Tak nám, říká se, selhává naděje v multikulturní globální svět. A tak prý nezbývá než se postavit na barikády a hájit naše staré dobré křesťanské hodnoty bílého muže v nastávajícím střetu civilizací. Tvrdí to dnes alespoň myslitelé hlásící se ke konzervativnímu křesťanství.

Doporučuji těmto chlapcům začíst se pozorně do prvních veršů Matoušova evangelia. Zní nám to arci na prvý poslech jako předčítání z telefonního seznamu, ale Matouš dobře věděl, proč začíná Ježíšovým rodokmenem, ještě před tím příběhem o jeho narození, a my bychom ten rodokmen měli pozorně číst.

Jednak — v prvém století, kdy Matouš své evangelium píše, se ještě neslavily ani zdaleka naše Vánoce — Ježíšovo narození se na zimní slunovrat začalo připomínat všeobecně až někdy kolem sedmého století. Začátek evangelia tedy nebyl pro tehdejší křesťany ještě sentimentálním pohádkovým příběhem jako pro většinu našich současníků, ale vážnou teologickou výpovědí o tom, kdo to Ježíš vlastně je a co pro nás všechny a pro svět znamená.

A jednak — pro Matouše a pro čtenáře jeho evangelia ten seznam jmen, pro nás dnes už neznámých, byl velmi důležitý a oni mu dobře rozuměli. Matouš navazuje nejvíc ze všech evangelistů na židovskou tradici. Pro Izraelce byly genealogické seznamy velmi důležité. Platilo: řekni mi, kdo byl otec tvého otce, či možná ještě lépe, kdo byl prapradědeček tvého prapradědečka a já ti řeknu, kdo jsi. Někteří opravdoví šlechtici byli schopni vyjmenovat svůj rodokmen třeba až k Mojžíšovi nebo Áronovi.

Dodnes to někteří Židé dovedou. Třeba ve jménech Kohn, Cohen se odráží spřízněnost s rodem velekněží, kteří sloužili kdysi v Jeruzalémském chrámu. Lidé tohoto jména mají například stále přednost při čtení z Tóry v synagogách. Izraelitům šlo a dodnes jde o čistotu rodu. Kdo měl v rodokmenu někoho z jiného národa než židovského, byl po dlouhé generace vnímán tak trochu jako cizácká náplava.

Ježíšův rodokmen není ovšem historicky doložitelný, je teologický, duchovní, symbolický. Podle tehdejších zásad měli být zmiňováni pouze mužští předkové. Každý muž tam má své symbolické místo a o každém by se dalo dlouze povídat, proč právě on je v rodokmenu zmíněn. A přeci — proti všem zvyklostem jsou v rodokmenu zmíněné čtyři ženy: Támar, Rachab, Rút a Batšeba. Zmíněním těch čtyřech žen tu dochází k vybočení z obvyklé formy takových rodokmenů.

Navíc, jsou zmíněny pouze tyto čtyři ženy. Nemluví se tu třeba o Sáře, Ráchel, Rebece — tedy skvělých pramátích lidu Hospodinova. Zde jsou to vybrané ženy „hříšnice“ — aby bylo Matoušovým čtenářům jasné, že milost v Kristu přichází pro všechny, nejen pro genderově, morálně, rasově či nábožensky čisté. Támar, jak čteme v knize Genesis, svedla svého tchána, Rachab byla profesionální prostitutka, Batšeba (paní Uriášová) se promenovala nahatá po střeše a svedla krále Davida…

Biblická Rút je sice vzorem ctnosti a věrnosti, ale byla to cizinka. A to jde v evangeliu také a zejména — všechny tyto ženy spojuje jejich nežidovský původ. Támar je Aramejka, Rút Moábka, Rachaba Kanaanka a Batšeba je záměrně uvedena jako žena svého muže Uriáše, který byl Chetejec.

Tak získává celý Ježíšův rodokmen univerzalistický, dnes bychom řekli multikulturní podtón. Jasně je tu jmenováním oněch žen řečeno, že davidovský židovský Mesiáš bude nadějí pro všechny národy, i pro takzvané pohany. Že on sám má pohanství vlastně už v krvi. Ježíš nepřišel pro žádnou vybranou skupinu lidí.

Ježíš Kristus je představen předně jako syn Davidův, také ale jako syn Abrahámův. Ben Abraham, syn Abrahámův, je totiž přízvisko každého proselyty, každého góje, který přestoupí na judaismus. Protože nemá svého pokrevního židovského otce, stává se ve své víře synem Abrahámovým. Když Ježíšův rodokmen zmiňuje, že byl synem Abrahámovým, chce se tím říci, nejen že byl pravým Židem geneticky, ale daleko víc — díky odkazu na ženy cizinky — že byl synem Abrahámovým ve víře.

A víra, ve smyslu sdílené kolektivní naděje, je přeci tím hlavním identifikačním znakem té či oné skupiny lidí. Nikoli obřízka, či jakýkoliv jiný vnější identifikátor. Matoušova „listina počátku“ Ježíše Krista je důvtipným počinem evangelisty Matouše, jak si pomocí ultražidovské tradice rodokmenů udělat ze svých židovských souvěrců legraci a říci jim, že nezáleží na prapradědečcích našich prapradědečků, ale na abrahámovské naději vždy nových začátků a neprobádaných cest.

Záleží na tom, zda věříme stejně jako věřila Támar, jakkoli ji věřící rodina, do které se provdala, podváděla, či jako jerišská prostitutka Rachab, či jako Batšeba, jejíž dítě se stalo i přes zločin rodičů oslavou Boha, či jako Rút, které se jako imigrantce dostalo zastání.

Matouš si dělá legraci z lidské snahy hledat svoji identitu v jakkoli čistém původu. Matouš nám říká svým rodokmenem Ježíše, že jedinou legitimní identitou je víra, tedy soubor společně sdílených všelidských hodnot. To je to rozhodující, co může přivést na svět Mesiáše, jinak řečeno, co může generovat záchranu pro celý tento svět, nejen ten bílý a mužský. To je hlavní sdělení onoho seznamu „Zlatých stránek" Ježíšova rodokmenu. A proto bych našim milým konzervativcům doporučoval si ten seznam občas přečíst, alespoň třeba o Vánocích.