Diskutovalo se v posledních dnech i o tom, co jsou vlastně velikonoce. Poukazuje se na to, že jako velikonoční den se u nás vnímá dnešek, pondělí, které není velikonoční o nic více a o nic méně než úterý, středa a kterýkoli další den v tomto týdnu. Konvence dává velikonocím folklórní obsah uplatněný nejvíc právě v pondělí. Skutečné velikonoce začínají Zeleným čtvrtkem, pokračují Velkým pátkem. Ze soboty na neděli je ona velká noc, podle které se jmenují, noc v jejích temnotách zasvitne nové světlo. Neděli tradičně nazývali Boží hod velikonoční, i když její dnešní oficiální název je Slavnost Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nedělním večerem velikonoce končí.

Nemohu zatajit, že tyto dny, lépe řečeno obsah, který nesou, je pro mne velmi podstatný. Velikonoce zpřítomňují příběh, který se v této době stává neobvykle aktuálním. Zneužitá náboženská autorita a brutální politická moc se před dvěma tisíciletími spojily proti člověku, který žil v pravdě. Byla to pravda, o níž sám řekl: Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí. Jeho poselství je poselství o člověku, o jeho nespočitatelné hodnotě, o nezadatelnosti lidských práv, o svobodě jednotlivce a sociální spravedlnosti. Tak jeho poselství dešifrují nedogmatičtí čtenáři Bible od Ficina a Mirandoly, přes Erasma po Arminia a Grotia a dál až ke Schweitzerovi a Martinu L. Kingovi, mám-li uvést pár příkladů.