Je obtížné udržet si přehled o vývojových trendech, když je doba tak mnohoznačná. Zdá se, že se spousta věcí děje protisměrně, že na různých místech se bojují zápasy z docela jiných časů a souvislostí. Emancipace vítězí tu i onde, jinde zas přituhuje a do jara daleko. Ale i pod sněhem a ledem je život.

Zaujal mě jeden aktuální příklad z církevní oblasti. Je známé, že západoevropští katolíci, zejména ti z Německa, Rakouska a Švýcarska, jsou připraveni svou církev tvrdě kritizovat a bojovat za její novou podobu. Týká se to jak známých církevních disidentů, jako jsou Hans Küng, Eugen Drewermann nebo Kuno Füssel, ale i širokého proudu věřících sdružených například v hnutí My jsme církev. Vysoká hierarchie a Vatikán jsou vůči těmto kritickým hlasům, které se už ozývají dlouho a zesílily v souvislosti s odhalením četných případů sexuálního zneužívání dětí ze strany kněží, hluší. Jak se dalo čekat, vede to k radikalizaci.

V Rakousku už v roce 2005 vznikla Farářská iniciativa, sdružující kolem 350 duchovních, která nedávno vydala „Výzvu k neposlušnosti“. Píše se tam: „Římské odmítání dávno potřebné církevní reformy a nečinnost biskupů nám nejen dovolují, ale nutí nás, abychom následovali svědomí a jednali.“ Iniciativa dál jmenuje své závazky a požadavky:

1. Při každé bohoslužbě bude zařazena modlitba za reformu církve
2. Eucharistie bude udělována všem věřícím dobré vůle bez ohledu na církevní příslušnost. Týká se to i rozvedených katolíků žijících v novém manželství, kteří se podle současného církevního práva eucharistie nesmí účastnit a dokonce v odůvodněných případech těch, kdo z církve vystoupili.
3. O nedělích a svátcích bude dávána přednost jen jedněm bohoslužbám, slouženým místním duchovním.
4. Bohoslužba slova s udělováním komunia bude zvána „eucharistie bez kněze“.
5. Nebude dodržován zákaz kazatelské služby u kompetentních a vzdělaných laiků a učitelů náboženství.
6. Členové iniciativy se zasadí o to, aby každá farnost měla svého představeného - muže nebo ženu, svobodné nebo v manželství, zaměstnané nebo dobrovolníky.
7. Využijí každou příležitost k prosazování žen a ženatých mužů do kněžské služby.

Pro člověka, který není seznámen s církevním prostředím, to asi není moc srozumitelné a není mu zřejmé, že se jedná o zásadní krok. Zejména přímé vypovězení poslušnosti v otázce vysluhování eucharistie, lze srovnat s rozhodnutím, které učinili husité, když poskytli kalich všem věřícím, zatímco do té doby byl vyhrazen jen kněžím.

Ponechme stranou složité teologické výklady a diskuse, proč se kolem podoby zpřítomnění poslední večeře Ježíše s jeho učedníky tak nadělá. Důležité je vědět, že je to obřad pro křesťany centrální a pro církev konstitutivní. Určovat jeho podobu a rozhodovat, kdo se smí účastnit a kdo ne, je otázka moci par excellence. Je to moc duchovní, kterou si osobuje světská instituce církve, které rakouští katoličtí kněží vypovídají poslušnost.

V dobách, kdy církev disponovala nejen mocí duchovní ale i mečem, šlo v takovém případě o život. Husitský rovnostářský kalich byl symbol tak mocný, že vyprovokoval křižácká tažení celé Evropy. Ale rakouský případ připomíná daleko spíš vznik mé vlastní církve. To je historie stará zhruba sto let. Už po prvním vatikánském koncilu (1870), který absurdně vyhlásil papežskou neomylnost, se v církvi vzedmul odpor, který mimo jiné vedl ke vzniku Starokatolické církve.

V Českých zemích byly snahy o modernizaci církve provázeny i úsilím o národní sebeurčení v církvi ovládané cizí hierarchií. I u nás to začínalo spolkem farářů s názvem Jednota duchovenstva, z které se později vydělilo ještě radikálnější Ohnisko. Když všechna jednání s hierarchií a s Vatikánem skončila fiaskem, vyhlásily se 8. ledna 1920 reformy cestou činu, via facti.

Tehdy šlo o zkvalitnění duchovenského vzdělání, o možnost služby ženatých kněží (svěcení žen přišlo až po válce), o mateřský jazyk při bohoslužbách (ještě dlouho to byla v katolické církvi jen latina), o demokratizaci církevní správy (volby biskupů), o pozitivní vztah k modernímu vědeckému poznání, o svobodu svědomí — tak se jmenoval i časopis reformního hnutí.

Vznikla nová Církev československá, která si v roce 1971 přidala do názvu ještě husitská — od počátku stejně většina jejích kostelů nesla jméno Husův sbor. Objevila se tak církev, která ani zdaleka není dokonalá, ale ani si nikdy nenárokovala, že vlastní všechnu pravdu, že je ústavem spásy. Pro statisíce lidí, které jí za dobu její existence prošly, a které by v katolické církvi z různých důvodů duchovní domov nenalezli, tak zprostředkovala srozumitelným způsobem náboženské a etické tradice křesťanství.

Tehdy i dnes to značí, že když už to dál nejde, tak je třeba se přestat bát a přestat poslouchat. Přestat poslouchat ty, kdo si nárokují autoritu jen proto, že se zmocnili moci, ačkoliv nemají ani odpovídající kompetenci, ani mravní kredit. Přestat uznávat a poslouchat instituce, které deklarují svou službu lidem, ale dělají opak, život dusí, místo aby mu pomáhaly.

Tak skončil minulý režim. Tak pravděpodobně dříve nebo později skončí dosavadní podoba římskokatolické církve. Tak skončí tahle vláda. Tak skončí globální kapitalismus. Někdo to vždycky musí začít. Začít dělat to, co je třeba. Via facti.