V obchodech na začátku listopadu propukly vánoce, všude je plno chemického produktu, který se tváří jako sníh, k tomu blikají kýčovitá světýlka. Dnes už se naštěstí nejeví americký Děda Mráz (v originálu „svatá Klaus“) jako povinný, ba objevuje se Ježíšek, o kterém si dítka myslí, že je to takový ježeček, co nosí dárky.

Všude čteme a slyšíme, jací debilové to jsme, když nedopřejeme sobě a svým blízkým tento nový bankovní produkt, tamto domácí kino, onen ještě chytřejší mobil a tento zájezd třeba za sexuální turistikou (s dětmi) do Thajska.

Vše to působí jako nepodařené anestetikum na bolest ze světa, ve kterém se dovídáme, že válka je na spadnutí, že každý bojuje nebo chce bojovat s každým, ba že už jsme ve válce. Má nás to vše znecitlivět na bolest z progresivní fašizace české společnosti, na níž přemýšliví a odpovědní publicisté upozorňovali při jejím rozběhu před léty, ale dostávalo se jim výsměchu.

Teď už o hnědnutí společnosti mluví i parlamentní štamgasti a novopečení straničtí předsedové troubící na poplach a svolávající demokratické strany odleva doprava.

Až Vánoce 24. prosince večer začnou a přijde vánoční doba plná tradičního náboženského obsahu a lidových zvyků, tak Vánoce z obchodů zmizí a šmejdi v dobře ušitých oblecích budou křičet o povánočních slevách (předtím zvýšených cen).

V dílnách reklamních firem se začnou připravovat zajíčci, káčátka, kuřátka a zeleně pomalované drátěné a plastové ratolesti. Zimní zboží už se vyprodává, zájezdy a pobyty jsou rozprodány a byznys má od ledna Velikonoce.

Čeští fašisté sice neumí česky, neví nic o českých dějinách, v životě nečetli žádnou českou báseň, povídku či román, ale volají na nás, že hájí tradiční národní hodnoty. Hájí prý dokonce hodnoty křesťanské. Na první pohled nemá nacionalistická a rasistická nenávist nic společného s Mistrem z Nazaretu, s jeho životní praxí a s jeho slovy, jak nám je zformulovala raná křesťanská tradice.

On mluví o pomoci a pohostinnosti, oni staví nové Berlínské zdi všude kolem. Obhájci tradic mluví o ozbrojené ochraně hranic a otevřeně organizují bojůvky, které nás semelou na masokostní moučku, pověsí nás na připravené šibenice nebo nás podle návodu vykuleného docenta umístí do transportů.

Mohlo by se zdát, že s tradičními hodnotami naší civilizace nemají noví a staronoví fašisté nic společného, ale reprezentant země obývající Pražský hrad je chválí a ukazuje se s nimi na shromáždění ostudně svolaném na 17. listopadu pro jeho oslavu.

Že to nemá co dělat s křesťanstvím, by se mohlo zdát do chvíle, kdy představitel jedné z malých náboženských společností, který se příležitostně zdobí purpurem a zlatem, nezačne v rozporu se zahraničním vedením své náboženské společnosti dštít síru a oheň na adresu islámu, když občany nazve lůzou a když jede do Lán s imperiální pompou „následníka trůnu“ oslavit hradního mocipána a podpořit jeho nedemokratickou, nahnědlou politiku.

Přemýšlím, co má společného s vlastním smyslem a jádrem křesťanství, když někdo nepoučen dějinami volá po nové křížové výpravě a po (re)conquistě, když oslavuje (jako Duka při několika příležitostech) panovníky, kteří vyhnali ze Španělska Židy a muslimy kromě konvertitů a ty, jejichž konverze se ukázala spíše projevem péče o bezpečí pro sebe a pro rodinu, upalovali na hranicích.

Možná čeští xenofobové, rasisté a fašisté doopravdy reprezentují jakési národní a duchovní hodnoty, ale s takovým národem a s takovým náboženstvím nemohu mít nic společného. Nenechám se ošidit komerčním pozlátkem. Zkusím také zalovit v hlubších vodách tradice a možná vylovím něco alternativního.

Nacházím tam story manželského páru, který kvůli byrokratickému nařízení musel opustit bydliště a práci, jíž si těžce vydělával na živobytí a putovat 140 kilometrů na jih, aby mohl být na místě započítán do soupisu obyvatelstva Říše.

Nemohli si dovolit ubytování v hospodě, a protože bylo chladné počasí, museli se někam uchýlit a zbyla na ně stáj. Žena byla v pokročilém stupni těhotenství a porodila syna. Dostavili se smrdutí trhani, pastýři, aby synka přivítali.

Úřady zajímala jen fikce, že novorozenec by se jednou mohl ucházet o trůn a rodině znepříjemňovaly život natolik, že se stali uprchlíky. Rodiče s novorozencem asi nelegálně překročili hranice. Neobstáli by se svým jednáním před českými policisty. Nová vlast je však neposlala do detenčního ústavu (tehdy se tomu říkalo otroctví). A po jisté době, když už v jejich vlasti bylo bezpečněji, se mohli vrátit, ale ani pak to neměli snadné.

Synek z této podivné rodiny dospěl a skončil na popravišti. Neměl totiž smysl pro řádný chod tržní ekonomiky a drze útočil na byznysmeny, kteří obchodovali s náboženským provozem. Jeho matka se dokonce vyslovila, že přišel mocné svrhnout z trůnu a povýšit ty, kdo jsou teď na dně.

Tento chlapík si získal první stoupence mezi proletáři tehdejšího impéria. Jeho druhý náměstek byl podle legendy otrok. Tato zvláštní společnost vyprávěla jeho příběh tak, že je cestou ke svobodě.

Je to příběh lidský, koneckonců až příliš lidský. A je tak i umístěním podobný příběhům lidí, kolem jejichž obydlí kdesi na východě, jihovýchodě a jihu od naší blahobytné pevnosti Evropa se ženou různými směry zběsilí ozbrojenci a likvidují ve jménu svého boha vše živé.

Obyčejní smrtelníci prchají sice dnes jiným směrem, ale za nápadně podobných okolností. Tragicky vše nasvědčuje tomu, že před problémem neutekli a přinášejí si ho s sebou. Nadále jim hrozí bída i tam, kde hledají bezpečí.

Duchovní tradice tento příběh přizdobila. K početí chlapce došlo zázračným způsobem, když se narodil, přišli ke krmelci pro zvěř, kam ho uložili vedle špinavých pastýřů, i mágové z Východu se zlatem, kadidlem a myrhou, ba dokonce i andělé.

Chlapec prospíval a na začátku jeho veřejného působení ho veřejně navštívil Duch shůry. Byl popraven, ale vstal z mrtvých a je v nebeské slávě. Lidský příběh byl zbožštěn. Byl tím odlidštěn?

Jsem přesvědčen, že tím byl zjeven jeho vlastní smysl. Taková je hloubka a smysl lidství. A tak se má s člověkem jednat. Božství není jen kosmické, ale i lidské. Příběh získal novým převyprávěním váhu. Stal se zakladatelským mýtem a měl by určovat hodnoty, preference a směry jednání.

Včera se v některých domácnostech rozsvítila první svíčka, někde možná podle tradice fialová. Po sobotním západu slunce začala první neděle adventní. Kéž bychom přibývající světlo nechali vstoupit do sebe a kéž bychom vánoční příběh, který zazní o slavnosti Narození Páně, a pak celý Ježíšův příběh zažili jako příběh, který se bytostně týká nás samých.

Uprostřed adventu, od večera 6. prosince budou Židé slavit svátek Chanuka. Budou den po dni rozsvěcovat vždy o jeden plamen ve svícnu víc, až jich bude osm.

Advent s Vánocemi i Chanuka v zeměpisných souřadnicích, kde žije většina lidstva, připadají na období, kdy je světlá část dne nejkratší, a v těchto dnech se to nenápadně obrací, nejprve večer a ke konci roku i ráno. Světlo bude znovu zářit.

Když se však nespokojíme s kultickým opakováním přírodního dramatu světla a tmy a propustíme-li do svého nitra aspoň něco z obsahu těchto svátků světel, nemusíme se hned kvůli tomu nechat zapřáhnout do církevní káry.

Ale může nás to posílit, povzbudit k nové ochotě a nové síle jednat a prozářit k nové důvěře, že světlo života nebude definitivně poraženo. Svět kolem nás je mimořádně temný, naplněný zlobou a násilím, ale to nemusí být konečná.