Včera, o II. neděli adventní pozdě odpoledne jsme se skupinou přátel slavili liturgii. Nebyla zaštítěna žádnou církevní institucí. Nikdo z nás, kdo jsme se tam sesedli do kruhu kolem stolku, který se na chvíli stal oltářem, nejsme jediný spravedlivý a nikdo nejsme majitelem výlučné pravdy. Nikdo sám ani společně nemáme pro spoluobčany závazný recept na léčbu společenských neduhů. A přesto jsme si zažili, že to nebylo jen setkání pětice hledačů v jednom skromném pražském bytě, ale setkání s hloubkou skutečnosti, která léčí a probouzí lidský potenciál, ba víc, umožňuje překročit holou danost a zažít vnitřní svobodu. Nebyli jsme tam sami. Mohli jsme záležitosti nejen své, ale i světa, k němuž patříme, svěřit do dobrých rukou.

Když jsme pak vyšli do ulic, připomněl jsem si znovu, že je 5. prosince večer. Potkali jsme desítky Mikulášů, andělů a čertů. Většinou jsou to ubohé karikatury tradičních folklorních postav. Strůjci této nepovedené taškařice dobře vědí, jak vypadá čert. Andělky oblékli do bílého a připevnili jim na lopatky polystyrénové objekty, které mají připomínat křídla. Občas jim něco bliká na hlavě. Mikuláši (někdy i Mikulášky) byli vyhastrošení neuvěřitelně. Byli obaleni do prostěradel nebo je měli přehozená přes ramena (s prostřiženým otvorem pro hlavu uprostřed). Na hlavách měli papírové kokrhele nejrozmanitějších tvarů v barvách nejčastěji bílé nebo rudé. Vlastenectví v době krize se projevilo i tím, že žádný Mikuláš nevypadal jako americký klon Dědy Mráze Santa Claus.