Každý rok mám stejné předsevzetí: nebudu shánět dárky, stromeček a kapra čtyřiadvacátého prosince. Většinou se mi nepodaří splnit. Mohla bych si dát jiné předsevzetí: nebudu psát o tom, jak se vytrácí vánoční atmosféra a jak komerční řádění a předvánoční stres spolehlivě zabíjejí vánoční atmosféru i samotný smysl Vánoc. Letos jsem to sice už jednou porušila ve fejetonu pro vánoční číslo Romano voďi, ale to bylo opravdu naposledy.

Tentokrát to zkusím naopak. Je řada věcí, o kterých se říká, že si za ně lidé mohou sami, že to mají ve svých rukách, že si nemají stěžovat, když se jim nevedou. Nebývá to tak úplně pravda, ale v případě Vánoc tomu tak je. Nebo snad existuje nějaká síla, která nás nutí trávit čas v nákupních centrech, kupovat hromady dárků, péct deset druhů cukroví, uklízet jak posedlí a vyvařovat jak pro armádu? Neexistuje. Pokud nás do toho nenutí naši bližní. Většinou je to ale jen těžce popsatelná touha, aby bylo všechno perfektní.

Dárků nemusí být mnoho, děti to přežijí, časem si dokonce zvyknou. A že budou zklamané? Taky si každý rok k Vánocům přeju nemovitost, nebo možná raději dvě (vilu se zahradou na Vinohradech a usedlost v Krušných horách) a nikdy je nedostanu. Vždycky se s tím nějak srovnám.

Cukroví se dá péct jeden či dva oblíbené druhy spolu s dětmi a strávit tak příjemně společný čas. Nebo se můžete s někým domluvit, že vám nějaké dá, nebo ho dokonce koupit. Dá se samozřejmě přežít i bez cukroví.

Uklízet a vařit se dá také s mírou. Stačí trochu snížit nároky na to, jak má dokonalý Štědrý večer vypadat. Představa matky a ženy supermanky, která všechno zvládá, se mi také někdy vnucuje. Ale při dlouholetém zúčastněném pozorování jsem zjistila, že moji bližní jsou nakonec nejraději, když nekřičím, neházím talíři a nepropukám v hysterický pláč. A to se mi daří pouze za předpokladu, že nejsem vyčerpaná.

Když si to v sobě všechno pěkně srovnám, vyhodnotím, co je a co není důležité, tak se dostaví i Duch Vánoc. A to za to stojí.