Jisté oživení občanské společnosti a mírné kulturní uvolnění v druhé polovině 80. let 20. století dávalo v „ostrovech pozitivní deviace“, jedněmi z nichž byly i menšinové hudební žánry, zaznít též reflexi normalizačního marasmu. Petr Skoumal a Jan Burian nazvali svou slavnou píseň z té doby „Svátky zapomnění“; Vánoce jsou v ní líčeny jako nákupní hemžení lidí, které profanuje jejich duchovní obsah, ležící zapomenutý kdesi mimo horizont našich životů. Tento smutný obraz bylo možné vnímat též jako metaforu normalizačního režimu, režimu zapomnění. Podstatou všech společenských „normalizací“ je zapomnění na znepokojivý, osvobozující vzmach, který jim předcházel a který musí být udušen v zájmu nerušeného vládnutí (Strany, Trhu, Ideje...).

Po dvaceti letech kapitalistické normalizace, která hbitě navázala na tu socialistickou, mohli bychom Vánoce asi stále zvát „svátky zapomnění“ — tentokrát snad „zapomnění navzdory“, aby byla nějaká změna: navzdory vzývané svobodě jsme znovu odkázáni na ono nákupní hemžení, které se ukazuje být základním hmatatelným vyplněním prostoru svobody — celý systém našich „svobod“ je právě k vydělávání a utrácení peněz neomylně nasměrován. Navzdory halasnému přihlašování se k Západu zůstáváme civilizačně, úrovní veřejného diskursu a mafiánskými praktikami v ekonomice i politice obyvateli Východu. Navzdory přirozenému protiválečnému cítění velké většiny obyvatelstva stal se vůdčí doktrínou české zahraniční politiky pentagonismus, slepá podpora libovolných amerických vojenských dobrodružství či projektů. Navzdory pro nás víceméně bezproblémové situaci mezinárodně politické a donedávna i ekonomické nedovedeme dát našemu společenskému životu autentický výraz, směr, smysl (resp. jiný smysl než ten konzumní, který se ze své podstaty stále vytrácí a mění v odpad). Navzdory svým lepším kulturním tradicím prožíváme období kulturní sterility a duchovní nemohoucnosti.