Proč tahat filosofii do politiky?

Zdeněk Vyšohlíd

Po předchozích zamyšleních o sociálním státu a státu jako takovém pokládá si autor otázku, co s myšlením v „revoluční praxi“?

Stát tvoří rámec a možnosti (našeho) občanského života. Třeba ne všechna, ale mnohá důležitá, ba podstatná životní rozhodnutí jsou volbami předznamenanými těmito možnostmi. V nich nalézá a utváří člověk svou svobodu i důstojnost. „Svoboda není stav, ale historická aktivita vytvářející odpovídající formy lidského soužití, tj. sociálního prostoru,“ shrnul Karel Kosík. (Dial. Konkr., s. 167) Také takto lze shrnout dědictví německé klasické filosofie, zvl. Kantovy a Hegelovy.

Podle toho můžeme číst Marxe — a rozumět jeho odkazu dvojím způsobem: 1. jako ideologickému manuálu, tedy návodu, jak uspořádat revoluční aktivity. Nebo 2. jako pokusu o napravení poměrů, v nichž trpí svoboda i důstojnost člověka, tedy o zlepšení státu, aby byl skutečně domovem „živoucímu duchu“ svobodného člověka, aby nevzkvétal na úkor důstojnosti člověka, což by bylo protismyslné.

To první připomíná práci ornitologa nebo vůbec přírodovědce: má k dispozici obecné pojmy (kategorie), jimiž (pod nimiž) uspořádává empirický materiál, který má k dispozici. To je práce rozvažování (Verstand) a některé interpretace Marxe nevidí dál: nevidí víc než účetnictví, kádrováckou evidenci a plánování bez ducha a bez invence.

Teprve to druhé respektuje, že člověk i nadindividuální útvary ducha se vyvíjejí, utvářejí se (na sobě „pracují“).

V tomto smyslu si připomeňme, že stát je diskuse, rozhovor „živoucího ducha“. Vtahuje občana ne-li do veřejné rozpravy, tak aspoň do životních situací, v nichž svým reálným jednáním a rozhodováním uskutečňuje jak své zájmy a cíle, tak také to, co má obecně smysl a význam pro obec (dějinný). Takto se „to obecné“ stává součástí našich individuálních životů; Hegel říká, že „se ozvláštňuje“, je to podle něj „das sich besondernde Allgemeine“, což je něco jiného než kategorie přírodovědců. Myslet politickou skutečnost znamená nespouštět tuto utvářející se obecnost ze zřetele. Je to skutečnost politického či občanského života, skutečnost státu, co vstupuje do našich životů a vystupuje (rezultuje) z nich: vzchází z nich, tzn. stává se skutečností, a to jakožto občanská aktivita. Je to stát, co tvoří rámec smysluplné občanské angažovanosti, co je rámcem nadindividuálního smyslu jakéhokoli individualistického činu.

To není „abstraktní“ teoretizování, co moje předchozí dva texty měly přinést, ale úvaha argumentující na jedné straně ve prospěch státu, protože za prvé rozumí státu jako útvaru, který se odehrává v zájmu aktivní, činné a tvůrčí individuality (občanské i podnikatelské), zatímco naopak slabý stát a chaos a bezpráví je prostředím vhodným pro piráty a loupežníky.

Na druhé straně, tedy za druhé tato úvaha staví soudobé státní aktivity do kritického světla, protože sanuje privátní vychytralé podnikavce (jejichž podvody nebo neumění státy „zatáhly“ z daní!), což dehonestuje daňové poplatníky, občany, z jejichž peněz stát privilegované (spekulanty) podporuje, místo aby jich užil v souladu s „živoucím duchem“ neboli možnou rozumnou argumentací ve prospěch celku.

Vrací se tu staré české dilema devadesátých let: řeči o potřebě Kožených a neschopnosti státu byly falešnou ideologií; odbourávání státu, aby ho bylo „co nejméně“, bylo a dnes teprve je nešťastnou praxí, která je spíš výsledkem oné „špatné“ četby Marxe a je tak spíš negací jejího smyslu —  než aby byla úspěšným krokem vpřed, „aktivitou, vytvářející odpovídající formy lidského soužití, tj. sociálního prostoru“. (Dialektika konkrétního) Sociální prostor = prostor „živoucího ducha“.

Za předpokladu, že stát je rozumný útvar objektivního ducha či objektivní duchovní útvar, nikoli nástroj třídní moci či jinak organizovaného násilí, jeví se dnešní „privatizační šílenství“, jak o něm mluví Jürgen Habermas, nejen jako dějinná destrukce, ale navíc jako destrukce prováděná v duchu starých a pomýlených interpretací či „filosofií“: nešťastného způsobu rozumění duchovním revolučním konstrukcím 19. století.

Ale stát není jen násilí, a proto generoval vyšší stupeň blahobytu — a dnes by měl otevřít prostor pro diskusi o možnostech hledat blahobyt jinde než jen v konzumu; generoval vyšší stupeň sociálních jistot jako solidaritou garantované vzdělání i zdravotní péči.

Proto nechápu, s jakou tupostí dnes přijímají jak církevní, tak i intelektuální společenské kruhy rétoriku soudobé politiky. Kývají na nápady, které podváží tvůrčí síly společnosti prostě tím nejvulgárnějším možným materialistickým řešením: jen privilegovaní budou mít na „cestu nahoru“ — a nebudou-li mít nadání, koupí si „rychlý diplom“. Proč přihlížejí představitelé církve a vzdělanci, kteří zdůrazňují, že jsou odkojeni křesťanskou tradicí a evropskými myšlenkovými tradicemi, proč přihlížejí mlčky a přikyvují s úslužností, když reformy ve skutečnosti privatizují veřejné fondy? Proč není ve veřejném prostoru slyšet stále se opakující refrén, že lze prokázat efektivitu státem zastávané správy veřejných fondů? Proč tupě a mlčky přihlížejí zastánci velkohubých řečí o morálce tomu, jak se veřejně stáří tematizuje jako balast těch aktivních? Nevidí, že naši „mladí“ miliardáři své bohatství nevytvořili, ale pouze zprivatizovali, co bylo založeno už v minulém režimu?

Nemyslím, že je třeba vést filosofické úvahy a vracet se třeba až k německé klasické filosofii, aby člověk zodpovědně reflektoval svou životní situaci. Přesto jsem ve svých posledních článcích takové úvahy předložil, protože si myslím, že je dobré vědět, že nespokojenost, kterou dnes mnozí cítíme, lze také myslet a argumentací odůvodnit. Jestliže mluvíme o státu v souvislosti s „živoucím duchem“, pak v žádném případě nemáváme chimérickými pojmy, které nemají reálný dopad či materiální sílu. Ostatně už ve druhé polovině devatenáctého století se ozval názor, že filosofovat kladivem znamená říznout do skutečnosti, která si o to koleduje.

Zažíváme rozpad struktur, hrabalovsky řečeno: „couváme k třetihorám“. Sledujeme, jak člověk stává se člověku vlkem, nemůžeme nevidět, že už se nevedou řeči ani úvahy o důstojnosti člověka/občana, už se nemluví slušně o solidaritě, člověk už není imago Dei, k obrazu svého Stvořitele. Je to vítězství hrubého materialismu. Rozpad hodnot — a žádná nabídka nových. Proč se neozývá hlas těch, kterým to bere pevnou půdu pod nohama, nebo dokonce bere odůvodnění jejich existence? Proč mlčí církev, proč mlčí intelektuálové? Ztratili víru, ztratili rozum? Jestli ano, pak bezděčně a nevědomky, protože o víře a o rozumu už se nemluví (a jestli ano, jak ukazují některé diskusní příspěvky např. také v DR, pak se rozprava o víře a o rozumu zakládá na onom klasifikujícím rozvažování, ale není to ten „živoucí duch“, který zakládá svobodnou existenci a důstojnost člověka, který jako „zóon politikon“ pochopil už před dvěma staletími, že je to stát, který jako „živoucí duch“ má prochvívat „rozumnou vůlí“ člověka, občana, jedince, jehož nelze degradovat na prostředek.

    Diskuse (4 příspěvky)
    Jan Kopecký, sociolog
    August 4, 2010 v 9.23
    myšlení a politika
    V poněkud jiné perspektivě si otázku klade Michael Hauser:
    "Otázka zní jasně: dá se Kosík politizovat?"
    (cf. http://www.advojka.cz/archiv/2010/16/ticha-posta)
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    August 4, 2010 v 14.49
    Pokračovat
    Všechny tři texty autora volají po svém pokračování, které si logicky vynucuje globalizace. Osobně mne zajímá problém, zda nadstáty (EU) jako přechod k jednotné světovládě, budou muset posilovat některé prvky národních států a když ano, tak které. A naopak, které oblasti politického prostoru se asi budou muset lokalizovat na úroveň rozlohou menší než jsou současné státy. Nebo je má otázka vůbec mimo mísu?.
    Zdeněk Vyšohlíd
    August 5, 2010 v 8.7
    Světovláda a národní prvky
    „Jednotná světovláda“ jako jakési samostatné „samoděržaví“ nás děsí – ale mluvit o jednotné světovládě a zároveň možném „posilování některých prvků národních států“ se zdá být realistické. Pohled do budoucnosti, nemá-li být naprosto černý a deprimující, asi nebude moci tento ukazatel cesty přehlédnout.
    Jan Kopecký, sociolog
    August 5, 2010 v 10.54
    ad SH
    Otázka národních států není ani trochu mimo mísu, je to otázka klíčová. Pochopitelně ne v romantickém smyslu. Tedy ve smyslu Havlíčkově:
    ""Kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou přejíti ráčilo. ..."
    Stará nemoc...