Velikonoční vigilie byla od prvních staletí křesťanské církve časem vyhrazeným pro křest. Pro ty, kteří přijali křest, to neznamenalo nic menšího než velkou proměnu, zásadní změnu směřování života. Ten starý, poznamenaný otrockou podřízeností ďáblu a hříchu, byl minulostí, byl odložen jako staré zašpiněné šaty, a zahaleni bělostnou rouškou vstupovali nově pokřtění do nového života. Ten měl nadále svou opravdovostí a čistotou odpovídat bílé barvě křestní symboliky.

Tradice křtu o velikonoční (a svatodušní) vigilii se dnes v mnoha církvích opět dodržuje. Ti, kteří již byli pokřtěni dříve, si připomínají svůj křest, a jsou tak rovněž zváni podívat se na svůj život, jako by právě nyní měl začít znovu. Velký zlom se děje v čase osobním i v čase dějin.

Při vigilii jsou v biblických čteních zpřítomňovány klíčové události dějin světa, od jeho stvoření přes smlouvu Boha s lidmi a vysvobození vyvoleného lidu ze zajetí, z ohrožení, které jej mohlo rozdrtit. Vyvolený lid není žádným národem v etnickém smyslu, ale je symbolem pro nové společenství, založené ne na rase či národnosti, ale na vnitřní kvalitě života.