víra v to, že nenásilná vize života má naději i v našem světě.

Velikonoce jsou vyvrcholením dlouhého půstu. Odříkání, v rámci kterého jsme bedlivě zkoumali svět a hledali jeho rány, jeho nespravedlivě trpící. Na závěru tohoto hledání přichází radikální jednání, performativní čin přiklonění se k vykořisťovaným, přímá akce, po které končí Ježíš opuštěn přáteli ve spárech policie a politické moci. Konec je to ale jen zdánlivý, ve skutečnosti je podobné jednání nutné k novému začátku.

↗

Raději bych posilovala stereotyp, že každý Čech je muzikant, ne člověk co každoročně rituálně švihá ženy. Foto ceskatelevize.cz

Naprosté vydání sebe sama bez plánu úniku a postranních zájmů je nutným předpokladem pro zjevení skutečné podstaty věci. Nebezpečné, odvážné jednání tvoří půdu, ze které může vzejít nový život. Ježíš překračuje myšlenku na sebezachování a tím splývá s proudy věčnosti. Po tom, co mnoho let využíval všech svých privilegií a darů k pomoci druhým, je naráz odkládá a stává se tváří tvář zvůli tím nejobyčejnějším člověkem. Darem pak dostává to nejcennější: naděje na překlenutí nespravedlnosti tohoto světa, společenských systémů a nás samotných.

Tradice pomlázek s tímto příběh samozřejmě nemá nic společného a spíše navazuje na starší kulty plodnosti. Plácání žen pomlázkou a dar vajíčka je snadno prohlédnutelným odkazem k sexuálnímu aktu. V tomto případě určitým způsobem vyneseným na světlo, prožívaným v rámci celé komunity.

Veškerá tato symbolika mi připadá důležitá a sympatická, zásadně problematické je ale její provedení. Rozhodně nesouhlasím s „povinností vyšlehání“ a myslím, že může u mnoha dívek zakládat na slušné trauma. Civilizovanější mi už připadají tradice milování na polích nebo jinde v přírodě, stavění májek nebo koledování prostřednictvím hudebních vystoupení. Raději bych posilovala stereotyp, že každý Čech je muzikant, ne člověk co každoročně rituálně švihá ženy.

Hana Kovářová, členka kolektivu Prázdné trůny

Velikonoční svátky jsem před pár lety označovala za nejhorší svátky v roce. Netěšila jsem se na ně hlavně v dětství. Začínaly pro mne vždy o něco dříve, někteří kluci začali vyhrožovat: Však počkej, za chvíli budou Velikonoce! Někteří svůj slib nesplnili, někteří si holčičí křik užívali, až museli zasáhnout rodiče: Tak už ji nechej. Za to vše dostali vajíčko, nějakou sladkost a drobné. Bratr vždy došel s plnou igelitkou. Záviděla jsem mu a chtěla jsem být kluk. Vůbec jsem to nechápala a nechápu vlastně doteď.

Opravdu někdo věří v kouzelnou moc bití žen a děvčat? Každé Velikonoce jsem se sama sebe ptala, co jsem udělala tak špatného, že dostávám bití na zadek. Trest za to, že jsem žena? Kdybych měla dceru, nechtěla bych, aby zažívala něco podobného.

Druhá nepříjemná věc týkající se tradičního pojetí velikonočních svátků, je bezuzdná konzumace mrtvých zvířat a alkoholu. Oslava destrukce a smrti. Tohle mají být svátky jara? Naučila jsem se Velikonoce ignorovat.

Před pár lety jsem uvěřila v Krista a snažím se najít si své Velikonoce. Tento rok máme s přáteli v plánu veganský oběd, povídání na téma zmrtvýchvstání a společnou Večeři Páně. Je to poprvé, co se na Velikonoce těším.

Členky feministického křesťanského kolektivu RFK

„Každý rok nás na Velikonoční pondělí po mši zamkli s ostatníma holkama v kostele. Když zase otevřeli, na schodech už na nás čekali ministranti s pomlázkama. Musely jsme projít uličkou mezi nimi a oni nás pleskali, někteří jen slabě, jiní silněji. Na konci špalíru nás čekal pan farář, který procházející ženy plácal svou pomlázkou, která byla nejdelší ze všech.“

Tento malý obrázek je barvitým příkladem nastavení a fungování církve. Ukazuje rozdělení rolí, kdy muži jsou nositeli síly, ženy se svými nabarvenými vajíčky ztělesněnou plodností a pan farář stojí ostentativně nad všemi se svým nejdelším prutem. Ukazuje konzervativní neměnné pořádky, pro jejichž udržování využívá zvyklostí, které s křesťanskou tradicí nemají nic společného.

Problémem však není syntéza různých tradic, v tomto případě, spojení radostných oslav jara, zmrtvýchvstání, opětovného probouzení k životu. Problémem je celková neschopnost církve aktualizovat své poselství, aby reagovalo na současné pořádky a nabízelo jednotlivci možnost individuálního osvobození, namísto upevňování systému předem určených rolí, ze kterých není možné na základě své vůle vystoupit. Každá zvyklost, která se stereotypních rolí úpěnlivě drží, svým malým dílem pomáhá udržovat při životě patriarchát.