Většina z nás chápe Vánoce jako narozeniny Ježíše Krista. Neznáme však přesně ani rok, kdy se vlastně Kristus narodil, natož přesné datum. Navíc celý ten příběh o jeho narození v Betlémě není žádným popisem faktické události. Je to zvěst, která nám obrazně říká něco velmi podstatného o člověku vůbec, o našem lidství — a také o tom, kdo to byl ten Bůh, ve kterého věřili první křesťané z okruhu Matoušova a Lukášova, evangelistů, kteří tento příběh — každý trochu jinak — vyprávějí.

Tutéž zvěst o člověku a Bohu sdělují ostatní bibličtí svědkové jinak, jinými výrazovými prostředky, než vánočním vyprávěním. Takový apoštol Pavel, který psal své texty dobrých dvacet let před pisateli Evangelií, příběh o narození v Betlémě zřejmě ještě vůbec neznal, ostatní dva evangelisté — Marek a Jan také ne. Co tedy ten vánoční příběh sděluje o člověku a o Bohu, v kterého jeho vypravěči věřili?

Třeba to, že člověk je zvláštní živočich. Již staří Židé na prvních stránkách bible vyprávějí jiný příběh — o Adamovi, prototypu člověčenství (Adam není jméno, je to „Ten, který je prachu země“, tedy něco jako Zemák, stejně jako Eva znamená něco jako „Živa“, nebo „Živoroda“). Adam, člověk, sotva utrhl ze stromu poznání, chtěl znát dobré a zlé — a hlavně, chtěl o tom sám rozhodovat, chtěl manipulovat zlem i dobrem.

Člověk rád posunuje druhými lidmi, světem, rád svrchovaně rozhoduje a nesnáší reflexi svého konání a kritiku. Bible právě tuto lidskou vlastnost nazývá hříchem: na nikoho a na nic nebrat ohled, rozhodovat vždy podle své okamžité potřeby a chuti, brát do své režie život svůj i život svých bližních, celé planety, všech živočichů.