Jako kontrast k církvi oděné do purpuru, ozdobené zlatem a drahokamy se klade uskromněná církev za minulého režimu. V polorozpadlých kostelích se občas sloužila mše za bdělého dohledu tajemníků pro věci církevní a to podstatné se odehrávalo po bytech a na chaloupkách uprostřed přírody. Taková domácí mše mohla znamenat i to, že si pár lidí sedlo kolem stolu, vzali si Bibli a po úvodní improvizované modlitbě si z ní něco přečetli a pak o tom chvíli debatovali. Pak jeden ze stolovníků vzal kousek chleba a sklenku vína a při další modlitbě zopakoval liturgicky stylizovaná Ježíšova slova, že ten chléb je jeho tělo a ten kalich krve je jeho krví. Pak miska s chlebem a kalich s vínem kolovaly a každý si vzal. Po závěrečné modlitbě se hosté rozešli. Jaký kontrast vůči koncertu ve středověkých kulisách pražského dómu svatých Víta, Vojtěcha a Václava, s kultickými prostocviky a čtením nesrozumitelných formulí v pauzách hudební produkce, to vše po návratu Dominika Duky s kloboukem z Říma. Při domácí mši se nic neblyštělo, nic nedunělo, žádné trubky nešikovaly církev bojující do dalšího konfliktu s hříšným světem.

Církev po domácnostech bývá nejčastěji označována jako podzemní, případně skrytá. Její kněží ani biskupové nemluvili církevním ptydepe, bydleli, oblékali se a jednali jako obyčejní smrtelníci. Z popsané nouzové podoby liturgie se stala ctnost jednoduchosti a proto i domnělé srozumitelnosti pro moderního člověka.