Vždy v prosinci už přibližně šest desetiletí svádí spolu v našich krajích souboj dvě „nadpřirozené“ postavy: domácí, totiž středoevropský „Ježíšek“ a importovaný, východo- a západoevropský Děda Mráz, Santa Klaus, Père Noël atd., původně to svatý Mikuláš a ještě původněji pravděpodobně germánský bůh Odin — asi se rád převléká a mění podobu, podstata „štědrého vousatého starce“ ovšem zůstává. Spor mezi Jezulátkem a Odinem-Mikulášem-Santa Klausem je sporem mezi božským dítětem a božským či kouzelným starcem. V čem se tedy setkání se štědrým starcem a se štědrým dítětem od sebe liší?

V archetypu starého, moudrého, kouzelného muže se setkáváme s vlídností, věděním a bohatstvím, které chápeme jako zralost existence. Stařec bere a dává z jakéhosi pokladu věcí a zkušeností, pokladu, který je předpokladem i naplněním života: naše životy přetrvávají díky předávaným věděním a dovednostem, díky zděděným majetkům a sdíleným možnostem, díky prostředí spolupráce, výměny a obdarovávání. Kouzelný stařec je ten, kdo má jakoby neomezený přístup k tomuto pokladu, kdo z něj věci nevydobývá na světlo světa postupně, s námahou a nedokonale. Dává nám hned a „zdarma“, popřípadě za zcela jiných podmínek, než za jakých se odměňuje v dospělém světě práce, to, co potřebujeme, co chceme, co bychom rádi měli, věděli, uměli. Setkání s moudrým kouzelným starcem je tak setkáním s našimi vlastními představami a sny, s naší touhou být na chvíli vyjmut ze světa starosti a podmíněnosti do nepodmíněného světa splněných snů a bájí. Asi i proto těm bájím zase tolik nedůvěřujeme a postavu kouzelného starce necháváme jednat spíše ve světě dětí nebo v příbězích mladíků s výjimečným osudem.