Čeští katoličtí biskupové a neoliberalismus

Jan Černý

V pokračující diskuzi o křesťanských hodnotách polemizuje autor s názory biskupů Vlka a Radkovského, kteří se ve svých veřejných projevech namísto sociálně kritického nazírání na současný vývoj spokojují s mainstreamovým pohledem pravicovým.

Snad nebudu dalším textem přespříliš rozmnožovat zamyšlení sloupkařů nad rozhovory, které médiím v poslední době poskytli katoličtí biskupové Miroslav Vlk a František Radkovský; k pěkným článkům kolegů Jiřího Silného  a Ivana Štampacha bych rád připojil úvahu o podivuhodné názorové rozlomenosti českých biskupů a jejích ideologických předpokladech.

Oba biskupové patří jistě k inteligentním, teologicky otevřeným představitelům katolického kléru, jsou to ekumenicky smýšlející a o větší zapojení laiků do práce církve usilující muži, upřímní zastánci změn, které přinesl II. vatikánský koncil, realisticky se orientují v postojích české veřejnosti vůči církvím i ve vnitřní situaci církve... To ovšem ostře kontrastuje s naivitou téměř dětskou, s níž přebírají polistopadová ideologická schémata v momentě, kdy vstupují do veřejného politického prostoru a vyjadřují se k jiným než církevním věcem.

Podobu polistopadového politického diskursu stvořili po krátkém nadějném období „národního porozumění“ rozhněvaní mladí mužové soustředění v redakcích Respektu, Babylonu a podobných listů. Se zápalem vskutku svazáckým obrátili interpretaci listopadové události: Pozitivní, prodemokratickou revoluci prostou násilí a společenských ostrakizací přeměnili v antikomunistický mocenský převrat a nastolení nové ideologické hegemonie, připomínající tu předcházející, jen s opačným přiřazením kladné a záporné hodnoty. Elity, novináři, městští liberálové tak v postkomunistickém ideologickém vakuu přijali ekonomický neoliberalismus a zahraničněpolitický proamerický neokonzervatismus za „přirozené“, téměř bezpříznakové myšlenkové modely, chartistická spolupráce rozdílných ideových proudů byla rychle zapomenuta a mediální scénu opanovalo jednoduché manichejské schéma pojímající cokoliv levicového jako mravně závadné a nebezpečné zcestí.

Stejnou cestou se vydali — na rozdíl od většiny věřících — i katoličtí hierarchové. Proti levicovým stranám mobilizoval kardinál Vlk v nezastřených výrocích před evropskými volbami v loňském roce. Drtivé vítězství ČSSD v senátních a krajských volbách na podzim 2008 zase komentoval v rozhovoru pro server Aktuálně.cz  slovy: „Za třicet stříbrných prodal Jidáš Krista. Za třicet korun se dnes prodává tento národ. A vidím politickou nezralost i mezi křesťany. Morava je silně věřící oblast a je také oranžová.“ Hluboká nedemokratičnost takového elitářského postoje a odtrženost kardinála Vlka od zkušenostního světa lidí, jimž má být pastýřem, jsou zcela v intencích ideologie Respektu a Lidových novin, stejně jako převádění komplexní politické reality na souboj dobra a zla.

Topolánkova vládní koalice předtím naordinovala české společnosti bez jakékoliv společenské debaty a proti vůli většiny obyvatel celou sadu neoliberálních ekonomických reforem, a to doslova v předvečer celosvětového krachu neoliberálního ekonomického modelu; když ale voliči reformy odmítnou, jsou kardinálem jednoduše deklasováni za použití novinářského klišé o třiceti korunách, které prý rozhodly volby.

František Radkovský kritizuje v rozhovoru pro Právo „materialismus“ české společnosti a systém, v němž žijeme „jako vlci, jeden proti všem“. Po takové nadějné kritice ducha neoliberalismu ovšem přichází nečekaný obrat. Snahu levice aspoň částečně napravit nejtvrdší dopady Topolánkova „reformního batohu“ a Janotova „úsporného balíčku“ na matky na mateřské dovolené a na nemocné hodnotí Radkovský těmito slovy: „Nám jde o přežití, protože pokud nám porostou dluhy, tak to bude tragédie a dopadneme jako Řecko nebo Maďarsko. ... Socialisté a komunisté mají nyní ve své režii jednání parlamentu a vůbec se nezajímají, jak se z těch dluhů dostat.“ Tato alarmistická věta je snad doslovně opsaná z volební kampaně ODS a pravidelně ji čteme v pravicovém tisku. Aby byl ideologický balíček úplný, dostane se o pár otázek dále významné pochvaly TOP 09 za „hodnoty, které jsou tradiční a často křesťanské“. Čtenář si už snad sám dovodí, že TOP 09 je jistě spolehlivou hrází proti zadlužení, neboť její spiritus agens Miroslav Kalousek sice svým tvrdohlavým odmítáním reality ekonomické krize v ČR při sestavování rozpočtu na loňský rok rekordní dluh spoluzapříčinil, ale jinak své četné prohřešky z minulosti přece tak báječně odpracoval právě jako ministr financí, například při tom sestavování rozpočtu, že ano.

Přesvědčení, že ekonomickou krizi mají zaplatit především ti nejchudší, vyvodil biskup Radkovský patrně ze své svérázné interpretace sociálního učení katolické církve. Na dotaz o sociálním státě odkazuje na poslední encykliku Caritas in veritate a sociální učení, jež encyklika ukazuje a hovoří dlouze o tom, že podnikatelé jsou „dobrodinci“ přinášející zaměstnání. Patrně netuší, že chod ekonomiky dávno neurčují podnikatelé, nýbrž velké banky a korporace, v nichž žádní „podnikatelé“ nejsou, jen davy anonymních manažerů a někde hodně daleko správní rada či představenstvo.

Pokud už Radkovský zmiňuje v souvislosti se sociálním učením církve papeže Benedikta XVI., měl by se snad podívat na politický kompas, který současného papeže zařazuje do levého horního čtverce, tedy mezi „autoritativní levici“, výrazně vlevo od všech aktivních evropských politiků včetně těch levicových. Integrální součástí sociálního učení církve je kupř. „přednostní volba pro chudé“. Ostatně stačí si přečíst věty Ratzingerova předchůdce Jana Pavla II. z encykliky Laborem exercens, které ve svém včerejším sloupku citoval Ivan Štampach, abychom pochopili, že katolická církev nepřijala čistý kapitalismus nikdy za svůj.

Pokud by čeští katoličtí biskupové chtěli být věrní sociálnímu učení své církve, museli by kupř. ekonomickou politiku ČSSD kritizovat zleva a nikoliv se prát za neoliberální výstřelky bývalé Topolánkovy koalice, nota bene v době celosvětové a snad už finální krize neoliberalismu. Stejně tak by snad mohli být věrní zkušenostem a zájmům svých vlastních věřících více než vyprázdněnému ideologickému kolovrátku pravicových médií.

Přebírání (nereflektovaného) pravicového a autoritativního diskursu se ovšem neomezuje jen na ekonomickou a sociální oblast — atmosféra ještě výrazně houstne, dojde-li na „hodnoty“. Nejnovějším pravicovým hitem českého episkopátu (zejména kardinála Vlka) je strašení islámem, konané v opět naivní naději, že se pod „islámskou hrozbou“ Evropa rozvzpomene na své „křesťanské kořeny“. Nejde jen o naivitu představy o navrácení se Čechů ke křížku, ale o vnitřní rozpornost takového postoje. Identifikovat Evropu s církevní kuratelou nad „hodnotami“ znamená obhajovat právě ono propojení náboženství, státu a kultury, které se kardinál Vlk domnívá u islámu nacházet.

Evropa není věčně „křesťanská“ a nevede boj na život a na smrt s islámem. Evropa je snad spíše schopností vstřebávat různé vlivy a přetavovat je v humanitní ideál důstojnosti jednotlivce a ve specifickou racionalitu — to obojí Evropě přinesla už antická civilizace, přestože platí, že křesťanství tento ideál prohloubilo a univerzalizovalo a dalo na jeho základě rozkvést velkolepé kultuře. Žádný návrat do stavu před osvícenským zpochybněním církevní vlády nad kulturou a věděním ale není možný ani žádoucí — takovou restaurací by se vanutí evropského ducha zastavilo, nikoliv posílilo. Osvícenství křesťanské ideály sekularizovalo a vtělilo do občanského principu a v jeho rámci zpřístupnilo všem „občanům“ Evropy, tedy i muslimům. Strašení islámem a porodností muslimů není projevem velké víry v (křesťanského) Boha, nýbrž malé víry v Evropu.

Staré časy „křesťanské“ Evropy se nevrátí, stejně tak hegemonie neoliberálního a neokonzervativního diskursu v naší zemi se povážlivě drolí... Čeští katoličtí biskupové jsou navzdory tomu na nejlepší cestě stát se skutečně reakční silou a pevnou oporou populistické pravice v dobách budoucích četných znejistění. A to nikoliv proto, že by byli přesvědčenými zastánci neoliberální a neokonzervativní ideologie a bojovnými pravičáky, ale z prostého podléhání diskursu, který mezi českou inteligencí po Listopadu začal převládat. Traumatická zkušenost komunismu stále ještě rozvrhuje představu mnohých o světě, přestože svět už se otáčí kolem jiných problémů.

Škoda, katoličtí biskupové si tak kupř. uzavírají přístup — na rozdíl od mnoha svých německých, francouzských, holandských či amerických a latinskoamerických kolegů — k podílu na vytváření nového kritického vědomí, které se stále zřetelněji s celosvětovou nadvládou neoliberalismu utkává. Třeba by je to bavilo více než tahle pochmurná obrana předem ztracené pevnosti. Od časů komunismu už zapomněli na to, že víru doprovází odvaha dívat se na věci jinak.

    Diskuse