Dominik Jaroslav Duka (*1943) je nepochybně nejvzdělanější z českých hierarchů. Je pravda, že žádný z českých diecézních, emeritních ani pomocných biskupů nesplňuje minimální kvalifikační předpoklad k této funkci, jímž je doktorát v oboru teologie nebo církevního práva.

Mons. Duka s licenciátem teologie je tomu nejblíže. Je sečtělý a zběhlý v teologickém myšlení. V získání doktorátu, které padalo v úvahu na začátku devadesátých let, mu zabránila jen hora povinností, která ho od prvních dnů v nové situaci zavalila. Odborně je zaměřen na biblistiku blízkou tomu, jak ji pěstují dominikáni a s nimi spojení další odborníci kolem Jeruzalémské biblické školy. Myslím, že je možno počítat s podporou Katolické teologické fakulty v její současné, nesnadnými reformami prošlé podobě.

Na pražský arcibiskupský stolec má dosednout řeholník, konkrétně dominikán a biskup, kterého bychom mohli označit za inteligentního konzervativce. Bude šedesátým třetím nejvyšším představitelem pražské diecéze založené r. 973 a třicátým šestým arcibiskupem. Pražská diecéze byla povýšena na arcidiecézi r. 1344. Prvním arcibiskupem byl Arnošt z Pardubic.

Dominik Duka je zcela v linii římskokatolické církve tak, jak je dnes reprezentována mimořádně inteligentním tradicionalistou Benediktem XVI. Je svým založením diplomat. Kdyby byl stoupencem někdejšího prezidenta T. G. Masaryka, mohli bychom říct, že se drží jeho výroku „rámus není autorita". Vždy spoléhá spíš na argumentaci  než na ostré velení a sankce.

Jaké konkrétní postoje můžeme čekat, to lze z dosavadních projevů vyčíst jen částečně. Je například spoluzakladatelem Společnosti křesťanů a židů, ale proslul v poslední době ostrými výroky proti islámu. Co z toho můžeme vyčíst k tématu mezináboženských vztahů? Selektivní vztahy na různé strany, nedotvořenou koncepci, míšení teologie s politikou?

U jiných křesťanských církví respektoval jejich vynikající osobnosti, například i přes částečný odborný nesouhlas prof. Jana Hellera. Nová vstřícná ekumenická gesta vůči jiným křesťanům čekat nemůžeme, i když soukromý názor může být jedna věc a praktická činnost ovlivněná různými činiteli může vyznít jinak.

Pokud jde o politické sympatie, Dominik Duka se netají s oblibou Občanské demokratické strany a demonstruje dobré vztahy s jejím zakladatelem a víceletým předsedou, který se s ní prozatím rozešel, s Václavem Klausem. Mostem k ODS mu byl Václav Benda, který do ní vplul roku 1996 s celou svou Křesťansko-demokratickou stranou po marném pokusu dělat společnou politikou s lidovci. Je pokládán za podporovatele opoziční smlouvy v letech 1998—2002, což může být významné pro politickou linii po příštích volbách do sněmovny.

Budoucí pražský arcibiskup má na rozdíl od svého předchůdce umírněný postoj k vlastnictví svatovítské katedrály a budov na Pražském hradě, které k tomuto majetkovému celku patří. Nechce konflikt se státem, ví, že to církvi neprospívá. Nejasné je zatím jeho stanovisko k tzv. církevním restitucím, tj. k velkorysé finanční nabídce někdejší Topolánkovy vlády, jíž měla být kompenzována ztráta příjmu této a dalších církví po pozemkové reformě z roku 1919 a následujících omezeních.

Roli, jíž se Dominik Duka ujímá, není radno přeceňovat. Bezprostřední moc bude mít jen nad pražskou arcidiecézí ve středních Čechách. Jako metropolita je představeným čtyř sufragánních biskupů, tedy představitelů ostatních čtyř diecézí v tradičních hranicích Čech. Je jistě žhavým kandidátem na předsedu České biskupské konference, až vyprší mandát Janu Graubnerovi, který reprezentuje Římskokatolickou církev v celé ČR dnes.

Deset jeho předchůdců počínaje Zbyňkem Berkou z Dubé (1592—1606) a konče Miloslavem Vlkem (1991—2010) bylo s nějakým odstupem po nástupu na pražský stolec jmenováno kardinály. Lze to předpokládat i u Duky. Tím vzroste jeho role u nás, ale zároveň i vliv na celocírkevní poměry.