O mostech mezi bezvěrci a věřícími

Dialog komunistů či socialistů s křesťany v ČR i jinde ve světě předpokládá, aby ani jedni nelpěli na vlastním pravověří a nemytologizovali svá učení. Oba směry hledají člověka vůbec: Jedni jako průsečík sociálního bytí, druzí jako cíl i prostředek boží lásky.

Jd_l_to_2009_3

Jiří Dolejš

18.08.2011 08:00

Demokracie je už z principu nutně soužitím v různosti. A tak i úsilí o dosažení sociálně spravedlivého světa musí zahrnovat úsilí lidí různé orientace. V tomto případě bezvěrců s věřícími, lidí odlišně vnímajícími význam víry a rozumu ve vývoji lidské kultury, stejně jako lidí s rozdílným důrazem na duch či materii. Jedni i druzí existovali, existují a existovat budou. Nalezneme je v podstatě napříč celým politickým spektrem.

Bezvěrec nemá potřebu interpretovat skutečnost prostřednictvím víry. Když vysloví domněnku, následuje po ní rozumový akt. Bezvěrci dává rozum důležité odpovědi na jeho otázky. K uchopení světa mu slouží především empirie a pak hypotézy, které různými metodami testuje a s pomocí praxe verifikuje. Bezvěrectví přitom není cynicky pyšné, má svá muka pochybností, jak se jeho svět rozumového poznání otevírá novým souvztažnostem a novým pravdám.

Znamená to, že bezvěrci je duchovní rozměr a transcedence člověka cizí ? Že v otázkách vlastní či společenské psychologie nemůže nalézt s věřícími společnou řeč, nebo že se spolu nemohou sejít při uskutečňování praktických úkolů? K. Marx označoval historii náboženství za opium lidstva, Sigmund Freud za kolektivní neurózu. Víru ale lze také chápat jako projev intimní sféry lidské psychologie. A rozum pak může zkoumat třeba to, jak se víra rodí z intimních osobních pocitů a z obtížně sdělitelných emocí, z psychologické struktury člověka. Podobně jako lze např. chápat svět imaginace jako zvláštní odraz reálného světa v lidské mysli.

Racionální lidé z výše uvedených důvodů nemusí sdílet posvátné vytržení z idealistického smyslu duchovna. Ani bezvěrci netvrdí že se lidská existence vyčerpává rozumem, ale logos obsažený v našem universu může být zkoumán i bez předpokladu jeho ideálních kořenů. Znalosti o složité neurochemii mozku či o vzniku vědomí na určité úrovni komplexity systému ukazují, že atributy „duše“ jsou rozumově zdůvodnitelné. Dokonce si lze představit určitou „duši“ i v člověkem kyberneticky vytvořené Artificial Inteligence (přitom tento „Ghost in the Machine“ není předmětem Stvoření). Rozum prostě staví věci "mimo svatyně", je profánní. Tento přístup ale nevylučuje jeho tolerantní soužití s věřícími.

Nutkání k víře je psychologicky pochopitelné, protože svět je nekonečný a nekonečně složitý. Rozumové uchopení světa i sebe sama je možné, ale zároveň nás samozřejmě zatěžuje vědomím své aktuální omezenosti. Akt víry pomáhá člověku účastnit se bez přílišného břemene pochybností na přijetí řádu skutečnosti, který by jinak zůstal vzdálen jeho disponibilním rozumovým schopnostem. Existenciální postoj člověka, který se svěřuje náboženské transcedenci, je příkladem takové víry. Nemusí jít ale vždy o náboženství, v jehož duchovním „matrixu“ figurují i takové kulisy víry jako jsou andělé, démoni či nesmrtelné duše. V existenciálním postoji lidí může být někdy předmětem víry dokonce i z racionálních kořenů vyrůstající ateismus.

Také pro věřícího je nejen možné, ale i nesmírně důležité tolerantní soužití s světem praktického rozumu. Hlásí-li se člověk k víře jako milosti ozvláštňující jeho život, neznamená to, že by pohrdal rozumovými přístupy. Věřící by měl chápat, že svět bezvěrce není omezený ale otevřený a že bezvěrec při spoléhání na racionální postupy musí unést i existenci zatím nedokazatelného současnými rozumovými nástroji.

I věřící člověk si musí klást mnohé otázky o životě pozemském a hledat na ně praktické, nemetafyzické odpovědi. K pravdě se v každém případě propracováváme postupným, systematickým a vytrvalým kognitivním procesem, není nám darovaná. Věřícímu prostě jen praktické racionální odpovědi nedávají totální perspektivu, jejíž potřebu vnitřně pociťuje. Až jeho rozhodnutí věřit mu dává kýžený pocit jistoty. Absolutní jistota víry tím pro mnohé překonává pouze částečnou jistotu jakéhokoliv vědeckého poznatku.

Mezi filosofickým idealismem a materialismem vede dělící linie. V běžném životě ale vztah těchto dvou filosofických přístupů ztrácí rigorózní charakter. Jak materialismus, tak idealismus mohou utonout v nesprávném, falešném vztahu k realitě který pak vede k falešnému životu. Poznávání těchto rizik stejně jako dialog nad praktickými otázkami je proto důležitý a trvalý úkol.

Víra může také být opěrným bodem mocenského vlivu různých politicko-náboženských skupin, které se skrývají za idealistické osmyslení lidského života jako za fíkovým listem. Potřeba dokonalosti pak může být saturována ve fanatickém kultu a v otrocké závislosti na něm. Různé sakrální texty nejsou chápány jako volné alegorie, ale doslova a vzniká monopol na jejich výklad. Věřící se pak stávají slepými nástroji tvorby určité sociální reality. S pomocí ideologických aparátů se taková víra stává nástrojem člověka proti člověku.

Zneužití víry může mít i zdánlivě vědeckou podobu. Překročením hranice empirických zkušeností se zejm. ve společenských vědách můžeme posunout k víře v axiomatická východiska Za apriorní se má např. povaha existence světa či přirozeného společenského řádu (teologie tomu říká praeambula fidei). Taková “věda“ se vlastně podřizuje určité ideologii a jako scholastika se vlastně stává spekulativním spojením víry a rozumu. Ideologická nabídka patronace autority Velké Pravdy je pak svého druhu teodiceou. A politický vůdce se v ní vlastně stává pro své ideologické ovečky jakýmsi náhradním bohem.

V České republice probíhá komunikace mezi bezvěrci ve specifických podmínkách. ČR je nejateističtější stát na světě. Podle průzkumů veřejného mínění věří u nás v Boha 28% populace, k nevíře se přihlašuje 48% populace. Zajímavá může být ještě zbývající kategorie nevyhraněných (24%), kteří nemají zvláštní konfesi ale nelze je jednoduše označit za ryzí bezvěrce. Církvím se nejlépe daří ve třetím světě s ohledem na nuzotu a nízkou gramotnost populace. Ostatně i v raném křesťanství na sklonku starověku byla víra nadějí hlavně pro bezmocné.

Most mezi bezvěrci a věřícími různého druhu je v každém případě možný. A to nejen v otázkách každodennosti. S náboženskou transcedencí může klidně kooperovat při hledání lepšího světa i transcedence světská. Vždyť co jiného jsou různé racionální projekty spravedlivějšího světa, než formou určité transcedence, tedy přesahu z toho světa k jinému, lepšímu. A vedle konzervativních věřících, kteří akcentující spíše tradice, je řada těch, kterým není cizí idea sociálního pokroku. Jen nesmí být transcedence věřících modlářská a transcedence bezvěrců bezduchá.

V podmínkách našeho kulturního okruhu vždy existoval nějaký průnik socialistického a křesťanského myšlenkového proudu. Křesťanskému humanismu se příčí nelidské důsledky kapitalismu stejně jako socialistům. Vnitřní ztotožnění věřících s určitou vizí socialismu může být dokonce velmi hluboké. Historický determinismus socialistů a biblická eschatologie křesťanů mají cosi příbuzného. Dostojevskij kdysi dokonce napsal: „Socialisty, který je zároveň křesťanem, je třeba se obávat více než socialisty, který se hlásí k ateismu." Křesťanská víra, když se stává nositelem sociálně egalitářského poselství, může se stát i referenčním bodem sociálně radikální politiky.

Milan Machovec ve své knize „Ježíš pro moderního člověka“ (2003) tvrdí, že organickou součástí eschatologického konceptu Božího království je revoluční sociální náboj. A pravým následovníkem Ježíšova odkazu je ten, kdo přijal sociální podmínky nebeského království za svůj praktický životní rozvrh. Sociální radikalismus části křesťanů ovšem neznamená že se u nich původní egalitářská „agapé“ mění v třídní nenávist. Od třídní nenávisti se distancují, ale přijímají nutnost sociálního zápasu. Utrpení utlačovaných chudých je do nebe volající hřích a tuto situaci je třeba podle nich změnit. Třeba i „pokřtěním socialismu“.

Tradičním tématem také je křesťanský rozměr komunismu a naopak komunistický rozměr křesťanství. Možnost formování jakési společné křesťansko-komunistické ekumeny nepřeceňuji. Problémem je nevyjasněnost dnes tak zprofanovaného pojmu komunismus (viz článek Michaela Hausera „Na obranu slova komunismus“ a zejm. diskuse pod ním). Neanalytický, povrchní odsudek minulého režimu jako by v něm dával křesťanům jedinou cestu – odchod do vnitřní opozice či opětný únik před totalitou do katakomb. Jak autentický komunismus, tak křesťanství přitom čerpají z představ o dobru. A oba směry se v historické praxi nechaly strhnout ke zlu.

Inspirujícím a současně velmi svérázným průnikem křesťanské teologie a marxistické sociologie se např. stala v Latinské Americe teologie osvobození (viz biskupská konference v kolumbijském Medellínu v roce 1968). Zejm. nižší klérus na chudém venkově má k tomuto uvažování blízko pro jeho rurální kontext. Kladou důraz na komunitní pospolitost a rovnostářství, využívají také indiánských a afroamerických tradic. Socialistický rozměr tohoto burcujícího myšlení je ale spíše romanticky vizionářský než samostatnou sociálně ekonomickou alternativou. Nedoktrinální přístup některých duchovních pastýřů na jihoamerickém kontinentě vyvolal také odpor církve, pod jejímž tlakem se teologie osvobození přeci jen posunula.

Hugo Chavez po svém druhém zvolení prohlásil „Ať žije království Ježíše Krista, ať žije socialismus“. Měl na mysli spíš záměrnou orientaci své politiky, nikoliv kvalitu venezuelského režimu. V reálu nastolují zastánci teologie osvobození otázky typu odporu vůči útlaku nadnárodních korporací a redistribuce základních sociálních jistot. Garantem nejzákladnějších sociálních změn často zajišťuje specifická směs mobilizace lidového hnutí a typicky jihoamerického autoritářství. K myšlenkám klasiků marxismu se ale myšlenkový kvas, spojený s teologií osvobození, hlásí otevřeněji než mnozí v Evropě a je rozhodně hoden pozornosti.

Dialog komunistů či socialistů s křesťany u nás i jinde ve světě myslím předpokládá od nich samotných nelpět na vlastním pravověří, nemytologizovat svá učení. Oba směry hledají člověka vůbec, jedni jako průsečík sociálního bytí, druzí jako cíl i prostředek boží lásky. Oba k tomu mohou spojit hlubokou lidskou touhu se společenskou zkušeností.

Prví akcentují úsilí o objektivní změnu v rámci velkých sociálních skupin, druzí věří na subjektivní katarzi hlav a srdcí, vycházejí z pojetí člověka jako duchovní bytosti. Bez lpění na třídní diktatuře či na nějakém extatickém nadvládí morálky mohou oba směry své úsilí za lepší svět v řadě ohledů na občanském základě spojit. Jako bezvěrec vnímám, že víra může být pro někoho duchovní útěchou, metaforou naděje – ale ani ona nemá monopol na pravdu ani na morální soudy. Jako ho předem nemá mít nikdo.

A co si myslíte vy? Diskuse (21 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ondřej Wolf - farář v.v.

Čtvrtek, 18.Srpna 2011, 09:48:24

Víra taky není možná bez pochybností. Možná jsou to zrovna ony, které věřícího i bezvěrce nutí promýšlet pohled na svět, na sebe, na Boha, na člověka....
Ondřej

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 19.Srpna 2011, 17:32:51

Slovo bezvěrec se mi nelíbí. Dávám přednost slovu ateista.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Pátek, 19.Srpna 2011, 18:25:33

Souhlasím s paní Hájkovou. Už proto, že slovo "víra" nemusí mít zdaleka jen náboženský obsah.

Jan Samek - Praha

Neděle, 21.Srpna 2011, 21:59:55

Zajímavé.Jakoby ,uprostřed okurkové sezóny, komunistický poslanec nenápadně vysouval tykadlo směrem k lidovcům. Vždyť nám "věřícím" vlastně jde o společnou věc...
Při představě takového spojení věřících u moci se zdá současná vládní koalice jako výborné řešení.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Souhlasím s pí Hájkovou a p. Kandou Pondělí, 22.Srpna 2011, 10:26:20

Také myslím/věřím, že víra není výsadou zbožných. Zakládá lidské soužití: musíme věřit, co druzí říkají. Proto zakládá i politiku – a čím více upadá víra v řečené a v možnost jednáním řešit problém, tím „potřebnějším“ se může zdát zavedená a respektovaná instituce války.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Ještě dodatek: Pondělí, 22.Srpna 2011, 10:39:5

Nietzsche sice tepal křesťany, ale sám o sobě tvrdil, že věří, ba že by bez víry nebyl schopen napsat ani řádku.
V jednom Čapkově textu vystupuje Pilát a ospravedlňuje odsouzení Krista tím, že viděl, jak v jeho jménu, protože o sobě prohlašoval, že jen on je pravda a cesta, budou popravovat jiné, tedy nevěřící; Pilát končí slovy „Já věřím, já horoucně věřím – ale co je pravda?“
Na druhé straně v ateistickém Česku si mnozí myslí, že i velcí filosofové, pokud mluvili oBohu, brali to jako úlitbu nebo to byl předsudek; že by to mohl být pojem patřící do jejich myšlení a argumentace, se jim nepřiznává.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 22.Srpna 2011, 14:23:13


já raději používám slovo agnostik - ateismus je také víra - víra v Boží neexistenci ...

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Zdravím v krásném dni, Úterý, 23.Srpna 2011, 13:46:55

pardon, ale článek mi přijde dost přesnou podobou toho, jak Evropský marxista uvažuje o náboženství, specielně o teologii osvobození. většina náboženských teorií v sobě ukrývá odlišný obraz smyslu a úlohy člověka na zemi, teologie osvobození tato témata v mnohém přejímá z indiánských pramenů, kde člověk je součástí velikého vesmírného Kruhu - tzv. "romantismus" tedy není nějakým vedlejším produktem nedomyšlenosti, ale úhelným kamenem spojeným s vírou - člověk zde není dobyvatelem světa, ale jeho uživatelem zároveň s jinými, s nimiž má podobná práva i postavení. Slýcháme-li dnes mnohá volání po zduchovnění člověka a řešení krize ducha, jde často o tento prvek , který se vyjadřuje formou sociání spravedlnosti. Netvrdím, že spojení není možné ( sama bych svůj postoj možná charakterizovala jako mystický průhled do nutnosti spolupracovat na sociální i duchovní transformaci člověka), ale jde o transformaci hodnot položených hluboko v základu pohledu na svět.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

bezvěrec, ateista, agnostik Úterý, 23.Srpna 2011, 19:20:17

Slovo bezvěrec jsme použil naprosto záměrně - ateista (pí Háková, p. Kanda) jen odmítá víru v boha (někdy má podobu víry v nenáboženské předurčení), ale jinak se akteismus o víru může opírat, kdežto nevíra obecně je metoda, která akcentuje rozum při praktickém uchopení světa.
Věřit lze v království boží stejně jako v historickou misi proletariátu, ale rozum žádá důkazy a testuje hypotézy. Proto to nelze ani nahradit kategorií agnosticismu (p.Tejkl), tj. názorem že svět není úplně poznatelný (ať již rozumem či darem víry).
A ještě jedna poznámka - šlo mi o souběžnost a spolupráci
věřících (ať již věří v Boha, Chaveze či v Marxe) a bezvěrců (třeba i profesionálních skeptiků). Nechtěl jsem spustit přesvědčování jedněch druhými, to stejně nikam nemůže vést. Ale na poli životem ověřovaných praktických činů jak zlepšit svět se věřící s bezvěrci mohou a mají potkávat.

Stanislav Hošek - Český těšín

NIC NOVÉHO. Sobota, 17.Září 2011, 16:39:54

Z textu pana Dolejše jsem se nedověděl nic nového, bohužel. Od něj bych čekal něco trochu jiného. Kupříkladu, že „protosocialisté“, jak je pojmenovává pan Heller, se dopustili hlavní chyby v tom, že s vaničkou vylili i dítě. V oprávněné snaze zlomit politickou moc církve, kriminalizovali náboženské smýšlení a bojovali proti víře v boha. Asi proto, že sami měli jenom víru a nedokázali nabídnout nic víc. Osobně jsem nonteista, je mi jedno, zda bůh existuje či ne. Celý život jsem docela dobře v práci i v životě, kooperoval s věřícími v Boha, a to dokonce i s těmi nejortodoxnějšími jako jsou Svědkové Jehovovy. Dvě z mých tří dcer jsou aktivními členkami církví, manželka přesvědčený, leč nepraktikující katolík, jinými slovy sem tam chodí do kostela, ale už ne ke zpovědi a nepřijímá svátosti. Ze svých zkušeností považuji spolupráci věřících, nevěřících, ateistů či nonteistů v sociálních problémech za naprosto nutnou, dokonce pro lidstvo doslova sebezáchovnou.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

mosty k praktickým projektům a ne soutěž v přesvědčení Neděle, 18.Září 2011, 09:26:8

díky za názor, souhlas že lidé jsou různí a snášet se tedy vlastně musí. To není nový objev, ale i to je dobré pořád připomínat. Mně ale šlo spíše o to jak se s těmi svými různými východisky mohou potkávat bezvěrci s věřícími nad projektem společenských proměn aniž by hned musela vznikat ona ekuména komunistů a křesťanů.
někdy jako by v těchto diskusích jsme ziušeli sílu přesvědčení místo věcné argumentace. Nechtěl jsem tedy zrovna zvláště rozebírat minulý režim ale ve větách "mezi filosofickým idealismem a materialismem vede dělící linie. V běžném životě ale vztah těchto dvou filosofických přístupů ztrácí rigorózní charakter." je zřejmé co si myslím o praktikování militantního ateismu.
Spíše mi šlo o použitelnou budoucnost a tady si myslím že připomenout věřícím význam racionálních a praktických receptů snad také není bez významu. A to včetně "věřících marxistům", který někdy mají svou vizi o konci kapitalismu jako teologii bez boha. Aby různé ty druhy víry v lepší svět nedopadly jako v předešlém, jak vy říkáte "protosocialistickém" pokusu.

Luděk Ševčík - OSVČ

Neděle, 18.Září 2011, 10:23:15

Mě by zajímalo, kdo právě v této diskusi zná autora tohoto citátu: „ Dnes vzniká kapitalistická odrůda neoliberalismu, jenž potlačuje člověka a podrobuje národy slepým silám trhu. Z několika mocenských center je situace chudých zemí zhoršována nesnesitelnými břemeny. V některých případech ukládá zemím jako podmínku finanční pomoci neúnosné hospodářské programy. Bohatí jsou tak stále bohatší a chudí stále chudšími."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Ševčíku, Neděle, 18.Září 2011, 11:03:41

řekl to Jan Pavel II. Ne že bych byla tak znalá jeho výroků, ale normálně jsem si to vyhledala Googlem.

Luděk Ševčík - OSVČ

Neděle, 18.Září 2011, 11:49:46

Já to z netu nemám, ale i tak, není to citát, s kterým by měl být každý, nejen věřící, u nás seznámen? Ba co víc, neměl by se stát v současné době mottem skutečných křesťanů? Jak vidno, tendenčnost naší církve už v tom, že se k tomuto poselství nijak nepřiblížila, ani s ním veřejnost neseznámila, je zřejmá. Nemluvě o jejím souputníkovi - KDÚ-ČSL. Je to velká škoda, změnilo by to jistě příznivě pohled veřejnosti na církev.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 18.Září 2011, 11:58:36

Nevím, jak se k tomu problému staví současná hlava církve.

Petrasek Milan - penzista

Aktivně pani Hájková skoro aktivně Neděle, 18.Září 2011, 14:22:25

Karel Skalický to velmi stručně a skoro celistvě popsal v - Po cestách angažované teologie - 115,00 Kč.

Petrasek Milan - penzista

Hádanka pro pana Ševčíka Neděle, 18.Září 2011, 14:28:59

Kdopak je autorem této úvahy?
Člověk musí věřit. A když není schopen víry v boha, tak jej nesmí nahradit žádnou senzační atrakcí, ale hledat, osamněle hledat sám se sebou a svým svědomím. Protože k důstojnému lidskému udělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.

Petrasek Milan - penzista

Pane Dolejši, Neděle, 18.Září 2011, 14:54:8

doporučuji publikaci ''Duch demokratického kapitalismu'' od liberálně katolického křesťana Michaela Novaka, který kritizuje katolickou antikapitalistickou tradici. Analyticky dokazuje, že demokratický kapitalismus vyšel z morálně-kulturníhch systémů zahrnujícího v sobě církve a náboženství. Jako liberál kritizuje primérně neschopnost nahradit maxima vatikánské politické teologie ''Spravedlnost a mír'' pojmem aktuelniho

Petrasek Milan - penzista

....... ekskisé Neděle, 18.Září 2011, 15:03:5

........pojetí ''Svoboda, spravedlnost a mír''

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

mě je pochopitelně bližší socialistická orientace Neděle, 18.Září 2011, 19:39:44

hezký nedělní večer, pane Petrasek,pokud jde o tu knihu M. Novaka, tak tu mám ve své knihovně již od roku 1992 kdy u nás vyšla. A mám ji načtenou i když je mi to čemu autor říká teologie demokratického kapitalismu velmi vzdálené. Mám ho za pravicového autora, ale to jistě není na překážku chtít ho pochopit
- takový E. Fromm je zase řazen do levice a přes to to není můj šálek čaje. l
Ono se dá nahlížet na myšlenkové konsekvence např. encykliky centesimus annus (Nowakse k ní hlásí) velmi různě. Například tak jak činní Občanský insititut, který touto knihou také rád argumentuje. On ten jeho liberalismus je ve své metafyzičnosti vlastně dost konzervativní...

Petrasek Milan - penzista

Novak dle mého dojmu patří ideově plně k O.i. Neděle, 18.Září 2011, 21:45:54

Usiloval o podklady k takové teologii demokratického kapitalismu, která by se nedostala do rozporu, ba teoreticky zaštítila tehdy nastupující neoliberalismus. Dá se říci, že usiloval o teoretickou platformu kvaziteologického pojmu neviditelná ruka trhu z katolické pozice. Podle zmíněného teologa K.S. vytvořil z hlediska katolické teologie pouze sporný špagát mezi konzervativní teologií a nároky aktuelního liberalismu na demokratický kapitalismus.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.