Snad nebudu dalším textem přespříliš rozmnožovat zamyšlení sloupkařů nad rozhovory, které médiím v poslední době poskytli katoličtí biskupové Miroslav Vlk a František Radkovský; k pěkným článkům kolegů Jiřího Silného  a Ivana Štampacha bych rád připojil úvahu o podivuhodné názorové rozlomenosti českých biskupů a jejích ideologických předpokladech.

Oba biskupové patří jistě k inteligentním, teologicky otevřeným představitelům katolického kléru, jsou to ekumenicky smýšlející a o větší zapojení laiků do práce církve usilující muži, upřímní zastánci změn, které přinesl II. vatikánský koncil, realisticky se orientují v postojích české veřejnosti vůči církvím i ve vnitřní situaci církve... To ovšem ostře kontrastuje s naivitou téměř dětskou, s níž přebírají polistopadová ideologická schémata v momentě, kdy vstupují do veřejného politického prostoru a vyjadřují se k jiným než církevním věcem.

Podobu polistopadového politického diskursu stvořili po krátkém nadějném období „národního porozumění“ rozhněvaní mladí mužové soustředění v redakcích Respektu, Babylonu a podobných listů. Se zápalem vskutku svazáckým obrátili interpretaci listopadové události: Pozitivní, prodemokratickou revoluci prostou násilí a společenských ostrakizací přeměnili v antikomunistický mocenský převrat a nastolení nové ideologické hegemonie, připomínající tu předcházející, jen s opačným přiřazením kladné a záporné hodnoty. Elity, novináři, městští liberálové tak v postkomunistickém ideologickém vakuu přijali ekonomický neoliberalismus a zahraničněpolitický proamerický neokonzervatismus za „přirozené“, téměř bezpříznakové myšlenkové modely, chartistická spolupráce rozdílných ideových proudů byla rychle zapomenuta a mediální scénu opanovalo jednoduché manichejské schéma pojímající cokoliv levicového jako mravně závadné a nebezpečné zcestí.