Uplynulý týden přinesl události, které přitahují pozornost a žádají si podrobnější rozbor. Dotýkají se i mé rozdělané práce, které se dobrovolně věnuji už sedm let, tak dlouho se totiž snažím po drobných krocích „postrkovat“ legislativní změny prostřednictvím Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Přes veškeré počáteční pochybnosti jsme v osobě Michaela Kocába našli spojence. Ponořil se do problematiky rovných příležitostí naplno, nebál se otevírat diskusi nad „choulostivými“ tématy, ke kterým naše společnost zatím ještě nedozrála, a proto často vyvolávají lehký pošklebek na tváři a nevolí se daným problémem zabývat. Nebál se naše návrhy předkládat vládě s vědomím, že narazí na většinové nepochopení.

Nakonec opět zvítězila stranická pýcha namísto zdravého rozumu. Uprostřed lamentací nad zoufalou beznadějí politických bojů mi naštěstí přišlo e-mailové pozdravení „vzhůru do svatého týdne“ a vzápětí jsem narazila na citát německého teologa Dietricha Bonhöffera: „Kvalita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu. Společensky vzato to znamená vzdát se honby za pozicemi, rozejít se s jakýmkoliv kultem hvězd, svobodně hledět směrem nahoru i dolů, zvláště pokud jde o volbu užšího okruhu přátel, radovat se ze života soukromého stejně jako mít odvahu k životu veřejnému. Po stránce kulturní znamená smysl pro kvalitu návrat od novin a rozhlasu ke knize, od shonu ke klidu a ztišení, od rozptýlenosti k soustředění, od senzací k zamyšlení, od virtuozity k umění, od snobismu ke skromnosti, od ztráty smyslu pro míru k jeho znovunalezení. Kvantity si vzájemně ubírají prostor, kvality se navzájem doplňují.“

Zahlcena lítostí nad marností světa jsem docela zapomněla, že se blíží Velikonoce, a tak pozdravení obrátilo moji mysl směrem k důležitějším životním rozměrům a Bonhöfferova slova mne navedla k úvahám o kvalitě a kvantitě ve spojení s nadcházejícími svátky.

Smysl či poslání Velikonoc, možná ještě více než o Vánocích, prožíváme a užíváme si každý z nás v naší sekularizované zemi velmi různorodě. Ač se to neříká nahlas, tak jako o Vánocích pro mnohé a nejen u nás se odehrávají Velikonoce ve znamení svátků hojnosti. Vzájemné propojení oslavy a hojnosti náleží mezi obecná pravidla v lidském životě a je to tak v pořádku. V kontextu s citátem Dietricha Bonhöffera jde především o poměr slávy a hojnosti. Přebujelá hojnost může totiž samotný důvod oslavy potlačit, nebo dokonce vytlačit. Ostatně všichni víme, že sytý hladovému nevěří.

Přes veškerou rozdílnost pohledu či vnímání smyslu tak zvaných svátků jara nás však spojuje symbolika nového života. Nový život pučí v jarní přírodě, zárodek nového života se skrývá ve vajíčku, vykročení do nového života v zaslíbené zemi si připomínají Židé a naději nového života přinesla křesťanům Kristova smrt na kříži. A tak připomínka událostí, které lidstvo rozdělily, nás všechny může spojit v přemýšlení o novém životě.

Bonhöffer nám skvěle napovídá, jakým směrem se můžeme ve svých úvahách ubírat. Naléhavost jeho slov je neuvěřitelně nadčasová. Kéž se nám daří nejen o nich uvažovat, ale také je přenést do reality a proměňovat hodnotu všedních dnů.