Komunistický advent, aneb mají ateisté nějakou víru?

Eva Hájková

První polistopadový advent byl plný naděje. Před Vánocemi si všichni s rozzářenými tvářemi upřímně přáli šťastné svátky. Nakonec, bohužel, místo očekávané změny k lepšímu zavládlo jakési bezideové a bezvýchodné postkomunistické bezčasí.

Komunisté nikdy neslavili křesťanské svátky. Leda snad Vánoce a Velikonoce. Aspoň v naší zemi se nikdy nikdo neodhodlal je zrušit, jako to udělali kdysi bolševici v Rusku. Naopak, byly režimem akceptovány, ale slavily se spíš civilně.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Hodně pojmů vážících se ke křesťanskému roku pomalu upadalo do zapomnění. Udržovaly se jen mezi věřícími, jichž ovšem postupně ubývalo. Slovo advent se v ateistickém prostředí v podstatě přestalo používat, takže jsem ho jako malé dítě ani neznala. A myslím, že jsem nebyla sama.

Občas docházelo k takovým paradoxům, že se děti ve škole učily například o „Adventu“ - románu Jarmily Glazarové, přičemž ani nevěděly, co to advent vlastně znamená. Nebo to tušily jen vzdáleně. To byla zásadní chyba. Znali jsme řecké báje, ale neznali jsme ty biblické. Jako by nám chybělo jedno oko. Lidové zvyky s adventem spojené byly sice všeobecně známé, méně už ovšem to, co se týkalo přímo náboženství.

Rodiče byli, pravda, tak radikální, že příliš neuznávali ani ty lidové zvyky, takže jsem nevěřila na Mikuláše ani na Ježíška. Na Mikuláše vlastně trochu ano (když jsem byla hodně malá), protože mi většinou přinesl za okno nějaké dobroty. Jisté pochybnosti jsem však měla vždycky. Žádný Mikuláš nikdy nebyl vpuštěn k nám do bytu, o čertovi ani nemluvě. Rodiče měli strach, že bych se polekala. Předstírání, že vánoční dárky naděluje Ježíšek, ovšem také odmítali.

Nemám však pocit, že bych tím nějak utrpěla, takže si nestěžuji. Po pravdě řečeno, občas se tatínek na mé přání uvolil zařadit do svého vyprávěcího repertoáru dokonce pohádku o Ježíškovi. Bylo to pro mě zajímavější než o Sněhurce a sedmi trpaslících. Ateistkou jsem ovšem byla už v raném věku. V devíti letech jsem se přela se spolužačkou, že neexistuje peklo. Chodila totiž do náboženství a o přestávkách měla potřebu nás ostatní děti evangelizovat. Aspoň tuším, že se tomu tak říká.

Vánoce jsem ale milovala - jako všechny děti. V předvánoční a vánoční době mě přitahovaly betlémy všeho druhu. Vzpomínám si na jeden skládací, který se podobal velké pohlednici, jež se dala rozevřít v úhlu devadesáti stupňů, čímž se proměnila v papírové městečko s jesličkami, pastýři a ovečkami. Mezi vrstvami z tvrdého papíru, na nichž byly namalovány domy v pozadí, byla průsvitná žlutá fólie, která při nasvícení zezadu zářila jako by se v oknech svítilo.

Všechnu tu krásu korunovala betlémská hvězda. Moc se mi to líbilo. Nejprve mi u toho chyběla zimní krajina, jaká se vyskytuje na Ladových obrázcích. Teprve později jsem pochopila, že skutečný Betlém leží v zemi, kde sníh obvykle nepadá.

Dlouho jsem vlastně ani nevěděla, jak to vypadá v kostele. Jenom jsem kolem dvou z nich chodila a pozorovala je cestou do školy a ze školy. Poblíž toho katolického jsem párkrát viděla děvčata-družičky v bílých šatech, jaké nosila i má kamarádka Zdenička.

Někdy jsem jim to skoro záviděla, ale byla jsem velmi uvědomělé dítě a chápala jsem, že některé věci jsou jen pro věřící. Oba kostely (ten druhý byl církve československé husitské) pocházely z období první republiky, lidé si je prý postavili z peněz vybraných v dobrovolných sbírkách.

A já jsem byla dítě jednoho z těch, kteří náboženství považovali za opium lidstva a chtěli vybudovat nový, rozumný a spravedlivý svět.

Rodiče nebyli ateisty od narození, takže jim nechyběla základní znalost křesťanství, díky výuce náboženství ve školním věku. Mnozí ateisté nejsou vlastně ani ateisty. Jsou prostě jen nábožensky lhostejní a někteří o křesťanství nevědí téměř nic. Když se však člověk chce proti něčemu vymezovat, měl by to aspoň znát.

Jinak to dopadne podobně, jako když za bývalého režimu lidé kritizovali vystoupení chartistů, aniž sami četli Chartu, protože ta nebyla oficiálními médii vůbec zveřejněna. Lhostejný ateista, který o náboženství nic neví, může daleko snadněji podlehnout protináboženské nenávisti, než ateista s přehledem. Může se ovšem také snadno stát „matrikovým" katolíkem, protože je mu to zkrátka fuk.

Tatínek nebyl ateista lhostejný, nýbrž ateista programový, který se k ateismu sám dopracoval, sám náboženství odmítl a po důkladném uvážení vystoupil z katolické církve. Takové gesto se obyčejně nedělá, aniž by člověk měl jinou víru nebo aspoň víře podobné přesvědčení. Psychologický tlak prostředí (zejména rodiny) je totiž tak silný, že většina lidí má tendenci mu podléhat. Nemluvím teď o působení nějaké státní propagandy, ale o působení okolí, tedy obyčejných lidí, mezi nimiž žijeme.

Představte si, že ateista jde na pohřeb příbuzného a netuší, že rozloučení s nebožtíkem se koná přímo v kostele, kde se bude ihned sloužit mše. Lidé si klekají. Když zůstane jako jediný mezi klečícími stát, bude tam strašně razit. Co byste udělali vy? Přesvědčenému ateistovi je taková situace velmi nepříjemná.

Otce až do smrti mrzelo, že do toho kostela vůbec chodil a té mše se zúčastnil. Měl pocit, jako by se něčemu zpronevěřil. To bylo v roce 1967. Věřící lidé (ale i někteří ateisté) nepříjemnost situace možná nepochopí. Jistě, je všeobecně chápáno, že jinověrci se přímo nezúčastňují cizích náboženských rituálů, přičemž na přihlížení se to asi nevztahuje.

Většina křesťanů by se určitě necítila dobře, kdyby se najednou ocitli uprostřed skupiny muslimů, konajících svou modlitbu. Možná si ale někteří z nich myslí, že když někdo věřící není, tak mu to může být jedno. Nevím, nemám osobní zkušenost z podobné situace.

Podobné úvahy mě nakonec vždycky přivedou k tomu, že ateisté by vedle nezbytné morálky měli mít i nějakou víru. Samozřejmě, že ne víru v Boha, ale v něco analogického. A měli by ji patrně i slovně zformulovat, aby si mohli třeba sami zdůvodnit, proč se v určité situaci chovají právě tak a ne jinak. Bez toho totiž zůstane jen u jakéhosi nejasného pocitu.

Samotný ateismus vírou není. Je pouhým popřením něčeho. Každý ateista potřebuje nějaké své krédo, jemuž by měl zůstat věrný. Možná, že někteří už ho mají. Můj tatínek ho měl také a já jsem ho znala. Nemohlo se mě nedotknout. Jenže pozdější události se zas nemohly nedotknout toho kréda.

Tatínek byl zvláštní člověk, kterého skoro nikdo nechápal. Byl vždycky sám, i v té své partaji. Nikdy neměl žádné bližší přátele, podobně jako já. O to více věřil v tu budoucí novou společnost. Bývalý režim, jehož průkopníkem svého času byl, původně sliboval být také jakýmsi adventem, který měl vyústit ve vybudování dokonalé společnosti - komunismu. Nevyústil. Naděje byla zklamána. Jako by byl ten očekávaný nový řád mrtvě narozeným dítětem nebo ho zabil jakýsi Herodes.

Nebudu rozebírat období minulého režimu, které vyústilo ve známé události roku 1989, jimiž bylo ukončeno. Ten první polistopadový advent byl plný naděje. Chvilku se zdálo, že zavládne všeobecné smíření. Před Vánocemi si všichni s rozzářenými tvářemi upřímně přáli šťastné svátky.

Nakonec, bohužel, místo očekávané změny k lepšímu zavládlo jakési bezideové a bezvýchodné postkomunistické bezčasí. Komunismus byl zatracen a s vaničkou špíny na ulici vylito i dítě. Svítá nám však naděje, že i tato doba už je za námi a že se teď konečně všechno začne měnit k lepšímu. Přesněji řečeno: všechno rozhodně ne, ale možná to, co pokládáme nebo bychom měli pokládat za podstatné.

    Diskuse
    December 3, 2013 v 11.3
    víra není nutností ale možností
    viíra je něco jako most či útěcha, která může překlenout propast mezi poznaným a nepoznaným, uchopeným a rozumu unikajícím. Je zcela lidské že člověk takvou útěchu hledá, ale není důvod proč ji chápat jako něco nutného (bez ohledu na to zda předvětem víry je Bůh, Lenin či matka příroda).
    Pocit že část nekonečného světa prostě nikdy neobsáhnu se dá unést i bez berličky víry. Ale je to každého věc. Víra stejně jako bezvěrectví by nemělo být vnucováno. je to o právu volby i o individuelním ustrojení. Pokud vánoce budou spíš svátky slunovratu a dny času pro rodinu než svátky kristova narození se vší tou spiritualitou kolem, je snad jedno.
    Hlavně že si ty svátky užijeme v klidu a míru. A bez zatracování věřících i bezvěrců. Nakonec jsme přeci všichni lidmi.
    MK
    December 3, 2013 v 13.39
    Paní Hájková,
    Krásný text, cítil jsem se až dojatý, když jsem ho dočetl. Mám pocit, jako by se mne osobně dotýkal. Jedna z prvních věcí, které si pamatuji, je jak rodičům říkám, že na Ježíška nevěřím, že si na něj nemusíme hrát. Zpětně mám pocit, že jsem jim pokazil radost, že se těšili, že si se svým dítětem budou hrát na věci, co nejsou, ale taknějak patří k dětství. Ale byl jsem malý špunt, a nad takovými věcmi jsem nepřemýšlel. A oni to samozřejmě hráli stejně. Moc jsem jim s tím nepomáhal.

    Pro mého jmenovce:
    Celkem chápu, že "berlička" je metaforou v jistém smyslu urážející. A co sluneční brýle, byly by přijatelnou metaforou? Neprovokuji, skutečně bych chtěl slyšet, jak to cítíte vy (nebo kdokoli jiný, pochopitelně).
    December 3, 2013 v 14.55
    tedy bez excitujících metafor
    nahraďme tedy slovo berlička, pokud ho vnímáte negativně, slovem pomůcka - to je doufám neutrální
    December 3, 2013 v 16.13
    Jsme svobodní?
    Děkuji za přemýšlivý a citlivý článek, paní Hájková. Klíč k Vaší otázce v titulku vidím v tom, zda jsem, řečeno filosoficky, monistou nebo dualistou, zda vidím realitu jako čistě hmotnou (jsem filosofický materialista), nebo zároveň hmotnou a duchovní (jsem dualista). (Mohu také být čistý monistický idealista, ale takových je asi málo, pád na náledí a zlomená ruka by mne z toho asi vyléčila.) Freud a Marx byli materialisté, lidskou svobodu považovali za iluzi: jsme determinováni buď pudově, nebo sociálně ekonomicky. K materialistickému determinismu se mne před mnoha lety snažily vychovat povinné hodiny marxismu-leninismu. A jak jsem se to učil, komunista věří,že třídní boj a revoluce dovede společnost ke komunistické říši hojnosti. To by mohla být jedna odpověď na otázku paní Hájkové.
    Osobně jsem dualista, křesťan. Víru v duchovní princip - Boha - si racionálně zdůvodňuji lidskou svobodou. Myslím si, že jsem svobodný. Vždy se mohu zastavit a uvažovat možnosti a jejich důsledky a třeba se rozhodnout a nedat si pozdě večer svíčkovou. Nebo se snažit otevřít si myšlenkový obzor svého prostředí. Například tím, že si uvědomím, že by mohl existovat jiný pohled na věc a hledám ho - dobře vedené firmy usilují o to, aby v nich nevzniklo tunelové vidění.
    Nevím jak si monista-materialista vysvětluje lidskou svobodu, pokud ji uznává. Pokud ne, pak se zásadně lišíme v chápání člověka. Pro mne je to především svoboda, co nás lidi odlišuje od zbytku zviřecí říše. Pokud je nám upřena, trpíme a kopeme kolem sebe.
    Otázka paní Hájkové je opravdu zajímavá. Věří ateista v něco? A je to v souladu s jeho rozumem?
    December 3, 2013 v 16.21
    je to potíž s těmi obrazy
    Víra coby zdroj světla je už váš pohled - zda víra svítí na cestu či do očí je věc relativní, diskusní. Prostě je to nástroj - může ale nemusí pomáhat, jako i jiné pomůcky.
    Jinak -jdeme-li po nějaké cestě, zda potřebujeme berle či baterku je věcí okolností. Ale jestli použiji nohy, kola či křídla je dobré zvážit i hlavou, nejen srdcem.
    P.S. osvícenectví také mluví o světle - světle rozumu
    December 3, 2013 v 17.37
    Děkuji všem za kladné ohlasy.
    Nejprve k té berličce: mně se to označení také nelíbí, pane Dolejši. Vzbuzuje tak trochu dojem jako by byl věřící nějaký postižený nebo co. Mimochodem, náboženství někdy může být ne berličkou, ale naopak zbraní. Někdy docela strašlivou, jak si asi myslí Žižek a jak to prezentuje ve své nové knize. Říká tam přibližně toto: náboženství není něco úplně nevinného. Má na mysli zejména náboženské násilí. Není tedy nevinný například islám, ale ani křesťanství či jiná náboženství ne. A dodává, že ovšem ani marxismus není nevinný. Negativní příklady z historie jsou známé. Ono asi záleží na pochopení těchto učení člověkem. Člověk by si rozhodně nikdy neměl myslet, že je jakýmsi nástrojem Prozřetelnosti, Boží vůle, Zákona, popřípadě historické nutnosti, které ho zmocňují páchat násilí na druhých a tudíž ho zbavují odpovědnosti za jeho vlastní činy. Proto Žižek píše, že preferuje ateismus: Lidé by si měli přiznat, že neexistuje Bůh, který je za všechno odpovědný a k něčemu je opravňuje, a ovšem i to, že historická nutnost také neexistuje. A že všechno záleží jen na nich. To podle mého mínění samozřejmě nevylučuje spiritualitu. Naopak.
    Názory na to, zda je lepší náboženství nebo ateismus (a zda ateisté jsou či nejsou úplně bez víry), se mohou pochopitelně různit. Každý to vidí jinak.
    Pane Rychetníku, jednou si to, v co věřím, musím ujasnit a zformulovat. Zatím můžu napsat, že určitě věřím v lidi. Totiž v to, že se převážná část nakonec dá získat pro nějakou dobrou věc, pokud budeme vědět, jak na to. A i kdyby všichni lidé dobří nebyli, přesto se jich (těch dobrých) vyskytuje dost. Ač už nejsem nejmladší, mohu potvrdit, že moje dosavadní osobní zkušenosti s lidmi jsou převážně pozitivní. Napsala bych to asi takhle: Bůh není, ale jsou tady naši bližní, které možná ještě neznáme a kteří nám mohou v lecčem pomoci: nejen unést to, že "část nekonečného světa prostě nikdy neobsáhneme", jak to vyjádřil pan Dolejš, ale třeba i mnohem mnohem víc. A samozřejmě: my můžeme zase pomoci jim.
    December 3, 2013 v 19.3
    takhle se asi nedohodneme
    Kolařík P. - co s tautologií že víra je víra ? Na takto uchopené téma se dá těžko diskutovat. Pro mne duševní stav, pro vás - co já vím - třeba duchovní projekce něčeho mimo vás.
    Tak se raději bavme o věcech mimo víru, pokud diskusi s bezvěrci o víře vás irituje. Přeci když si jdete koupit z hladu rohlík, dáte do kapsy drobné a nezačnete meditovat.
    P.S. paní Hájková ale ani slovo pomůcka které snad nenavozuje pocit handicapu se panu Kolaříkovi nelíbí, že pomůcka může být oporou i zbraní je jasné
    AB
    December 3, 2013 v 20.34
    "Věříte v boha, pane Chifro?"
    ptá se v Casino Royale terorista svého bankéře. A on odpovídá: "Nikoli, věřím v rozumné procento výnosu."
    A v tom to vězí.
    Lidé v běžných situacích říkají: "Věřím, že... A přitom vlastně mají na mysli: "Na základě svých informací rozumně předpokládám, že..."
    Ovšem na rozdíl od této "víry" pokládají onu pravou Víru, své náboženské cítění, své přesvědčení o causa prima non causata za něco objektivního, za jistý druh poznání, ke kterým lidé "nevěřící" nedospěli.
    Ve skutečnosti je mezi oběma druhy věr pramalý rozdíl. Způsobený tím, že ony informace a pohnutky, které vedou k té pravé Víře, jsou méně zřejmé, více a dlouhodoběji svázané s mentálním založením jednotlivé osoby.
    Co by však mělo rozhodně zarazit na první pohled, je skutečnost, že kolik kultur, kulturních a civilizačních okruhů, tolik typů Věr (s velkým V) a tolik modelů předmětů vzývání oněch věr.
    Argument, že právě má Víra je ta pravá a ostatní trpí bludem, je okatě nadneseně sebevědomý, přitom ale nezničitelně rozšířený. Horší než křídlatka nebo bolševník...
    MK
    December 3, 2013 v 20.40
    Pane Kolaříku
    Nevím, jestli to nepřeháníte.
    Ono nešlo o tu jednu větu, která se bez metaforického vyjádření snadno obejde. Ale když se člověk snaží popsat pocity, které jsou nitěrné a slovy vyjadřitelné jen velmi nepřesně, tak se metafora hodí. A bylo by dobré, kdyby posluchače neurazila.

    A já si tedy myslím, že použít slovo pomůcka, tedy uznat, že víra pomáhá, není projev militantního ateismu. Militantní ateista by naopak tvrdil, že víra je k ničemu.
    December 3, 2013 v 21.22
    Milá paní
    Hájková, promiňte prosím to familiární oslovení, ale skutečně to, co píšete je velice milé. Píšete o odpovědnosti za vlastní činy, což předpokládá nezávislého rozhodčího, když nikoliv Boha, tak alespoň vlastní duši, která rozlišuje objektivní dobro od zla. Vyjadřujete víru v lidi. Odvoláváte se na zkušenost. Nemyslím, že by zkušenost dvou totalit a jejich hromadného zabíjení (já pamatuji asi delší minulost, než Vy) Vaši víru jednoznačně podporovala, pokud ji nevidíte optimistickýma očima. Ty jsou zřejmě součástí Vaší povahy a vedou Vás k Vašemu humanismu. TGM byl humanista transcendentně zakotvený, myslím, že Václav Havel byl podobného vyznání a nepřekvapuje, že oba jsou trvale v čele hodnocení velkých Čechů. To transcendentní zakotvení umožňuje politikům být realisty, vidět a vyrovnávat se s lidským zlem a zůstat humanisty.
    Až si ujasníte svou víru, doufám, že opět napíšete krásný článek do DR.
    + Další komentáře