Tradice upadají, rituály, které přinášely do koloběhu přírody řád, mizí. Mnohdy už ani nevíme, proč některé zvyky dodržujeme, a ještě častěji je dodržovat přestáváme. Velikonoční pomlázce však, zdá se, podobný osud nehrozí. A to přesto, že je to tradice opravdu stará, pochází z dob pohanských, a výklady toho, co vlastně znamená, se různí.

Zvyk, kdy chlapci chodí a „mrskají“ děvčata, aby prý byla svěží a plodná, a ta jim na oplátku dávají vejce, symbol nového života, mi byl odjakživa strašně protivný. A neusmířilo mě s ním ani to, když jsem se dočetla, že dříve se muži a ženy vypláceli vzájemně.

Nikdy mi nepřišlo legrační, když se velikonoční interakce mezi dívkami a chlapci odehrávala na pozadí sice většinou symbolického, ale přeci jen násilí. Chápu, že hanit tradici, která je obecně přijímaná a oblíbená, se jaksi nehodí, ale svůj odpor nedokážu překonat. A hned mě napadá sousloví „zakyslá feministka“, jímž by se ženu, která se netěší na zájem opačného pohlaví vyzbrojeného pomlázkou, hodilo počastovat.

A tak se zřejmě zakysle nemohu zbavit asociací na domácí násilí, které se v legislativě sice dočkalo v posledních letech kýžených změn, přesto však zůstává velkým společenským problémem. A to zejména proto, že se o své situaci ženy bojí mluvit. Psychický a fyzický teror totiž má totiž málokdy podobu tak zřetelnou a od začátku jasnou, aby bylo možné jej snadno pojmenovat.

Žena je na jednu stranu zobrazovaná jako křehká bytost, která nic nevydrží, na druhou stranu je však vychovávaná a svým okolím formovaná tak, aby vydržela všechno. A velikonoční pomlázka je tohoto rozpolceného obrazu symbolem. Slabší, bitá bytost, která na útok reaguje darem a hlavně s humorem. Ten především nikdy nesmí ztratit.

Aby bylo jasno, nedomnívám se, že by muži, kteří chodí s pomlázkou, byli potenciálními domácími násilníky, a stejně tak si nemyslím, že by ženy, které tuto tradici dodržují, byly více náchylné k tomu stát se obětí. Jen neumím při vědomí toho, jak strašně jsou nejrůznější formy domácího násilí na ženách rozšířené, a jak málo ty ženy dokáží o své situaci mluvit, přistupovat k této tradici jako k roztomilému rituálu.

Čekala jsem, když se v médiích objevovaly příběhy týraných žen, které skončily špatně, že se na toto téma rozhoří celospolečenská diskuze, která pomůže všem mlčícím, aby už nemlčely. Aby přestaly mít pocit, že, když se vzepřou a začnou mluvit, tak jsou nesnesitelně ukňourané. Čekala jsem víckrát a čekala jsem marně. Snad bych velikonoční pomlázku vzala na milost, kdyby se ona stala spouštěčem takové debaty.

Zatím ji spíš vnímám jako symbol dobré pohody a zábavy, kterou žádný protestní hlas nesmí kazit.