Stát tvoří rámec a možnosti (našeho) občanského života. Třeba ne všechna, ale mnohá důležitá, ba podstatná životní rozhodnutí jsou volbami předznamenanými těmito možnostmi. V nich nalézá a utváří člověk svou svobodu i důstojnost. „Svoboda není stav, ale historická aktivita vytvářející odpovídající formy lidského soužití, tj. sociálního prostoru,“ shrnul Karel Kosík. (Dial. Konkr., s. 167) Také takto lze shrnout dědictví německé klasické filosofie, zvl. Kantovy a Hegelovy.

Podle toho můžeme číst Marxe — a rozumět jeho odkazu dvojím způsobem: 1. jako ideologickému manuálu, tedy návodu, jak uspořádat revoluční aktivity. Nebo 2. jako pokusu o napravení poměrů, v nichž trpí svoboda i důstojnost člověka, tedy o zlepšení státu, aby byl skutečně domovem „živoucímu duchu“ svobodného člověka, aby nevzkvétal na úkor důstojnosti člověka, což by bylo protismyslné.

To první připomíná práci ornitologa nebo vůbec přírodovědce: má k dispozici obecné pojmy (kategorie), jimiž (pod nimiž) uspořádává empirický materiál, který má k dispozici. To je práce rozvažování (Verstand) a některé interpretace Marxe nevidí dál: nevidí víc než účetnictví, kádrováckou evidenci a plánování bez ducha a bez invence.